ECLI:CZ:US:2004:2.US.195.03
sp. zn. II. ÚS 195/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. února 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci stěžovatele R. Š., právně zastoupeného JUDr. T. K., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 3. 2002 sp. zn. 2 T 26/2002, a dále proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2002 sp. zn. 9 To 338/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. 4. 2003, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 3. 2002 sp. zn. 2 T 26/2002, a jakož i usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2002 sp. zn. 9 To 338/2002, a to pro porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále čl. 1, čl. 90 Ústavy a rovněž čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 11. 9. 2002 sp. zn. 9 To 338/2002, Městský soud v Praze podle ust. §256 trestního řádu zamítl odvolání obžalovaných R. Š. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") a P. Š. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 3. 2002 sp. zn. 2 T 26/2002, kterým byli oba obžalovaní uznáni vinnými trestným činem podvodu podle ust. §250 odst. 1, 2 trestního zákona, ve spolupachatelství podle ust. §9 odst. 2 tr. zák. Za uvedený trestný čin byli oba obžalovaní odsouzeni podle ust. §250 odst. 2 tr. zákona k trestu odnětí svobody, a to obžalovaný R. Š. v trvání 20 měsíců, obžalovaná P. Š. v trvání 10 měsíců. Podle ust. §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona byl výkon trestu oběma obžalovaným podmíněně odložen na zkušební dobu, která byla obžalovanému Š. stanovena v trvání 3 let a obžalované Š. v trvání 18 měsíců. Podle ust. §228 odst. 1 tr. řádu byli oba obžalovaní uznáni povinnými společně a nerozdílně nahradit poškozené M. Z. škodu ve výši 490 000 Kč, přičemž se zbytkem svého nároku na náhradu škody byla poškozená odkázána dle ust. §229 odst. 2 tr. řádu na řízení ve věcech občanskoprávních.
Rozhodnutí Městského soudu v Praze napadli stěžovatel i P. Š. dovoláním, o kterém Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 25. 2. 2003 sp. zn. 7 Tdo 208/2003 tak, že dovolání obou obviněných podle ust. §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu - aniž z jejich podnětu přezkoumal napadené usnesení a předcházející řízení z hledisek stanovených v ust. §265i odst. 3 tr. řádu - odmítl, neboť dovolání byla podána z jiných důvodů, než jaké jsou uvedeny v ust. §265b tr. řádu. V odůvodnění svého rozhodnutí se Nejvyšší soud vypořádal s námitkami obou obviněných, když vyčerpávajícím způsobem rozvedl obsah podaného dovolání ve vztahu k dovolacím důvodům vymezeným v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Ústavní soud zjistil, že P. Š. proti výše uvedenému rozhodnutí Městského soudu v Praze, jakož i proti rozhodnutí Nejvyššího soudu podala ústavní stížnost, o níž již Ústavní soud rozhodl usnesením ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 174/03 tak, že ji odmítl pro její neopodstatněnost, neboť zásah do práv, kterých se stěžovatelka v návrhu dovolávala, zjištěn nebyl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že jednání, které je mu kladeno za vinu, není v žádném případě trestným činem, že skutek popsaný v prvostupňovém rozhodnutí nemá oporu v provedeném dokazování, výrok se týká jiných skutečností, než o kterých vypovídají shromážděné důkazy. Navíc hodnocení provedených důkazů neodpovídá požadavkům na spravedlivý proces tak, jak jsou zakotveny zejm. v §125 odst. 1 tr. řádu. Stěžovatel především polemizuje se závěry soudu, že převzal v souvislosti s převodem práv a povinností k bytu své manželky nějakou finanční částku. Soudy podle stěžovatele nemohou dospět k přesvědčivému závěru o tom, jaká částka byla předmětem řetězu předávání v předmětném bytě. Stěžovatel dále poukazuje na rozpor mezi výpověďmi svědkyň Z., Š. a D. ohledně tzv. provize realitním kancelářím. Soudy dále podle názoru stěžovatele nehodnotily otázku absence zprostředkovatelských smluv. Soudy se rovněž podle názoru stěžovatele nezabývaly okamžikem, kdy mělo dojít k předání hotovosti. Stěžovatel má za to, že pokud by soud hodnotil důkazy jak v jeho neprospěch, tak i v jeho prospěch, jak mu ukládá zejména Úmluva, nemohl by nikdy dospět k závěru, že převzal od paní Z. prostřednictvím paní Š. částku 500 000 Kč, když takové tvrzení není podloženo důkazy, o kterých lze prohlásit, že na jejich základě byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Podle tvrzení stěžovatele mělo jít o odměnu za postoupení práv a povinností k bytu 2+1 I. kategorie. Důvodem finanční hotovosti neměla být výplata ekvivalentu za úhradu zálohy na odkup bytu firmě P., ale úhrada za postoupení bytu. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal na to, že nájemní smlouva uzavřená mezi firmou P. a stěžovatelovou manželkou umožňovala převod práv a povinností z této nájemní smlouvy na jiný subjekt. Tento krok podle stěžovatele nebyl protiprávní, nemuselo docházet k fingování skutečností vyžadovaných např. u přechodu nájmu k obecnímu bytu nebo k bytu v domě v soukromém vlastnictví, úhrady za taková postoupení nájemních smluv jsou běžné. Podle stěžovatele žádný důkaz neukazuje na podvodné jednání, maximálně na požadavek úhrady finanční částky za postoupení práv k bytu. Podle názoru stěžovatele argument městského soudu o stěžovatelově vině, že byl ochoten k vyrovnání se s manžely Z., neobstojí, neboť není podepřen řádnými důkazy. Stěžovatel poukazuje v ústavní stížnosti dále na skutečnost, že k trestnímu oznámení došlo až 4 roky po převodu práv k předmětnému bytu, když otázka zálohy na odkup bytu byla nepochybně známa buď při uzavírání smlouvy, nebo krátce poté. Stěžovatel je přesvědčen, že soud provedené důkazy hodnotil pouze v neprospěch stěžovatele a neumožnil dále stěžovateli předvolat a vyslechnout svědky - zejména svědka Z. - v jeho prospěch. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti uvádí, že jeho dovolání proti uvedeným rozhodnutím bylo Nejvyšším soudem odmítnuto, když z odůvodnění usnesení je zřejmé, že Nejvyšší soud se zabýval pouze částí stěžovatelových námitek a tyto navíc podle stěžovatele vytrhoval ze souvislosti. Odůvodnění tohoto usnesení dělá na stěžovatele dojem, že senát Nejvyššího soudu nehledal pochybení soudu nalézacího a odvolacího, ale pouze důvod pro odmítnutí jeho dovolání.
Přestože stěžovatel v ústavní stížnosti brojí i proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozhodnutí Městského soudu v Praze, zrušení uvedeného rozhodnutí dovolacího soudu se však stěžovatel v ústavní stížnosti nedomáhá.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a ze zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud ve své již konstantní judikatuře několikrát zdůraznil zásadu minimalizace zásahů tohoto soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, a to zejména v otázkách přezkumu skutkových zjištění a hodnocení důkazů. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině stěžovatele a ani v tomto směru doplňovat důkazní řetězec, ze kterého obecné soudy svůj závěr o jeho vině vyvodily, či přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy.
Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesně právním a hmotně právním rámci. Procesně právní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy.
Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit, a to způsobem, zakotveným v ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu.
Zásadám spravedlivého procesu odpovídá i možnost účastníka řízení před soudem vyjadřovat se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), ale i navrhnout důkazy vlastní. Tuto možnost je nutno v naznačených souvislostech interpretovat i tak, že pokud účastník řízení před soudy navrhuje provedení zásadních důkazů k prokázání svého tvrzení, a to zákonem stanoveným způsobem, není soud povolán k tomu, aby provedení takových důkazů bez dalšího odmítl, případně se takto navrženými důkazy nezabýval či na návrh k jejich provedení vůbec nereagoval. Soud tedy není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. Případné odmítnutí provést takto navržené důkazy musí být odůvodněno vyčerpávajícím a přesvědčivým způsobem prokazujícím nepotřebnost či nadbytečnost takového dokazování.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že mu soud prvního stupně neumožnil předvolat a vyslechnout svědky v jeho prospěch, je nutno v této souvislosti poukázat na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ve kterém tento soud uvedl, že na základě provedeného dokazování byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí. Soud dále odůvodnil, že zamítl jako nadbytečné návrhy na doplnění dokazování výslechem svědka JUDr. P., manžela poškozené Ing. Záleského a listinným důkazem, kterým by z účetnictví obou svědkyň provozujících realitní kancelář byla zjištěna výše provize, která jim byla poškozenou vyplacena. Soud prvního stupně dospěl k přesvědčení, že provedeným dokazováním byla vina obou obžalovaných jednoznačně prokázána.
Námitkami stěžovatele ohledně návrhů na doplnění dokazování se zabýval i odvolací soud, který v odůvodnění svého rozhodnutí (str. 4 rozhodnutí) uvedl, že JUDr. P. ve věci již vyslechnut byl a k věci žádné další skutečnosti uvést nemůže, prověrka účetnictví realitních kanceláří svědkyň Š. a D. není pro posouzení věci podstatná a podvodné jednání neprokazuje. Odvolací soud dále konstatoval, že s ohledem na výsledky provedeného dokazování soud prvního stupně rovněž výslech Ing. Z. jako nadbytečný neprovedl, neboť pro rozhodnutí měl dostatek podkladů. Odvolací soud dospěl k přesvědčení, že přestože obžalovaný popírá, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, dopustil, jeho vina byla prokázána provedenými důkazy, na které soud prvního stupně v odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku poukázal, zejména výpovědí poškozené M. Z. a svědkyň M. Š. a M. D. O vině obou obžalovaných, uvádí odvolací soud, nevznikly žádné pochybnosti ani v řízení odvolacím, se závěry i argumentací soudu prvního stupně se odvolací soud ztotožnil a v podrobnostech proto odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, když opravil pouze výrok o výši vzniklé škody.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti napadá hodnocení důkazů obecným soudem, k tomu Ústavní soud uvádí následující: V souladu s ust. §2 odst. 6 tr. řádu orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Ústavnímu soudu proto v zásadě nepřísluší právo přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Hodnotit důkazy přísluší Ústavnímu soudu také v případě, že by je sám prováděl. Uvedené konstatování se plně
vztahuje na posuzovanou věc. Při hodnocení důkazů se obecný soud nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.
Dalším z principů představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, je nezbytná návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Z odůvodnění rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 90 Ústavy a s čl. 36 odst. 1 Listiny. Stejně tak nutno považovat za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu situaci, jestliže v soudním rozhodování jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Žádný z výše popsaných rozporů však v projednávané věci zjištěn nebyl.
Ústavnímu soudu proto nezbývá, než ztotožnit se se závěry obsaženými v rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 9 To 338/2002, jímž bylo dne 11. 9. 2002 zamítnuto odvolání stěžovatele a Petry Švecové proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 3 2002 sp. zn. 2 T 26/2002. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v souladu s §254 odst. 1 tr. řádu, s námitkami uplatněnými v odvolání se zcela vypořádal, důvodně shledal, že soud v hlavním líčení provedl všechny podstatné a potřebné důkazy a při jejich hodnocení postupoval v souladu s §2 odst. 6 tr. řádu. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí správně konstatoval, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná a úplná, v souladu s provedenými důkazy u hlavního líčení. Odvolací soud pak v odůvodnění rovněž vyložil, na základě kterých důkazů byl učiněn závěr o vině stěžovatele a přiměřenosti uloženého trestu, když uvedl, že i když obžalovaný popírá, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, dopustil, jeho vina byla prokázána provedenými důkazy, zejména výpovědí poškozené M. Z. a svědkyň M. Š. a M. D. Na odůvodnění usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudku soudu prvního stupně, Ústavní soud v podrobnostech odkazuje.
Soud prvního stupně provedl dokazování pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, provedené důkazy zhodnotil v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, z takto zjištěného skutkového stavu věci vyvodil i odpovídající právní závěry. Lze proto konstatovat, že provedeným dokazováním byla vina stěžovatele prokázána. Skutečnost, že po vyhodnocení provedených důkazů dospěl soud k závěru, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nemůže sama o sobě zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, v projednávané věci konkrétně čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebo čl. 36 a násl. Listiny.
Taktéž namítané porušení čl. 90 Ústavy neobstojí, neboť tento článek je pouhou institucionální zárukou práva na soudní ochranu, zakotveného v hlavě páté Listiny.
Při shrnutí výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podaný návrh jako zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2004
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu