ECLI:CZ:US:2004:2.US.294.03
sp. zn. II. ÚS 294/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti P. B. zastoupeného JUDr. J. B., proti sdělení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 1. dubna 2003 č. j. 1 NZn 2647/2002-33, sdělení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 19. srpna 2002 sp. zn. 1 VZn 626/2002, sdělení Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 24. července 2002 č. j. 2 KZn 4082/2002-17, usnesení Okresního státního zastupitelství v Šumperku ze dne 11. dubna 2002 č. j. Zn 6618/2002-18, a usnesení Služby kriminální policie a vyšetřování Policie ČR správy Severomoravského kraje ze dne 18. března 2002 ČVS:KVSM-71/30-2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností, která byla osobně učiněna u Ústavního soudu dne 27. května 2003, s odvoláním na porušení článku 1, článku 11 a článku 36 Listiny základních práv a svobod domáhá zrušení shora citovaných usnesení a sdělení (stěžovatelem označovaných jako "opatření").
Z obsahu ústavní stížnosti a k ní přiložených příloh Ústavní soud zjistil:
Stěžovatel učinil přípisem ze dne 1. března 2001 Okresnímu státnímu zastupitelství v Šumperku podnět k zahájení trestního stíhání notářky JUDr. J. Š. pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., případně dalších trestných činů. Usnesením Služby kriminální policie a vyšetřování Policie ČR správy Severomoravského kraje ze dne 18. března 2002 ČVS:KVSM-71/30-2001, byl podle §159a odst. 1 tr. ř. tento podnět odložen. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, která byla usnesením Okresního státního zastupitelství v Šumperku ze dne 11. dubna 2002 č. j. Zn 6618/2002-18, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná. Podnět stěžovatele, kterým žádal o prověření postupu Okresního státního zastupitelství v Šumperku ve věci výše uvedeného usnesení, byl jako neodůvodněný odložen, o čemž byl vyrozuměn sdělením Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 24. července 2002 č. j. 2 KZn 4082/2002-17. Na podnět stěžovatele žádajícího prověření postupu Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci, reagovalo Vrchní státní zastupitelství v Olomouci sdělením ze dne 19. srpna 2002 sp. zn. 1 VZn 626/2002. Sdělením Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 7. února 2003 sp. zn. 1 VZn 626/2002, byl stěžovatel vyrozuměn, že toto státní zastupitelství provedlo z pověření Nejvyššího státního zastupitelství kontrolu ve věci odložení podnětu stěžovatele k zahájení trestního stíhání JUDr. Š. a došlo k závěru, že věc byla odložena důvodně. Sdělením Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 1. dubna 2003 č. j. 1 NZn 2647/2002-33, byl stěžovatel vyrozuměn, že nejvyšší státní zástupkyně se ztotožňuje se závěrem kontroly provedené Vrchním státním zastupitelstvím v Olomouci a že provedení další kontroly v této věci nepokládá za nutné. Rovněž byl poučen, že na provedení kontroly skončené věci neexistuje právní nárok, neboť ve smyslu §12 odst. 3 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, se jedná o mimořádné a fakultativní oprávnění nejvyššího státního zástupce.
Dříve než se Ústavní soud může zabývat zkoumáním ve věci samé, je povinen posoudit, zda jsou splněny podmínky pro zahájení řízení o ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) citovaného zákona je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě šedesáti dnů, přičemž tato lhůta začíná běžet dnem, kdy bylo rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, doručeno.
Jelikož ústavní stížnost byla mimo jiné podána proti třem shora citovaným sdělením státních zastupitelství, je nutno v tomto ohledu konstatovat, že tato sdělení nelze pokládat za opatření, jak je označuje stěžovatel, a to ani ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ani ve smyslu trestního práva procesního. Nejedná se rovněž o pravomocné rozhodnutí ani o jiný zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Nelze dovodit, že by těmito sděleními bylo materiálně zasaženo do právní sféry stěžovatele. V těchto sděleních byl stěžovatel opakovaně informován o tom, že podle závěru příslušných státních zastupitelství došlo k odložení jeho trestního oznámení důvodně. Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je nutno chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení (srov. usnesení ze dne 30. listopadu 1995, sp. zn. III. ÚS 62/95 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, str. 243).
Ústavní stížnost stěžovatel podal rovněž proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Šumperku ze dne 11. dubna 2002 č. j. Zn 6618/2002-18. V tomto ohledu lze konstatovat, že se jedná o pravomocné rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Stěžovatel proti tomuto usnesení brojil přípisem Krajskému státnímu zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 18. července 2002, ve kterém žádal prověření postupu Okresního státního zastupitelství v Šumperku ve věci konstatovaného usnesení. Je tedy zřejmé, že usnesení Okresního státního zastupitelství v Šumperku bylo stěžovateli doručeno nejpozději tohoto dne. Ústavní stížnost přitom byla podána až 27. května 2003. Šedesáti denní zákonná lhůta k podání ústavní stížnosti tedy nebyla dodržena a ústavní stížnost byla podána opožděně.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem pro jeho podání.
Jen na okraj lze připomenout, že podle konstantní judikatury Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 26. února 1997, sp. zn. II. ÚS 361/96 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, str. 343 a usnesení ze dne 8. dubna 1999, sp. zn. I. ÚS 84/99 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 14, str. 291) ústavní zákony nezaručují subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána. Proto v odložení věci policejním orgánem a následném potvrzení tohoto rozhodnutí státním zastupitelstvím nelze spatřovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2004
JUDr. Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj