ECLI:CZ:US:2004:2.US.18.04
sp. zn. II. ÚS 18/04
Usnesení
II. ÚS 18/04
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. Č., zastoupeného JUDr. R. J., proti rozsudku Krajského soudu v Praze, č. j. 11 To 299/2003-1645, ze dne 18. 9. 2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona") a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], brojil stěžovatel ve své trestní věci proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2003, č. j. 11 To 299/2003-1645, a tvrdil, že jím bylo porušena jeho základní práva garantovaná v čl. 1, čl. 8 odst 2, čl. 10 odst. 1, č. 12 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel proto ústavní stížností navrhl zrušení napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze, jakož i rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 10. 4. 2003, č. j. 6 A 55/2002.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zákona).
Podle sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb., o postupu týkajícím se výkladu přípustnosti a lhůty k podání ústavní stížnosti při souběžném podání ústavní stížnosti a mimořádného opravného prostředku s výjimkou obnovy řízení, platí, že napříště budou soudci a senáty Ústavního soudu vykládány přípustnost a lhůta k podávání ústavní stížnosti, o které Ústavní soud rozhoduje podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, v případě jejího souběhu s mimořádnými opravnými prostředky s výjimkou obnovy řízení takto:
Ústavní stížnost bude považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti počne běžet dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku bez ohledu na způsob rozhodnutí o něm. Lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí.
Ze samotného obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2003, č. j. 11 To 299/2003-1645, dovoláním k nejvyššímu soudu ČR. Ústavní soud si ověřil u Okresního soudu v Kladně, že stěžovatel podal proti tomuto rozsudku dne 9. ledna 2004 dovolání.
Za tohoto stavu věci je zřejmé, že za rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, nutno považovat rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání. Pokud stěžovatel nevyčerpal poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona), nemohla být jeho ústavní stížnost věcně projednána, neboť není v souladu s označeným a citovaným sdělením Ústavního soudu přípustná; proto byla posouzena Ústavním soudem jako nepřípustná (§75 odst. 1 zákona) a bylo nutno ji odmítnout [§43 odst. 1 písm. e) zákona], jak je patrno z výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 29. ledna 2004
JUDr. Jiří Nykodým
soudce zpravodaj