ECLI:CZ:US:2004:2.US.189.03
sp. zn. II. ÚS 189/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. února 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. Š., právně zastoupeného JUDr. J. L., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 1. 2003 č. j. 13 To 367/2002-510, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 31. 3. 2003, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 1. 2003 č. j. 13 To 367/2002-510, a to pro porušení čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 24. 1. 2003 č. j. 13 To 367/2002-510, zamítl Krajský soud v Hradci Králové podle ust. §256 tr. řádu odvolání obžalovaného T. Š. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatele") proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 4. 7. 2002 č. j. 4 T 42/2002-499, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle ust. §250 odst. 1, 2 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců, s podmíněným odkladem výkonu tohoto trestu na zkušební dobu tří roků a k povinnosti zaplatit společně a nerozdílně s druhým obžalovaným K. P. poškozené A., s. r. o. škodu ve výši 499 075,40 Kč, s 9,5% úrokem z prodlení z částky 283 972,50 Kč od 29. 7. 2000 do zaplacení a z částky 215 102,90 Kč od 5. 8. 2000 do zaplacení.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v jeho trestní věci nebyl soudem zjištěn ani proveden jiný bezprostředně usvědčující důkaz o jeho vině, než výpovědí spoluobžalovaného K. P. Výpovědi svědků, zejména B., Ing. B., F. a L. stěžovatele vyviňují a písemné doklady, zejména listina označená jako "nesrovnalosti při pohybu zboží", kterou dodatečně vytvořil a předložil poškozený, vzbuzují podle stěžovatele nanejvýš důvodné pochybnosti o jeho vině. Zásahem do práv stěžovatele, která jsou konkretizována v ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu, je dle stěžovatele zejména i opakované odmítání návrhů obhajoby a obžalovaného adresované soudu na prověření již výše zmíněné listiny označené poškozeným jako "nesrovnalosti při pohybu zboží", kterou předložil poškozený prakticky v samotném závěru hlavního líčení, přičemž z protokolu o tomto hlavním líčení je zřejmé, že údaje poškozeného a obžaloby o vzniku a autorství této listiny se v hlavním líčení liší. Předmětná listina není podle stěžovatele přitom nic jiného než vlastní popis pohybu zboží, který provedl poškozený. Pokud za této situace obecné soudy zamítaly opakované návrhy obhajoby na nařízení a provedení znaleckého posudku, který by údaje listiny označené jako "nesrovnalosti při pohybu zboží" objektivně mohl posoudit a porovnat s účetními doklady ve věci a posoudit správnost údajů v listině po odborné stránce, došlo tím k protiústavnímu zkrácení práv obhajoby tak, jak stěžovatel dovozuje, a soud se zbavil možnosti "objektivizace" subjektivní listiny poškozeného, která byla vytvořena pouze za účelem dosažení odsouzení stěžovatele. Soudy podle názoru stěžovatele předmětnou listinu pouze nekriticky převzaly a přisoudily jí hodnotu důležitého důkazu bez ohledu na konkrétní návrhy obhajoby proti údajům listiny.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení mu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v jeho trestní věci byla porušena zásada presumpce neviny zakotvená v čl. 40 odst. 2 Listiny, když soudem nebyl zjištěn ani proveden jiný bezprostředně usvědčující důkaz o vině stěžovatele, než výpovědí spoluobžalovaného.
Na uvedenou skutečnost poukázal již samotný soud prvního stupně, když v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že "soud se při skutkových zjištěních mohl opřít pouze o jediný přímý důkaz, a tím je výpověď obžalovaného P., který se doznal a usvědčuje ze spáchání trestného činu obžalovaného Štancla". Soud prvního stupně sám podotkl, že "musel pečlivě zkoumat věrohodnost výpovědí obou obžalovaných a posoudit, zda v dalším řízení provedené nepřímé důkazy tvoří uzavřený kruh, na jehož základě lze dospět ke skutkovému stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti", což se mu podle názoru Ústavního soudu v rozsáhlém a pečlivě provedeném odůvodnění podařilo prokázat.
Ke klíčovým požadavkům kladeným na trestní řízení, je transparentnost rozhodování, čili nutnost důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Uvedený požadavek zákonodárce vtělil do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (ust. §125 tr. řádu).
Dle ust. §125 odst. 1 tr. řádu soud v odůvodnění stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Ustanovení §125 tr. řádu nároky na odůvodnění zdůrazňuje zejména pro případy, kdy si provedené důkazy navzájem odporují. V situaci "tvrzení proti tvrzení" je potřebné na soud, a to z pohledu jak jednoduchého práva, tak práva ústavního (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, čl. 36 Listiny základních práv a svobod), klást zvýšené nároky, a to v souvislosti s vymezením závěrů o tom, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů.
V projednávané věci se okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zabýval věrohodností výpovědí obou obžalovaných a pečlivě zdůvodnil, proč uvěřil právě výpovědi obžalovaného K. P. a naopak neuvěřil výpovědi stěžovatele. Odvolací soud se pak ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že ve výpovědi obžalovaného Š. byly zjištěny rozpory a jeho výpověď je i v rozporu s ostatními provedenými důkazy a dovodil dále, že i když obžalovaný Š. popírá jednání, kterým byl uznán vinným, správně dospívá okresní soud k závěru, že jeho obhajoba je důkazy, zejména výpovědí druhého obžalovaného P., vyvrácena. Také Ústavní soud sdílí závěr krajského soudu, že na základě provedeného dokazování zjistil okresní soud skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a na jeho základě vyvodil i správný závěr o vině stěžovatele.
V ústavní stížnosti stěžovatel dále namítá, že obecné soudy převzaly a přisoudily hodnotu důležitého důkazu listině označené jako "nesrovnalosti při pohybu zboží", bez ohledu na opakované návrhy obhajoby na nařízení a provedení znaleckého posudku, který by mohl objektivně posoudit údaje obsažené v této listině a tyto údaje porovnat s účetními podklady ve věci a posoudit správnost údajů po odborné stránce.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích již několikrát zdůraznil, že nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním i zákonném procesně právním a hmotně právním rámci. Právě procesně právní rámec představuje především a zejména principy řádného a spravedlivého procesu, jak plynou z čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 a násl. Listiny. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojem právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy ČR) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i možnost účastníka řízení před soudem vyjadřovat se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny). Tuto možnost je nutno v naznačených souvislostech interpretovat i tak, že pokud účastník řízení před soudy navrhuje provedení zásadních důkazů k prokázání svého tvrzení, a to zákonem stanoveným způsobem, není soud povolán k tomu, aby provedení takových důkazů bez dalšího odmítl, případně se takto navrženými důkazy nezabýval či na návrh k jejich provedení vůbec nereagoval. Případné odmítnutí provést takto navržené důkazy musí být odůvodněno vyčerpávajícím a přesvědčivým způsobem prokazujícím nepotřebnost či nadbytečnost takového dokazování, obzvláště za situace, kdy existuje řada dalších skutečností vedoucích k důvodnému závěru, že celé trestní řízení nebylo vedeno objektivně a zjevně nerespektovalo základní zásady spravedlivého procesu.
V tomto směru Ústavní soud připomíná svoji konstantní judikaturu, podle níž zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní, přičemž soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotně právním předpisům, které aplikoval a k právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny, a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy.
Z obsahu spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že soud prvního stupně se uvedeným návrhem stěžovatele na provedení důkazu v odůvodnění svého rozhodnutí (str. 7 rozsudku) zabýval a také se s ním dostatečným způsobem vypořádal, když konstatoval, že "obžalovaný Š. navrhoval ve věci ustanovit znalce z oboru účetnictví a znalce, který by se vyjádřil k zaměnitelnosti jednotlivých druhů zboží označených ve faxových objednávkách a zboží skutečně dodaného. Soud tyto návrhy zamítl, když neviděl důvod zkoumat účetnictví kteréhokoliv subjektu. Soud dospěl k závěru, že obchodní transakce jsou podloženy účetními doklady. Soud však zkoumal jejich věrohodnost v souvislosti s ostatními provedenými důkazy, to je úkol soudu, k tomuto se znalec vyjadřovat nemůže. Rovněž tak ustanovení znalce, který by se vyjadřoval k zaměnitelnosti jednotlivých druhů zboží soud považuje za zbytečné. Jestli zboží dodané na místo zboží objednaného lze použít jinak, nehodnotil, a skutečnost, že zboží nebylo dodáno na základě objednávky zaslané obžalovaným P., má za prokázanou z důkazů již provedených".
Námitku neprovedení navrženého důkazu znaleckým posudkem uplatnil stěžovatel i v odvolacím řízení. Rovněž odvolací soud se podle mínění Ústavního soudu s uvedenou námitkou dostatečným způsobem vypořádal, když v odůvodnění svého rozhodnutí (str. 3 usnesení) shrnul, že "okresní soud v odůvodnění svého rozsudku správně uvádí, proč důkazní řízení nedoplňoval o další důkazy, které obžalovaný navrhl prostřednictvím svého obhájce, zejména proč nebyl ustanoven znalec z oboru účetnictví a další znalec, který by se vyjádřil k zaměnitelnosti jednotlivých druhů zboží, neboť opatření těchto důkazů se jeví okresnímu soudu, v souladu s názorem krajského soudu, jako nadbytečné, navíc když předmětné obchodní transakce jsou dokumentovány a doloženy účetními doklady".
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti napadá hodnocení důkazů obecným soudem, k tomu Ústavní soud uvádí následující: V souladu s ust. §2 odst. 6 tr. řádu orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Ústavnímu soudu proto v zásadě nepřísluší právo přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Hodnotit důkazy přísluší Ústavnímu soudu také v případě, že by je sám prováděl. Uvedené konstatování se plně vztahuje na posuzovanou věc. Při hodnocení důkazů se obecný soud nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.
Ústavní soud proto uzavírá, že v projednávané věci soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vylíčil, které důkazy v řízení provedl, jakými úvahami byl veden při hodnocení provedených důkazů, na základě kterých důkazů byl zjištěn skutkový stav věci a také, proč neprovedl stěžovatelem řízení navrhované důkazy. Proto také odvolacímu soudu nezbylo, než se s uvedenými správnými závěry soudu prvního stupně ztotožnit a odvolání stěžovatele zamítnout.
Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, v projednávané věci konkrétně namítaného porušení čl. 36 či čl. 40 Listiny.
Na základě těchto skutečností proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2004
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu