ECLI:CZ:US:2004:2.US.2.04
sp. zn. II. ÚS 2/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Pavla Rychetského a JUDr. Michaely Židlické v právní věci navrhovatele Č. V., zastoupeného advokátem JUDr. L. M., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice, ze dne 6. 11. 2003, čj. 13 To 325/2003-47, a usnesení Okresního soudu v Chrudimi ze dne 23. 6. 2003, čj. Nt 801/2003-12, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. 1. 2004 a i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Chrudimi uvedená v záhlaví. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavní práva garantovaná čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 2 Ústavy, čl. 1, čl. 15 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 9 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva", čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě a čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv (dále jen "Deklarace"). Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Chrudimi, sp. zn. Nt 801/2003, z něhož zjistil následující:
Bývalý Vojenský obvodový soud v Prešově uznal rozsudkem ze dne 13. 11. 1985, sp. zn. 1 T 166/85, stěžovatele vinným trestným činem zběhnutí do ciziny podle §283 odst. 1 trestního zákona. Odsoudil ho k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku a k trestu propadnutí jmění. Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Prešově ze dne 8. 1. 1990, sp. zn. 1 T 166/85, bylo rozhodnuto, že stěžovatel je účasten amnestie prezidenta republiky ČSFR ze dne 1. 1. 1990 a odpouští se mu z trestu odnětí svobody dva roky. Rozhodnutím prezidenta republiky ČSFR ze dne 13. 4. 1990, sp. zn. 30006/90, byl pak stěžovateli prominut zbytek trestu odnětí svobody.
Stěžovatel podal dne 22. 1. 2003 u Okresního soudu v Chrudimi návrh na povolení obnovy řízení, které skončilo shora označeným odsuzujícím rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Prešově. Okresní soud v Chrudimi jeho návrh zamítl usnesením ze dne 23. 6. 2003, čj. Nt 801/2003-12. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Hradci Králové zamítl svým usnesením ze dne 6. 11. 2003, čj. 13 To 325/2003-47. Oba soudy řešily jako stěžejní otázku, zda může soud v České republice rozhodnout o povolení obnovy řízení a zrušení rozsudku vydaného soudem cizího státu. Stížnostní soud se plně ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že český soud nemůže rozhodovat o zrušení rozsudku vydaném soudem na území Slovenské republiky a nemůže ani pokračovat v řízení, jež bylo, byť před rozdělením federace, vedeno před soudem nyní již cizího státu.
Stěžovatel napadl obě posledně citovaná rozhodnutí projednávanou ústavní stížností. Vyslovil v ní přesvědčení, že soudy, které zamítly jeho návrh na povolení obnovy řízení toliko pro údajnou nepříslušnost českých soudů, postupovaly v rozporu s ústavním právem na soudní ochranu a na spravedlivý proces, neboť měly věc postoupit soudu příslušnému. Poukazuje na rozhodnutí jiných soudů v analogických kauzách, jimiž byla obnova řízení povolena, přestože v původním řízení rozhodoval Vojenský obvodový soud v Prešově, i na rozhodnutí Nejvyššího soudu, jenž zrušil pravomocná slovenská rozhodnutí. Má za to, že rozhodováním o obnově řízení se otevírá nejen otázka viny a trestu, ale i otázka propadnutého majetku, konkrétně nemovitostí, ležících na území České republiky. Cituje i závěry, vyslovené v nálezech Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 285/97 (občan měl právo na odepření vojenské služby z náboženských důvodů i před rokem 1990), sp. zn. II. ÚS 187/2000 (zásady z nálezu sp. zn. II. ÚS 285/97 je třeba uplatnit i v případech, kdy je občan v jiné procesní situaci), sp. zn. I. ÚS 26/01 (občan má podle čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě právo na obnovu řízení, jestliže na základě srovnatelného nálezu Ústavního soudu lze prokázat, že původní odsouzení bylo vadné, a to i v případě, kdy vadný odsuzující rozsudek byl vyhlášen dříve než nález Ústavního soudu ve srovnatelné věci) a sp. zn. I. ÚS 671/01, Pl. ÚS 42/02 a II. ÚS 674/01 (bylo porušeno právo na svobodu svědomí podle čl. 15 odst. 1 Listiny, jestliže občané byli za minulého režimu nuceni proti své vůli a přesvědčení vykonávat vojenskou službu).
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení Krajský soud v Hradci Králové a Okresní soud v Chrudimi, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Hradci Králové setrval na stanovisku, jež vyjádřil ve svém rozhodnutí, a v podrobnostech na ně odkázal. Označil za nemožné použít ve vztahu k soudu cizího státu instituty postoupení věci nebo rozhodnutí ve sporu o příslušnost. Pokud se stěžovatel dovolává rozhodnutí jiných soudů, které povolily obnovu řízení a zrušily pravomocná rozhodnutí jiných soudů se sídlem na území Slovenské republiky, doporučil, nechť si Ústavní soud sám vytvoří závěr o zákonnosti a odůvodněnosti těchto rozhodnutí a jejich souladu se zásadami mezinárodního práva. Stěžovatelem zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu pak vycházela z toho, že v uvedených trestních věcech v prvním stupni rozhodoval soud se sídlem na území České republiky. Krajský soud závěrem navrhl, aby byla ústavní stížnost jako neopodstatněná zamítnuta.
Okresní soud v Chrudimi v plném rozsahu odkázal na písemné odůvodnění svého usnesení.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska svých kompetencí, daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví ani soudem nadřízeným obecným soudům. Do jejich rozhodovací pravomoci je oprávněn zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Zásadní otázkou v posuzované věci je, zda je soud v České republice oprávněn rozhodnout o povolení obnovy řízení a případně zrušit rozsudek vydaný soudem cizího státu.
Rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Chrudimi jsou založena na právním názoru, že český soud nemůže projednávat návrh směřující proti rozhodnutí soudu, který se nenachází na území České republiky. Tento závěr má oporu ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu, podle něhož rozhodnutí soudu se sídlem na území dnešní Slovenské republiky vyhlášená před 1. 1. 1993 je třeba považovat za právní akty učiněné na základě společného právního řádu soudy společné soudní soustavy a Česká republika je jimi vázána jako nástupnický stát ČSFR. Tato vázanost není ovšem bezvýhradná. Povahu a účinky takových rozsudků je třeba stanovit diferencovaně. Tyto rozsudky mají bez dalšího negativní účinky, tj. tvoří překážku věci rozhodnuté. Co se týče pozitivních účinků, tyto se nemohou plně projevit v obou nástupnických státech. Proto platí, že další trestní řízení mohou konat jen soudy jednoho z nástupnických států, a to ty, které vyhlásily rozsudek. Taková je původní právní úprava trestního řízení ČSFR, kterou Česká republika převzala jako nástupnický stát ústavním zákonem ČNR č. 4/1993 Sb. Další trestní řízení v takové věci proto nemohou bez dalšího konat soudy druhého nástupnického státu, tj. v daném případě soudy České republiky. Lze si jen stěží představit, že by český soud mohl zasahovat do pravomocného rozhodnutí soudu na území Slovenské republiky v době, kdy jde již o jiný suverénní stát, a jakkoli je měnit (srov. NS ČR, Stn 1/95, Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek NS ČR, č. 37/96).
Ústavní soud považuje uvedený názor obecných soudů, jež se opírá ve svých konečných závěrech o citované stanovisko Nejvyššího soudu, za ústavně konformní. Argumentaci v tomto stanovisku Nejvyššího soudu lze totiž vztáhnout nejen na otázku výkonu uloženého trestu, ale i na případy pokračování v původním řízení, a to jak ve vztahu k řádným, tak i mimořádným opravným prostředkům, mezi něž patří i obnova řízení. Ústavní soud má za to, že tento závěr lze opřít též o ustanovení čl. 1 Ústavy, jímž Česká republika deklaruje dodržování závazků, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva. Takovým závazkem je i všeobecně uznávaná zásada svrchované rovnosti států vylučující vstup jurisdikce jednoho státu do jurisdikce státu druhého. Požadavek stěžovatele, aby právě tímto způsobem bylo postupováno (a to i pokud jde o případné postoupení věci soudu příslušnému), lze tedy označit za odporující mezinárodnímu právu a v důsledku toho i za požadavek protiústavní (srov. obdobné usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 197/03). Ústavní soud proto považuje uvedenou argumentaci stěžovatele za neodůvodněnou.
Pokud stěžovatel poukazuje na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu, tyto se k řešené problematice nevztahují. Stejně tak nelze přihlédnout k rozhodnutím Nejvyššího soudu zmiňovaným v ústavní stížnosti. Příslušnost českého soudu v nich byla odvozena z odlišných skutečností, zejména z toho, že v uvedených trestních věcech rozhodoval v prvním stupni soud se sídlem na území České republiky. Nejvyšší soud byl proto v uvedených věcech oprávněn konat řízení podle hlavy sedmnácté trestního řádu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2003, sp. zn. 4 Tz 96/2002).
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu