ECLI:CZ:US:2004:2.US.207.04
sp. zn. II. ÚS 207/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma, o ústavní stížnosti stěžovatele F. S., zastoupeného Mgr. Š. S., směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 20 Co 596/2002, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 31 C 257/99, za účasti 1) Městského soudu v Praze, a 2) Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky-Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 20 Co 596/2002, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 31 C 257/99. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozsudky došlo k zásahu do jeho práva podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a podle čl. 9 odst. 5 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt").
Z připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 31 C 257/99, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Stěžovatel se po vedlejším účastníkovi řízení domáhal zaplacení náhrady škody způsobené rozhodnutím o vzetí stěžovatele do vazby, protože trestní stíhání stěžovatele bylo následně rozhodnutím státního zástupce zastaveno. Škoda měla spočívat jednak v nákladech obhajoby ve výši 24 600 Kč, a v ušlé mzdě za dobu trvání vazby ve výši 324 000 Kč. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 4. 2002, č. j. 31 C 257/99-53, bylo vedlejšímu účastníkovi uloženo, aby stěžovateli zaplatil částku 24 600 Kč s příslušenstvím, a ohledně částky 324 000 Kč byla žaloba zamítnuta. K odvolání stěžovatele byl rozsudek soudu prvého stupně potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2002, č. j. 20 Co 596/2002-77. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 1. 2004, č. j. 25 Cdo 565/2003-94, odmítnuto pro nepřípustnost.
Stěžovatel obecným soudům vytýká, že neprovedly výslech svědka, Ing. J. Z., se kterým měl stěžovatel sjednat pracovní poměr před vzetím do vazby, a rozhodnutí soudu prvého stupně považuje za překvapivě nepříznivé. Podle stěžovatele měl být ze strany soudu poučen o tom, že jím předložené důkazy o existenci pracovního poměru jsou nevěrohodné, a vyzván k doplnění důkazních návrhů. Odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů považuje za nesprávná, když nebyl poučen, aby tvrdil okolnosti pro zjištění příjmu stěžovatele za dobu trvání vazby.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Nejedná se podle něj o překvapivost rozhodnutí, pokud existuje rozpor v hodnocení dokazování mezi účastníkem řízení a soudem. Obvodní soud pro Prahu 1, jako účastník řízení, navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Uvedl, že stěžovatel byl neúspěšný, protože soud shledal závažné rozpory mezi žalobními tvrzeními a důkazy, a nikoliv pro neunesení důkazního břemene. Ministerstvo spravedlnosti, jako vedlejší účastník řízení, navrhlo odmítnutí ústavní stížnosti. Uvedlo, že s nynějšími námitkami se vypořádal již odvolací soud v rámci řízení o dovolání.
Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo, zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Přitom Ústavní soud veden zásadou subsidiarity zasahuje do rozhodnutí orgánů veřejné moci jen tehdy, pokud nebylo možné dosáhnout nápravy jinými prostředky danými právním řádem.
Pochybení soudu prvého stupně, který se nijak nevypořádal s důkazním návrhem na výslech svědka Ing. J. Z., bylo ústavně souladným způsobem napraveno odvolacím soudem. Odvolací soud tento důkazní návrh, stejně jako ostatní důkazní návrhy stěžovatele, posoudil jako nadbytečné a nevyhověl jim (str. 5 a 7 rozsudku). Ze skutečnosti, že soudy obou stupňů z provedených důkazů vyvodily závěr o účelovosti stěžovatelova tvrzení o pracovním poměru, nelze shledávat zásah do procesního práva stěžovatele na dostatečné procesní poučení a předvídatelné rozhodnutí. Právo na spravedlivý proces totiž rozhodně nelze vykládat jako právo na úspěch ve věci, nebo na vyhovění jakémukoliv návrhu účastníka v průběhu řízení, nýbrž pouze jako právo na řízení, které odpovídá všem kritériím daným ústavním pořádkem a v jeho mezích procesními předpisy.
K rozsahu poučovací povinnosti Ústavní soud již v minulosti dovodil (sp. zn. I. ÚS 83/03), že podmínky a hranice poučovací povinnosti obecných soudů jsou ústavně dány (vymezeny) především přikázanou nestranností obecných soudů (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), a dále zásadou rovnosti účastníků v řízení (čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) bez ohledu na to, o jaké řízení jde, či jaká věc má být projednána; z těchto ústavních zásad nesmí procesní poučení obecných soudů vykročit. Z hlediska ústavnosti může jít vždy jen o takové poučení, které se nijak nedotýká vzájemného procesního postavení účastníků (zvýhodnění jednoho vůči druhému), a které - jak se rozumí samo sebou - nesmí v sobě obsahovat ani náznak toho, jaké je stanovisko soudu k projednávané věci, příp. jak soud zamýšlí věc rozhodnout. Takto restriktivně chápaná poučovací povinnost obecných soudů ve svých důsledcích znamená, že obecným soudem poskytnuté poučení nesmí zmenšit vlastní odpovědnost účastníka řízení za jeho procesní postup v řízení, včetně odpovědnosti za to, zda v řízení před obecným soudem vystupuje sám nebo za pomoci zástupce, včetně vlastní odpovědnosti za jeho volbu.
Jak správně dovodil odvolací soud, byl stěžovatel o povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní řádně poučen sdělením z 24. 1. 2001, na což stěžovatel ostatně reagoval podáním z 12. 6. 2001, v němž rozšířil svá tvrzení a důkazní návrhy. Poučení z 26. 3. 2003, které následně vedlo ke koncentraci řízení, a o němž se v této souvislosti zmiňuje odvolací soud, na daný případ nedopadalo, protože se vztahovalo výlučně k prokázání stěžovatelem vynaložených nákladů obhajoby. Ústavní soud tedy shledává poučení o procesních právech a povinnostech stěžovatele ze strany soudu prvého stupně, stejně jako rozsah provedených důkazů dostatečným. Soudy obou stupňů nepochybily, když se při vedení řízení a právním posouzení důsledně řídily tvrzeními a uplatněnými nároky stěžovatele.
Ústavní soud v daném případě neshledal v postupu a rozhodnutí obecných soudů jakýkoliv zásah do základních práv stěžovatele, tak, jak jsou zakotvena v ústavním pořádku. Naopak shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a proto ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. června 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu