ECLI:CZ:US:2004:2.US.243.02
sp. zn. II. ÚS 243/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatelky společnosti N., spol. s r.o., zastoupené advokátem JUDr. V. S., o ústavní stížnosti proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 9. 2. 2002, č. PV 1990-4519, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví uvedeného v záhlaví, jímž byl zamítnut její rozklad proti rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví (dále jen "Úřad") ze dne 22. 5. 2001 o zamítnutí návrhu na zrušení patentu č. 279185 o názvu "Zařízení pro zabezpečení vstupních dveří" a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Navrhuje, aby Ústavní soud "konstatoval, že Úřad porušil zákon, správní řád a neprovedl fér proces".
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím a, aniž by se jakkoli zabýval meritem věci, dospěl k závěru, že podaný návrh není přípustný.
V souzené věci stěžovatelka souběžně s ústavní stížností podala proti témuž rozhodnutí žalobu, o níž rozhodoval Nejvyšší správní soud. Ten ji svým usnesením ze dne 23. 6. 2003, čj. 6 A 51/2002-52, odmítl. Konstatoval však, že právo, jež má být v daném řízení chráněno, je právo podnikatele na to, aby byla odstraněna právní překážka v podobě nedůvodně uděleného patentu. Řízení o takovém právu je třeba považovat za věc spadající do práva soukromého, mimo jiné proto, že správní orgán rozhoduje o ochraně soukromého práva. Ochrana soukromých práv, které jsou předmětem řízení před správním orgánem, není zajištěna správním přezkumem ve správním soudnictví, ale postupem podle části páté zák. č. 99/1963 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2003. Nejvyšší správní soud tedy žalobu sice jako nepřípustnou podle ustanovení §68 písm. b) zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s.ř.s."), odmítl, poučil však stěžovatelku o možnosti domáhat se novou žalobou rozhodnutí v občanském soudním řízení (§46 odst. 2 s.ř.s.).
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, když stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
S ohledem na stávající právní úpravu, na niž ostatně odkázal i Nejvyšší správní soud, měla stěžovatelka možnost čerpat další prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Ústavní stížnost tedy podala předčasně, aniž tyto prostředky vyčerpala, neboť podle dosavadní judikatury Ústavního soudu se pojmem "vyčerpání" míní nejen uplatnění příslušného procesního prostředku, nýbrž i dosažení rozhodnutí příslušného orgánu v této věci (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 534/99 nebo sp. zn. I. ÚS 267/01, nepublikováno). Ústavní soud přitom chrání principy materiálního právního státu a nepřistupuje k projednávaným věcem formalisticky. Jako ochránce ústavnosti zastřešuje ochranu práv v rámci celého právního řádu. Dohlíží na to, zda byla poskytnuta či naopak upřena ochrana práva v rámci právního řádu jako celku. Neřídí se tedy sektoriálním přístupem a nepovažuje za ústavně relevantní, zda je právu poskytnuta ochrana ve správním či civilním řízení. Třebaže tedy stěžovatelka formálně vyčerpala prostředky k ochraně svých práv v rámci správního soudnictví, disponuje dosud jiným prostředkem ochrany v rámci řízení civilního a z pohledu Ústavního soudu tak nedostála podmínce v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud se zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo, pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle odst. 1 §75 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma. Ústavní soud naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil a stěžovatelka jejich existenci v ústavní stížnosti ostatně ani netvrdila.
S ohledem na výše uvedené okolnosti byl Ústavní soud nucen projednávaný návrh podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2004 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj