ECLI:CZ:US:2004:2.US.147.04
sp. zn. II. ÚS 147/04
Usnesení
II. ÚS 147/04
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti ing. S. O., zastoupeného JUDr. J. T., směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2004, sp. zn. 14 To 9/2004, a proti usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 15. 12. 2003, sp. zn. Nt 594/2003, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 10. 3. 2004, se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2004, sp. zn. 14 To 9/2004, a usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 15. 12. 2003, sp. zn. Nt 549/2003, kterými bylo negativně rozhodnuto o jeho žádosti o propuštění z vazby.
Stěžovatel namítal, že usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. Nt 4422/2003, kterým byl vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. b), c) trestního řádu (dále jen "TrŘ"), nebylo vydáno zákonným soudcem. Uvedl, že návrh na vzetí do vazby se opíral o usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 21. 10. 2003, ČTS:UOOZ-186/V7-203, pro trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 a 2 trestního zákona (dále jen "TrZ"), spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 TrZ, dílem ve stadiu pokusu, jehož se měl dopustit jednáním, popsaným ve výroku uvedeného usnesení. Z popisu skutku však bylo podle jeho názoru možno bez dalšího dovodit, že nejde jen o jednání, na které dopadá ustanovení §235 odst. 1 a 2 TrZ, ale že jde i o jednání, na které dopadá ustanovení §235 odst. 1 a 3 TrZ. Policejní orgán upozornil stěžovatele na tuto změnu kvalifikace jeho jednání až dne 5. 11. 2003.
V tomto postupu spatřuje záměr odejmout ho zákonnému soudci při rozhodování o vzetí do vazby. Pokud bylo zahájeno trestní stíhání pouze pro trestný čin podle §235 odst. 1 a 2 TrZ, byl věcně a místně příslušný k podání návrhu na vzetí do vazby státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 a o vazbě pak rozhodoval soudce Obvodního soudu pro Prahu 4. Pokud by však jednání bylo kvalifikováno od počátku podle §235 odst. 1 a 3 TrZ, byl by věcně a místně příslušný k podání návrhu na vzetí do vazby státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze, a příslušným k rozhodnutí o vazbě by byl soudce Okresního soudu Praha-východ. Stěžovatel namítl, že ze strany policejního orgánu šlo o zřejmý úmysl vyhnout se tomu, aby o vazbě rozhodoval zákonný soudce, a tímto postupem záměrně vytvořit podmínky pro příslušnost jiného soudu. Takový postup považuje za protiústavní, neboť byl odňat svému zákonnému soudci a tím došlo k porušení jeho základního ústavního práva, které je zakotveno v čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Tyto námitky stěžovatel uplatnil v žádosti o propuštění z vazby, o které již rozhodoval Okresní soud Praha-východ usnesením ze dne 15. 12. 2003, sp. zn. Nt 594/2003. Soud se však těmito námitkami vůbec nezabýval a jeho žádost o propuštění z vazby zamítl. Proti tomuto usnesení podal stížnost, o níž rozhodoval Krajský soud v Praze, který ústavní stížností napadeným usnesením stížnost stěžovatele zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že postupem obou soudů bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a dále ústavně zaručené právo, že nesmí být odňat svému zákonnému soudci podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. Nt 4422/2003, spis Okresního soudu Praha-východ, sp. zn. Nt 594/2003, vyjádření Krajského soudu v Praze a Krajského státního zastupitelství. Od policejního komisaře, který provádí vyšetřování, bylo vyžádáno usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 21. 10. 2003, upozornění na změnu kvalifikace ze dne 5. 11. 2003, včetně doručenek, kdy byly tyto listiny doručeny stěžovateli a jeho obhájcům. Dále si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze.
Krajský soud v Praze ve vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a nic nového nedodal. Krajské státní zastupitelství se k věci podrobně vyjádřilo, avšak současně sdělilo, že se vzdává postavení vedlejšího účastníka. Za této situace proto nemohl Ústavní soud k jeho vyjádření přihlížet.
Ústavní soud je při svém rozhodování vázán petitem návrhu. V tomto konkrétním případě ústavní stížnost směřuje proti výše citovaným rozhodnutím Okresního soudu Praha-východ a Krajského soudu v Praze. Jen ve vztahu k těmto rozhodnutím se může Ústavní soud zabývat námitkami stěžovatele ohledně porušení jeho zaručených ústavních práv. Je nepochybné, a stěžovatel to ani nenamítá, že Okresní soud Praha-východ byl v daném případě věcně a místně příslušným soudem pro projednání jeho propuštění z vazby. Totéž platí o Krajském soudu v Praze, pokud jde o rozhodování o stížnosti proti rozhodnutí Okresního soudu Praha-východ. Stěžovatel tedy nebyl odňat svému zákonnému soudci.
Žádost stěžovatele o propuštění z vazby byla soudy, jejichž rozhodnutí jsou ústavní stížností napadena, projednána v souladu se zásadami, vyplývajícími z §67 a 68 TrŘ. Při posuzování důvodnosti vazby musí soud brát v potaz i to, zda dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má všechny znaky trestného činu, a také že tento trestný čin spáchal obviněný, a konečně, zda s ohledem na osobu obviněného a povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jinak. Stěžovatel namítá, že soudci, rozhodující o jeho žádosti o propuštění z vazby, se těmito kriterii neřídili, neboť nepřihlédli k jeho námitce, týkající se jím tvrzené protiústavnosti v postupu Obvodního soudu pro Prahu 4, který neměl o vzetí do vazby rozhodovat. Soudce, který rozhoduje o žádosti o propuštění z vazby, však není v postavení, že by mohl přezkoumávat ústavnost a zákonnost předchozích rozhodnutí o vazbě. Jeho pravomoc je limitována procesním předpisem a jeho rozhodování nesmí tento rámec překročit, jinak by si přisvojil více kompetencí, než mu zákon přiznává. Výhrady, které stěžovatel vznáší proti napadeným rozhodnutím, měly být vzneseny proti těm rozhodnutím, jichž se týkají, tedy proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. Nt 4422/2003, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 67 To 515/2003, případně proti usnesení Policejního rady o zahájení trestního stíhání ze dne 21. 10. 2003, ČTS: UOOZ-186/V7-203, resp. proti rozhodnutí o stížnosti proti tomuto usnesení, pokud bylo podáno. V době, kdy ústavní stížnost byla soudu doručena, tj. ke dni 10. 3. 2004, lhůty pro podání ústavní stížnosti u všech výše uvedených rozhodnutí již uplynuly. Ústavní soud by se proto nemohl případnou protiústavností těchto rozhodnutí zabývat.
Z těchto důvodů posoudil Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a proto ji podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu