ECLI:CZ:US:2004:2.US.292.04
sp. zn. II. ÚS 292/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele K. K., zastoupeného JUDr. V. K., směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. února 2004, č. j. 15 Co 26/2004-52, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. února 2004, č. j. 15 Co 26/2004-52. Tímto rozhodnutím bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 11. prosince 2003, č. j. 11 C 98/2003-28, jímž byl zamítnut návrh žalobce (stěžovatele) na povolení obnovy řízení v řízení o žalobě o určení, zda je žalobce oprávněnou osobou podle §4a zák. č. 229/1991 Sb. Stěžovatel v návrhu na obnovu řízení namítal, že soudy v nalézacím řízení nerespektovaly nález Ústavního soudu ČR, který řešil danou problematiku jinak, než jak soudy rozhodly. Tento nález byl vyhlášen a publikován ještě před ukončením nalézacího řízení, což zakládá dle názoru stěžovatele důvod pro obnovu řízení. Soud prvního stupně ve svém zamítavém rozhodnutí o obnově řízení uvedl, že nebyly splněny podmínky pro obnovu řízení dle ustanovení §228 odst. 1 písm. a) a b) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), avšak hlavním důvodem zamítnutí návrhu bylo především marné uplynutí lhůt pro podání návrhu na povolení obnovy řízení dle §233 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §235f o. s. ř. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně. Konstatoval, že uvedený nález Ústavního soudu, který se týká obdobné problematiky, není rozhodnutím ve smyslu §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Takovými rozhodnutími jsou podle odvolacího soudu rozhodnutí o předběžných otázkách ve smyslu ustanovení §135 odst. 1 a 2 o. s. ř. Jedná se o případy, kdy příslušný orgán rozhodl odlišně o předběžné otázce a soud byl jeho rozhodnutím vázán, nebo z dřívějšího rozhodnutí vycházel, anebo posoudil předběžnou otázku sám a poté bylo zjištěno, že příslušný orgán předběžnou otázku posoudil jinak.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že Okresní soud v Karlových Varech a Krajský soud v Plzni porušily jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále porušily rovnost účastníků řízení zakotvenou v čl. 37 Listiny. Výtka stěžovatele směřovala proti tomu, že žádný z obecných soudů nezohlednil nález Ústavního soudu ČR a rozsudek Nejvyššího soudu ČR, které řešily obdobnou situaci, a sice otázku okamžiku přechodu vlastnictví na přídělce půdy dle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., a dekretu č. 28/1945 Sb., ale rozhodly způsobem, který je pro stěžovatele nepříznivý. Podle zmiňované judikatury určuje okamžik přechodu den, kdy se přídělce ujal držby, přičemž tento den může být jiným, a to i dřívějším dnem, než je den přídělu. Podle názoru stěžovatele je vydání a veřejná publikace nálezu Ústavního soudu ČR novou skutečností ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., která může pro něj přivodit příznivější rozhodnutí v řízení o určovací žalobě, a je tedy důvodem pro obnovu řízení.
Krajský soud v Plzni jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že setrvává na svém názoru, že nález Ústavního soudu není rozhodnutím ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Další skutečnosti uvedené v ústavní stížnosti pak obsahují nesouhlas s rozhodnutím ve věci samé, přičemž odlišný právní názor nepředstavuje sám o sobě porušení práva na soudní ochranu.
Ústavní soud na úvod poukazuje na konstantní judikaturu, dle které tento soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR a §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon")], neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR).
V dané věci námitka stěžovatele směřovala především proti závěru obecných soudů, že rozhodnutí, resp. nález Ústavního soudu, není novou skutečností ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., která by zakládala důvod pro obnovu řízení. Ústavní soud shledává, že závěry obecných soudů týkající se této otázky, nejsou v rozporu s ústavněprávními předpisy a jsou tedy ústavně konformní. Obnova řízení je mimořádný opravný prostředek umožňující dosažení nápravy ve věcech, v nichž nebyl skutkový stav zjištěn úplně a správně. Obnovou řízení se nelze domáhat nápravy pochybení při právním posouzení věci nebo nápravy procesněprávních vad. Pokud by byla přijata argumentace stěžovatele, mohla by být každá změna v právním nahlížení na určitou věc důvodem pro obnovu řízení. Takový závěr je ovšem nepřijatelný s ohledem na princip právní jistoty a stability rozhodování. Ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., pokud hovoří o rozhodnutích, má na mysli případy, jak správně konstatovaly obecné soudy, které mají povahu rozhodnutí, na nichž záviselo, nebo z nichž vycházelo rozhodnutí v původním, obnovou dotčeném řízení. Stejně tak se nejedná ani o novou skutečnost ve smyslu citovaného ustanovení. Jak již bylo uvedeno výše, obnova řízení se týká pouze nápravy neúplně nebo nesprávně zjištěného skutkového stavu. Pouze na okraj Ústavní soud podotýká, že v České republice neexistuje precedenční systém (systém spočívající na závaznosti rozhodnutí vrcholných soudních instancí), takže i vzhledem k principu nezávislosti soudců nemusí být taková rozhodnutí, pokud se přímo netýkají konkrétní věci, soudy respektována.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 25. listopadu 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu