ECLI:CZ:US:2004:2.US.241.02
sp. zn. II. ÚS 241/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti L. U., právně zastoupeného Mgr. R. N., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. 2 Cao 327/2001 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2001, sp. zn. 22 Ca 58/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozsudků obecných soudů, jimiž nebylo vyhověno opravnému prostředku stěžovatele proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení. Tímto rozhodnutím byla zamítnuta žádost stěžovatele o plný invalidní důchod pro nesplnění podmínek ust. §38 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že shora uvedené soudy vydaly napadená rozhodnutí na základě řízení, ve kterém postupovaly v rozporu s občanským soudním řádem, a to takovým způsobem, že tím porušily ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Stěžovatel proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání, a to s odkazem na ust. §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Dne 27. 1. 2004 byla ústavní stížnost doplněna tak, že stěžovatel zaslal Ústavnímu soudu kopii rozsudku Nejvyššího správního soudu, sp. zn. 3 Ads 1/2003, ze dne 19. 11. 2003. Jak vyplývá z cit. rozsudku, Nejvyšší soud, k němuž bylo dovolání podáno, věc postoupil Nejvyššímu správnímu soudu k dokončení řízení podle §129 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Po přezkoumání rozsudku Vrchního soudu v Olomouci a řízení předcházejících jeho vydání neshledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost důvodnou, a proto ji zamítnul.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost stěžovatele proti napadeným rozsudkům I. a II. stupně je nepřípustná.
Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1) a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. V daném případě je posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje, kasační stížnost. Ústavní stížnost proto musí směřovat vůči rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o této kasační stížnosti. Rozsudek Nejvyššího správního soudu byl vydán dne 19. 11. 2003, právnímu zástupci stěžovatele doručen dle podacího razítka dne 17. 12. 2003. V zákonné 60ti denní lhůtě byla sice kopie rozsudku doručena Ústavnímu soudu, nicméně argumentace samotné ústavní stížnosti nebyla o uvedené rozhodnutí doplněna a ani její petit nebyl doplněn o návrh na zrušení uvedeného rozsudku. Za této procesní situace nelze ústavní stížnost meritorně projednat, neboť nelze přezkoumávat ústavnost rozhodnutí soudu I. a II. stupně, aniž bylo napadeno rozhodnutí o kasační stížnosti, jakožto rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje.
Ústavní soud tedy ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2004