ECLI:CZ:US:2004:2.US.209.04
sp. zn. II. ÚS 209/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti S. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici v Příbrami, zastoupeného JUDr. E. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 7 To 20/04, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla podána k poštovní přepravě dne 5. 4. 2004 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel usnesení Městského soudu v Praze uvedené v záhlaví. Tvrdí, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu Prahu 3, sp. zn. 15 T 85/2003, z něhož zjistil následující:
Obvodní soud Prahu 3 uznal rozsudkem ze dne 5. 12. 2003, sp.zn. 15 T 85/2003, stěžovatele pod bodem I. 1)-6) vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) zákona č. 140/1961 Sb, trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), v souběhu s trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 trestního zákona, pod bodem II. 1), 3) trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) trestního zákona ve spolupachatelství a pod bodem II. 2) trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b trestního zákona. Odsoudil ho k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu uložil trest propadnutí věci, šroubováku, a rozhodl o náhradě škody poškozeným. Rozsudek byl stěžovateli do vlastních rukou doručen dne 18. 12. 2003 a jeho obhájci dne 16. 12. 2003. Dne 2. 1. 2004 obhájce stěžovatele podal k poštovní přepravě odvolání spolu se žádostí o navrácení lhůty.
Usnesením ze dne 20. 1. 2004, sp.zn. 7 To 20/04, Městský soud v Praze odvolání zamítl jako opožděně podané, neboť lhůta uplynula dne 29. 12. 2003. Důvody pro vyhovění žádosti o navrácení lhůty soud v posuzovaném případě neshledal.
Stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Je přesvědčen, že v jeho případě nesprávně zhodnotil existenci důvodů pro vyhovění žádosti o navrácení lhůty k podání odvolání. Po vyhlášení rozsudku při hlavním líčení si stěžovatel ponechal lhůtu k podání odvolání. Výslovně substitutu obhájce uvedl, že pokud se k podání odvolání rozhodne, že tuto skutečnost zavčas sdělí, sám podá blanketní odvolání a zdůvodnění poté ponechá na svém obhájci. Stěžovatel podal dopis s pokyny k podání odvolání adresovaný obhájci k poštovní přepravě dne 23. 12. 2003, obhájci byl však doručen na adresu jeho kanceláře až dne 31. 12. 2003, tedy po uplynutí lhůty k podání odvolání. Stěžovatel zdůrazňuje, že v době, kdy mu plynula lhůta k podání odvolání, byl ve výkonu trestu, navíc byl právě přemísťován z vazební věznice Ruzyně do výkonu trestu (z rozsudku v jiné trestní věci) do Příbrami, což samo o sobě ztížilo kontakt stěžovatele s obhájcem. Připomíná, že lhůta plynula v období předvánočním a vánočním. Skutečnost, že stěžovatel byl omezen v kontaktu se svým obhájcem, tak zapříčinila, že neměl možnost řádně a včas projevit svou vůli směřující k podání odvolání.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníka řízení, Městský soud v Praze, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil.
Městský soud v Praze zcela odkázal na odůvodnění rozhodnutí o zamítnutí odvolání.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s posouzením existence důvodů pro vyhovění žádosti o navrácení lhůty k podání odvolání.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná svou ustálenou judikaturu, podle níž by rozhodnutí obecného soudu bylo možno považovat za protiústavní pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, pokud by bylo projevem libovůle či dokonce svévole soudce při aplikaci či interpretaci jednoduchého práva, nebo by se protivilo elementárním požadavkům spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud posuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí pouze v kontextu otázky, zda jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo. K takovému závěru ovšem Ústavní soud nedospěl.
Stěžovatel namítá, že odvolací soud pochybil, když nevyhověl jeho žádosti o navrácení lhůty a jeho po lhůtě podané odvolání zamítl pro opožděnost. V takovém postupu stěžovatel spatřuje dotčení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
Podle ustanovení §61 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, lze povolení navrácení zmeškané lhůty k podání opravného prostředku dosáhnout pouze na žádost a z důležitých důvodů.
Ze spisového materiálu vyplývá, že odsuzující rozsudek soudu prvého stupně, byl vyhlášen při hlavním líčení konaném dne 5. 12. 2003 za přítomnosti stěžovatele i obhájce in substitutione. Stěžovatel byl poučen o možnosti podat opravný prostředek a prohlásil, že si ponechává lhůtu na rozmyšlenou. Rozsudek mu byl do vlastních rukou doručen dne 18. 12. 2003. Dne 23. 12. 2003 podal k poštovní přepravě obyčejný dopis s pokynem obhájci, aby podal odvolání, který byl na adresu kanceláře doručen dne 31. 12. 2003 (středa), tedy dva pracovní dny po uplynutí lhůty k podání odvolání.Z ústavněprávního hlediska obstojí i závěr napadeného rozhodnutí, že nedorozumění mezi obhájcem a klientem, vánoční a předvánoční období a pobyt ve výkonu trestu, případně přemístění do jiné věznice, nelze považovat za důležitý důvod k povolení navrácení lhůty. Stěžovatel předně vlastním nedůsledným procesním postupem zapříčinil, že jeho odvolání bylo podáno opožděně.
Ústavní soud konstatuje, že čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jichž se stěžovatel dovolává, garantuje právo na spravedlivý proces. Nelze je však vykládat jako právo na úspěch ve věci. Pouhá polemika se závěry napadeného rozhodnutí nemůže založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Jelikož Ústavní soud nedospěl k závěru, že by odvolací soud porušil ústavně zaručená práva stěžovatele, je povinen respektovat napadené rozhodnutí městského soudu jako projev nezávislého rozhodování obecného soudu, do něhož není oprávněn zasáhnout.
Ústavnímu soudu v důsledku výše zjištěných skutečností nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 5. srpna 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v.r.
předsedkyně senátu