ECLI:CZ:US:2004:2.US.26.04
sp. zn. II. ÚS 26/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele M. M., zastoupeného advokátem Mgr. Z. Č., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2002, čj. 40 T 5/2002-405, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 3. 2003, čj. 3 To 173/02-438, a sdělení Ministerstva spravedlnosti České republiky ze dne 7. 11. 2003, čj. 942/2003-OOD-SPZ, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 15. 1. 2004, s odkazem na porušení svých ústavních práv dle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3, odst. 6 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze a sdělení Ministerstva spravedlnosti České republiky. Tvrdí, že orgány činné v přípravném řízení i obecný soud provedly dokazování v rozporu s trestním řádem.
Z obsahu připojeného spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 40 T 5/2002, Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze uznal rozsudkem ze dne 21. 10. 2002, čj. 40 T 5/2002-405, stěžovatele vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona. Odsoudil ho k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu tří let. Nad stěžovatelem vyslovil ochranný dohled. Uložil mu dále, aby podle svých sil uhradil vyměřené doměrky daní z příjmů fyzických osob za roky 1994 a 1995. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze zrušil rozhodnutím ze dne 25. 3. 2003, čj. 3 To 173/02-438, napadený rozsudek a sám rozhodl o jeho vině a trestu totožně jako soud prvního stupně. Jak uvedl v odůvodnění svého rozsudku, ke zrušujícímu rozhodnutí musel přistoupit toliko z důvodu nesprávnosti osobních údajů stěžovatele uvedených ve výrokové části rozsudku. Dne 5. 6. 2003 podal stěžovatel podnět ke stížnosti pro porušení zákona. Ministerstvo spravedlnosti mu přípisem ze dne 7. 11. 2003, čj. 942/2003-OOD-SPZ, oznámilo, že jeho podnět odkládá jako nedůvodný.
Ústavní soud se primárně zabýval tím, zda návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Zaměřil se zejména na posouzení otázky včasnosti ústavní stížnosti.
Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Prostředkem na ochranu práva ve smyslu ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je takový prostředek, který zákon poskytuje stěžovateli a nikoli jinému subjektu. Stížnost pro porušení zákona dle §266 odst. 1 trestního řádu může podat pouze ministr spravedlnosti. Nejde o opravný prostředek, který by byl oprávněn podat stěžovatel. Podnět ke stížnosti pro porušení zákona tak nelze považovat za prostředek na ochranu práva ve smyslu shora citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu (srov. usnesení I. ÚS 9/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 2, str. 219, nepublikované usnesení II. ÚS 578/01). Sdělení Ministerstva spravedlnosti o odložení podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona proto nemá vliv na běh lhůty k podání ústavní stížnosti, neboť nejde o rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje.
Posledním prostředkem na ochranu práva stěžovatele bylo odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze. Rozhodnutí o něm, tj. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 3. 2003, bylo stěžovateli doručeno (jak vyplývá z doručenky na č.l. 449 připojeného spisu) dne 22. 4. 2003. Pokud stěžovatel podal ústavní stížnost dne 14. 1. 2004, učinil tak evidentně po uplynutí zákonné 60denní lhůty.
Napadené sdělení, jímž Ministerstvo spravedlnosti stěžovateli oznámilo, že odkládá jeho podnět ke stížnosti pro porušení zákona jako nedůvodný, bylo stěžovateli doručeno dne 21. 11. 2003. Ve vztahu k němu by tedy lhůta k podání ústavní stížnosti byla zachována. Je ovšem nepochybné, že napadené sdělení není pravomocným rozhodnutím vydaným v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že sdělení o odložení podnětu ke stížnosti pro porušení zákona není rozhodnutím či opatřením ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, nýbrž je jiným zásahem orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod (srov. II. ÚS 223/03, IV. ÚS 442/03).
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), musí respektovat při výkonu svých kompetencí i jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v čl. 2 odst. 3 Ústavy a v článku 2 odst. 2 Listiny, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Kompetence Ústavního soudu při posuzování ústavní stížnosti směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci jsou vymezeny v ustanovení §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení je Ústavní soud oprávněn zakázat tomuto orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikázat mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením. Z uvedených kompetencí nelze dovodit jeho oprávnění, aby v případě jiného zásahu, který v daném případě spočívá ve vydání písemného sdělení o odložení podnětu stěžovatele, toto oznámení zrušil. Ústavní soud není podle Ústavy a zákona o Ústavním soudu k takovému rozhodnutí příslušný.
Ústavnímu soudu tudíž nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem, a návrh směřující proti sdělení Ministerstva spravedlnosti podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 12. února 2004 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj