ECLI:CZ:US:2004:2.US.148.04
sp. zn. II. ÚS 148/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Jiřího Nykodýma a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti V. S., t. č. ve vazbě ve věznici v Břeclavi, zastoupeného Mgr. I. N., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. února 2004, sp. zn. 9 To 68/2004, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení shora citovaného usnesení krajského soudu. Tímto usnesením se ruší usnesení Městského soudu v Brně, kterým byla vyslovena přípustnost přijetí peněžité záruky a současně byla určena její výše částkou 333.000,- Kč. Stěžovatel tvrdí, že tímto pravomocným rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu ustanovení čl. 95 odst. 1 a 96 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 8 odst. 2 a Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel požádal dne 5. listopadu 2003 o propuštění z vazby na svobodu a navrhl přijetí peněžité záruky, kterou za něj nabídla složit jeho matka. Městský soud v Brně usnesením ze dne 12. prosince 2003, sp. zn. 70 Nt 3957/2003, rozhodl podle §73a odst. 2 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), že přijetí peněžité záruky je přípustné, a současně určil její výši částkou 333.000,- Kč., jakož i způsob jejího složení. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost s tím, že výše záruky neodpovídá "majetkovým schopnostem jeho matky, ani jeho samotného". Krajský soud v Brně usnesení soudu prvního stupně zrušil.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že stížnostní soud postupoval v rozporu se zákonem, neboť zrušil usnesení městského soudu v celém rozsahu, tedy i v části, která pro něj byla příznivá a nebyla stížností napadena. Rozhodnutí ve smyslu §149 odst. 1 písm. a), b) trestního řádu tento soud již neučinil a vyslovil názor, že ve věci by měl dále rozhodovat nalézací soud, přičemž dovodil, že žádost by měla být zamítnuta. Stěžovatel se domnívá, že v důsledku těchto skutečností zrušující usnesení zhoršilo jeho postavení, neboť mu byla odňata možnost složit stanovenou kauci a být propuštěn na svobodu. Výrok rozhodnutí krajského soudu je dle jeho názoru zjevně výsledkem postupu, který zcela odhlíží od zákazu reformace v neprospěch, zakotveného v §150 odst. 1 trestního řádu. Stěžovatel dále považuje za nesprávný a diskriminující výklad §73a odst. 2 trestního řádu stížnostním soudem, umožňující vyslovit přípustnost kauce jen u určité kategorie osob definované výší majetku, podle něhož k posouzení přípustnosti kauce a současně i určení její výše je rozhodná toliko závažnost trestného činu, vazební důvody, a teprve po vyřešení této otázky je třeba se zabývat majetkovými poměry a v případě zjištění disproporce návrh zamítnout. Z těchto důvodů je tedy stěžovatel přesvědčen, že krajský soud svým usnesením nejen porušil příslušná ustanovení trestního řádu, ale na základě postupu, který jej diskriminuje, zasáhl i do jeho práv zaručených Ústavou v čl. 95 odst. 1, podle něhož je soudce při rozhodování vázán zákonem, v čl. 96 odst. 1, z něhož vyplývá, že účastníci mají před soudem rovná práva, a v čl. 8 odst. 2 Listiny, neboť nikdo nesmí být stíhán a zbaven svobody jinak, než způsobem, který stanoví zákon.
Krajský soud v Brně v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení vycházel zejména ze závěru, že majetkové poměry matky rozhodně nedovolují peněžitou záruku ve stanovené výši složit. Uvedl, že soud prvního stupně na jedné straně zvážil závažnost trestného činu, jakož i vazební důvody, které správně považoval jako velmi silné, a správně dovodil závěr, že pokud by mohla být peněžitá záruka přípustná, pak jenom ve výrazné výši. Na druhé straně nezvážil, jak se takto nutně vysoká peněžitá záruka snoubí s majetkovými poměry matky. Disproporci mezi schopnostmi matky a potřebou vysoké záruky měl soud prvního stupně správně řešit tím, že měl návrh na připuštění peněžité záruky zamítnout. Závěrem stížnostní soud konstatoval, že v mezidobí od rozhodnutí soudu prvního stupně do dne, kdy o stížnosti rozhodoval, došlo k podstatné změně spočívající v tom, že ve věci již byla podána obžaloba, a tudíž příslušný k rozhodnutí o vazbě je soud, který v meritu bude o věci rozhodovat. Proto usnesení o přijetí peněžité záruky pouze zrušil s tím, že příslušný k určení, zda záruka je přípustná, je od podání obžaloby nalézací soud.
Ve svém vyjádření ze dne 28. dubna 2004 Krajský soud v Brně odkazuje na odůvodnění svého usnesení a navrhuje, aby byla ústavní stížnost odmítnuta. Dále uvádí, že tvrzení o zrušení části výroku, která nebyla stížností napadena, není pravdivé, přičemž poukazuje na revizní princip vyplývající z ustanovení §147 odst. 1 trestního řádu a na nedělitelnost výroku o přijetí záruky a její výši. Úvahy stěžovatele o třídní diskriminaci rovněž nejsou na místě, neboť ustanovení §73a odst. 2 písm. a), b) trestního řádu vyžaduje, aby existoval vztah přiměřenosti mezi charakterem trestného činu, vazebními důvody a na druhé straně výší peněžité záruky. Dle názoru krajského soudu nebylo porušeno ani ustanovení §150 odst. 1 trestního řádu, které se navíc na danou věc nevztahuje, neboť směřuje na rozhodnutí týkající se spíše věcí, které jsou rozhodovány s definitivní platností. Krajský soud také zdůrazňuje, že stěžovatel nebyl nijak zkrácen na svých právech v důsledku toho, že stížnost nebyla vyřízena ještě před podáním obžaloby. Zrušením původního rozhodnutí bez dalšího se dostal do procesní situace, jakoby teprve návrh na složení peněžité záruky byl podán, a nalézací soud znovu může zvážit všechny rozhodné skutečnosti a ve věci rozhodnout. Proto také nemohl krajský soud věc zrušit a přikázat soudu prvního stupně k novému projednání, neboť v daném okamžiku již byl soudce přípravného řízení z projednání věci vyloučen.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Opodstatněností ústavní stížnosti se v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, proti němuž směřuje, je vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele.
Při posuzování ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel ze své ustálené judikatury, podle které je Ústavní soud ve smyslu článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry. Jeho úkolem je však zjistit, zda aplikace a interpretace jednoduchého práva nemá za následek porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
V projednávané věci Ústavní soud důvod ke svému zásahu neshledal. Za daného stavu právní úpravy trestního řízení krajský soud v procesní situaci, která nastala po podání obžaloby, ani jinak postupovat nemohl a musel napadené rozhodnutí zrušit podle §149 odst. 1 trestního řádu, aniž by sám ve věci rozhodl, či uložil příslušnému orgánu, aby věc znovu projednal a rozhodl. V opačném případě by totiž nepřípustně zasahoval do pravomoci soudu rozhodujícího ve věci.
Postup Krajského soudu v Brně, který je v souladu s trestním řádem, tedy nelze za porušení nebo omezení práv podle čl. 95 odst. 1 a 96 odst. 1 Ústavy a čl. 8 odst. 2 Listiny považovat. Konečný závěr krajského soudu, tedy zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně, byl učiněn a vyjádřen způsobem ústavně konformním. Výklad §73a odst. 2 trestního řádu podaný soudem, jenž nemohl způsobit nesprávné rozhodnutí ve věci samé, nemůže mít za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud považuje za nutné uvést, že soud rozhodující o stížnosti proti usnesení Městského soudu v Brně v přípravném řízení není ve vztahu k nalézacímu soudu soudem nadřízeným. Nalézací soud tedy není vázán jeho právním názorem. Názor stížnostního soudu, že návrh na připuštění peněžité záruky měl být soudem prvního stupně zamítnut, proto nemůže mít vliv na rozhodování soudu příslušného k rozhodnutí o vazbě po podání obžaloby. Z těchto důvodů zde také nepřichází v úvahu diskriminace podle majetku, neboť krajský soud ve věci nerozhodl.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Brně nebyla porušena ústavně zaručená základní práva zakotvená v článcích 95 odst. 1 a 96 odst. 1 Ústavy a v článku 8 odst. 2 a Listiny, a ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 13. května 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu