ECLI:CZ:US:2004:2.US.192.03
sp. zn. II. ÚS 192/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. února 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci navrhovatele J. S., zastoupeného JUDr. J. P., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení policejního orgánu Policie ČR, Okresní ředitelství, služba kriminální policie a vyšetřování Brno-venkov ze dne 10. 12. 2002, ČVS: OVBO-409/2000 a proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství Brno-venkov ze dne 15. 1. 2003, č. j. Zt 1063/2002-4 takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení jednak usnesení policejního orgánu Policie ČR, okresní ředitelství, služba kriminální policie a vyšetřování Brno-venkov ze dne 10. 12. 2002, ČVS: OVBO-409/2000, kterým bylo proti němu zahájeno trestní stíhání pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. z., jednak usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství Brno-venkov ze dne 15. 1. 2003, č. j. Zt 1063/2002-4, kterým byla podle ust. §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta jeho stížnost proti zahájení trestního stíhání.
Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na osobní svobodu, konkrétně pak ustanovení článku 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatele, že obě napadená usnesení nejsou odůvodněna konkrétními skutečnostmi a proto jsou nepřezkoumatelná. Policejní orgán při zahájení trestního stíhání údajně neuvedl, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, ani úvahy o hodnocení provedených důkazů a nezdůvodnil náležitě právní kvalifikaci skutku. Státní zástupce měl tím, že nezrušil usnesení policejního orgánu, porušit svou přezkumnou povinnost. Stěžovatel vyslovuje nesouhlas s argumentací státního zástupce, který ve svém zamítavém rozhodnutí vyslovil názor, že usnesení o zahájení trestního stíhání patří mezi taková rozhodnutí, která mají jen dílčí procesní význam a proto požadavky na jejich zdůvodnění jsou nižší než u meritorních rozhodnutí.
Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřilo Okresní státní zastupitelství Brno-venkov. Ve svém vyjádření uvádí, že napadenými rozhodnutími nebylo porušeno ústavně zaručené právo nebo svoboda stěžovatele a odkazuje na argumentaci, obsaženou v jeho zamítavém rozhodnutí. Dodává, že trestní stíhání stěžovatele není doposud skončeno; po skončení vyšetřování byla na stěžovatele podána obžaloba a v současné době probíhá před Okresním soudem Brno-venkov pod sp. zn. 3 T 238/2003 odročené hlavní líčení.
II.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, neboť není vrcholem jejich soustavy. Pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na druhé straně je však jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) oprávněn, ale i povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyly porušeny ústavně zaručené svobody nebo základní práva stěžovatele.
Ústavně garantovaná zásada řádného procesu, vyjádřená v článku 38 odst. 2 Listiny a v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod mj. vyžaduje, aby řízení bylo vedeno bez zbytečných průtahů a aby přijímaná rozhodnutí státních orgánů byla řádně zdůvodněna.
Ústavní soud se při rozhodování o porušení principů řádného procesu dle čl. 36 a násl. Listiny důsledně řídí principem subsidiarity (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ve své ustálené rozhodovací praxi zaujímá názor, že usnesení o zahájení trestního stíhání nepodléhá zpravidla přezkumu na základě podané ústavní stížnosti, protože v dalším průběhu trestního stíhání bude možno dostatečnými kontrolními mechanismy dosáhnout náležité ochrany práv obviněného (srov. sp. zn. III. ÚS 62/95; sp. zn. III. ÚS 539/98). Z uvedeného vyplývá, že důvodnost obvinění je předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu zásadně přísluší zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod toliko po ukončení trestního řízení a po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv dle trestního řádu. Existující judikatura Ústavního soudu zřetelně vyjadřuje jeho zdrženlivost při případných zásazích do probíhajícího trestního řízení, zejména na jeho samotném počátku (srov. např. sp. zn. II. ÚS 364/03, III. ÚS 554/03). Výjimku z těchto zásad připustil Ústavní soud toliko výjimečně v situacích, kdy na usnesení o zahájení trestního stíhání navazují další intenzívní zásahy do základních práv a svobod, (vzetí do vazby, zadržení osoby, zadržení a otevření zásilek apod.), které by po vyčerpání dostupných procesních prostředků ze strany stěžovatele nebylo možné odčinit jinak (srov. sp. zn. IV. ÚS 316/99) nebo kdy by při zahájení trestního stíhání a při jeho přezkumu šlo o zjevnou libovůli v rozhodování (srov. sp. zn. III. ÚS 511/02). O tyto extrémní případy však v nyní posuzované věci nejde.
Ústavní soud posoudil ve světle výše popsaného ústavního rámce všechny části výroků a odůvodnění napadaných rozhodnutí a shledal, že stěžovatelova ústavní práva nebyla porušena.
III.
Ústavní soud se nicméně zabýval i základní výtkou stěžovatele, že obě napadená usnesení nesplňují náležitosti ust. §160 odst. 1 tr. řádu, a tuto námitku neshledal důvodnou. Podle citovaného ustanovení musí výrok usnesení o zahájení trestního stíhání obsahovat mj. popis skutku a zákonné označení trestného činu, ze kterého je osoba obviněna a v odůvodnění usnesení je třeba přesně označit skutečnosti, z nichž vyplývá závěr o důvodnosti trestního stíhání. Tyto základní náležitosti jsou v napadených usneseních obsaženy. I když odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání je velmi stručné, je možno z něj s dostatečnou určitostí zjistit, o jaké prameny opírá policejní orgán své podezření, což poskytuje obviněnému a státnímu zástupci možnost kontrolovat důvodnost obvinění a uplatnit své případné námitky. Je třeba připomenout, že na samém počátku trestního stíhání není ještě možné dosáhnout naprosté jistoty o spáchání trestného činu a že ke vznesení obvinění postačuje vyšší stupeň podezření ze spáchání skutku. Z toho také vyplývá, že v této počáteční fázi trestního řízení nemusí být při vznesení obvinění požadován tak vysoký stupeň konkrétnosti a precizace odůvodnění, jaký je potřebný v odsuzujícím rozsudku.
V posuzované věci byla podle názoru Ústavního soudu podmínka náležitého odůvodnění rozhodnutí policejního orgánu a státního zástupce splněna.
Po shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí trpěla trestně procesními vadami, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, v projednávané věci konkrétně článku 8 odst. 1, 2 Listiny.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2004
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu