ECLI:CZ:US:2004:2.US.168.03
sp. zn. II. ÚS 168/03
Nález
Nález Ústavního soudu (II. senátu) ze dne 3. června 2004 sp. zn. II. ÚS 168/03 ve věci ústavní stížnosti A. K., s. r. o., proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 10. 12. 2002 sp. zn. 29 Ca 151/2001, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti rozhodnutí Magistrátu města Brna - odboru územního a stavebního řízení z 2. 3. 2001 č. j. OÚSRU 01/03446/Do, kterým byla stěžovateli uložena pokuta podle stavebního zákona.
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 12. 2002 č. j. 29 Ca 151/2001-59 se zrušuje.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 12. 2002, č. j. 29 Ca 151/2001-59. Tvrdí, že byla porušena jeho práva, zakotvená v Listině základních práv a svobod, konkrétně právo na vlastnictví podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na podnikání podle čl. 26 odst. 1 Listiny, právo nebýt opakovaně stíhán za totéž jednání podle čl. 40 odst. 5 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny. Dále namítá, že byl porušen i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 Ca 151/2001, z něhož vyplývá, že vedlejší účastník, Magistrát města Brna - odbor územního a stavebního řízení rozhodnutím ze dne 2. 3. 2001 č. j. OÚSRU 01/03446/Do uložil stěžovateli podle §106 odst. 3 písm. c) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, pokutu ve výši 500 000 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, o níž rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 12. 2002 č. j. 29 Ca 151/2001-59, tak, že ji zamítl.
Ústavní soud je při svém rozhodování vázán petitem ústavní stížnosti, avšak není vázán důvody, které jsou stěžovatelem uváděny.
Ústavní soud nemohl přehlédnout, že ústavní stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Brně byl vydán po účinnosti nálezu Ústavního soudu publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 405/2002 Sb., kterým bylo novelizováno ustanovení §106 odst. 3 stavebního zákona a to tak, že z tohoto ustanovení byla vypuštěna slova ... "od 500 000 Kč". Tento nález (sp. zn. Pl. ÚS 3/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, nález č. 105) se stal účinným 6. 9. 2002 a Krajský soud v Brně rozhodoval až 10. 12. 2002. Přitom rozhodnutí vedlejšího účastníka řízení, Magistrátu města Brna - odboru územního a stavebního řízení, proti kterému směřovala správní žaloba stěžovatele, bylo vydáno ještě za platnosti původního znění §106 odst. 3 stavebního zákona, kde byla stanovena jako nejnižší hranice pro uložení pokuty částka 500 000 Kč. Na tuto změnu krajský soud nereagoval a nevysvětlil, proč i po této zásadní změně citovaného ustanovení zůstaly zachovány důvody pro uložení původní pokuty ve výši 500 000 Kč. Přitom podle §154 odst. 1 ve spojení s §246c občanského soudního řádu, ve znění platném v době rozhodování soudu, je rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti zasahuje pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných Ústavou České republiky (dále jen "Ústava"). Za takovou situaci výjimečně považuje i nesprávnou aplikaci jednoduchého práva obecnými soudy, a to tehdy, došlo-li k jejich porušení v důsledku svévole, např. nerespektováním kogentní normy anebo v důsledku interpretace, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Došlo-li ke změně kogentního ustanovení zákona, podle kterého rozhodoval státní orgán, jehož rozhodnutí podléhalo soudnímu přezkumu, tak, že v době, kdy o přezkumu rozhodoval soud, platilo již jiné zákonné ustanovení, které zásadním způsobem změnilo předchozí úpravu, podle níž bylo napadené rozhodnutí vydáno, musí se soud, pro který je rozhodující stav v době vydání rozsudku, s novým zněním zákona vypořádat. Pokud tuto změnu ani nezaznamená a rozhoduje tak, jako by ji ani nevzal na vědomí, jde z jeho strany o projev libovůle, který zakládá porušení Ústavou zaručených práv účastníka řízení. Takovým postupem je porušen čl. 90 Ústavy, podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.
Vzhledem k uvedeným důvodům Ústavní soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 12. 2002 č. j. 29 Ca 151/2001-59 podle §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zrušil.