ECLI:CZ:US:2004:2.US.296.04
sp. zn. II. ÚS 296/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného Mgr. P. H., směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. února 2004, č. j. 13 Co 824/2003-115 , ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 28. srpna 2003, č. j. 15 C 165/2001-79, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. února 2004, č. j. 13 Co 824/2003-115, jímž byl změněn výrok I. rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech tak, že za období od 6. 9. 2001 do 31. 12. 2001 je žalovaný (stěžovatele) povinen hradit žalobci výživné částkou 5.000 Kč měsíčně. Pro období od 1. 12. 2002 rozsudek soud prvního stupně, kterým stanovil výživné ve výši 7.500 Kč měsíčně, potvrdil. Ve výroku o nedoplatku na výživném změnil rozsudek soudu tak, že nedoplatek za období od 6. 9. 2001 do 31. 1. 2004 v částce 170.417 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně ohledně příjmových a výdajových poměrů žalovaného. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že majetkové poměry žalovaného odůvodňují placení výživného ve stanovené výši, a to i s ohledem na další vyživovací povinnosti, jakož i náklady, které musí žalovaný vynakládat na udržování nemovitosti, kterou pronajímá. Vzhledem k těmto skutečnostem považoval odvolací soud uloženou vyživovací povinnost za odpovídající zákonným hlediskům stanoveným v §85 a §96 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"), tj. schopnostem a možnostem žalovaného, jakož i odůvodněným potřebám žalobce. Majetkové poměry matky byly v tomto řízení pouze podpůrným důkazem, neboť ve smyslu ustanovení §96 odst. 1 zákona o rodině jsou pro stanovení vyživovací povinnosti žalovaného rozhodné zejména jeho finanční schopnosti, možnosti a majetkové poměry.
Stěžovatel v poměrně obsáhle zdůvodněné ústavní stížnosti namítal, že soudy obou stupňů porušily jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť nesprávně postupovaly při zjišťování čistého příjmu stěžovatele, z čehož vyplynulo rovněž i nesprávné a nedostatečné zhodnocení důkazů. Dle názoru stěžovatele se nelze ztotožnit se závěry soudů obou stupňů ohledně prokázaní jeho skutečných příjmů. Dle ustanovení §85a odst. 1 zákona o rodině je rodič, který má příjmy z jiné než závislé činnosti podléhající dani z příjmů, povinen prokázat své příjmy, předložit doklady atd. Nelze se ztotožnit se závěry soudů obou stupňů, které si samovolně upravily a změnily předložená daňová přiznání, aby mohly obhájit svá chybná rozhodnutí. Dále namítal nesprávné posouzení soudů obou stupňů ohledně převodu pozemku pod nemovitostí, z níž má příjmy z pronájmu, zpět na rodiče, který soud posoudil dle ustanovení §96 zákona o rodině tak, že se stěžovatel dobrovolně, bez důležitého důvodu, vzdal majetku. Soudy rovněž nezohlednily u stěžovatele další tři vyživovací povinnosti. Není přijatelné, aby stěžovatel vynakládal na výživném na základě již pravomocných rozsudků částku odpovídající 56,23% jeho čistého příjmu, resp. 72% čistého příjmu, pokud by se braly do úvahu ještě nepravomocná rozhodnutí ohledně stanovení povinnosti k placení výživného. Aby bylo řízení v souladu s požadavkem na spravedlivý proces, měly by soudy zohlednit všechny výše uvedené skutečnosti a v této souvislosti provést řádně dokazování. Soudu vytýkal celou řadu pochybení ohledně neprovedených důkazů, resp. nesprávně vyhodnocených důkazů (např. soud nezkoumal, s kým sdílí matka žalobce společnou domácnost; soud nezkoumal, jak je matka žalobce schopna poskytovat žalobci částku ve výši 8.000 Kč měsíčně, když je vedena jako uchazečka o zaměstnání na úřadu práce atd.). Tím, že soudy v řízení ve věcech, v nichž lze zahájit řízení i bez návrhu (nesporné řízení), neprovedly ve smyslu ustanovení §120 odst. 2 o. s. ř. i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, porušily jak toto ustanovení, tak i ustanovení §154 odst. 1 o. s. ř., a v důsledku toho došlo k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření účastníka řízení vyjádřil přesvědčení, že ústavní stížnost stěžovatele je nedůvodná. Soud prvního stupně zjistil skutkový stav v potřebném rozsahu a z něho pak vycházel i soud odvolací. Skutkové i právní závěry vyvozené z takto zjištěného skutkového stavu jsou pak obsaženy v odůvodnění rozhodnutí. Podotkl, že dané řízení, není řízením, které lze zahájit i bez návrhu. Podle jeho názoru nebylo v řízení porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.
Okresní soud v Karlových Varech jako účastník řízení rovněž považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Uvedl, že soudem byly provedeny všechny navržené a potřebné důkazy, po jejichž zhodnocení dospěl k závěru, že žaloba na placení výživného ve prospěch zletilého syna stěžovatele je důvodná. Uzavřel, že v důkazním řízení bylo přihlédnuto ke všem provedeným důkazům.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Z těchto hledisek přezkoumal Ústavní soud ústavní stížnost a dospěl k závěru že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Ze spisu, který si Ustavní soud vyžádal od soudu prvního stupně, nevyplývá, že by v řízení před obecným soudy nebo v jejich rozhodnutích bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Předně je ale třeba zdůraznit, že řízení o zvýšení výživného zletilého dítěte není řízením podle ustanovení §81 odst. 1 o. s. ř., tzn. není řízením, které by bylo možno zahájit bez návrhu (viz ustanovení §86 odst. 3 zákona o rodině). Z této skutečnosti se tedy rovněž neodvíjí povinnost soudu provádět i jiné důkazy ke zjištění skutkového stavu ve smyslu ustanovení §120 odst. 2 o. s. ř., než byly účastníky navrhovány. Soudy obou stupňů vycházely při posuzování dané věci z řádně zjištěného skutkového stavu i z provedených důkazů. Ohledně hodnocení důkazů poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry. Taková situace však v souzené věci nenastala. Ústavní soud přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ty hodnotily každý důkaz jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech a v odůvodnění svého rozhodnutí se s jednotlivými důkazy dostatečně vypořádaly. Ústavní soud tak v jejich postupu neshledal pochybení, které by znamenalo porušení práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že není jeho úkolem zkoumat - v rámci ochrany ústavnosti a při posuzování spravedlivosti procesu jako celku - do nejmenšího detailu každou jednotlivou námitku stěžovatele, jež ve svém důsledku opět směřuje jen do oblasti hodnocení, popř. přehodnocování důkazů, které provedly obecné soudy.
K námitce stěžovatele, že se soudy nevypořádaly se všemi navrženými důkazy, Ústavní soud pokládá za nutné připomenout, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ze zmíněných zásad však nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl (srov. nález sp. zn. III.ÚS 150/93). Je to obecný soud, který je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení je třeba důkazy provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost.
Ústavní soud považuje za správné, jestliže soudy vycházely z příjmů, které žalovaný dosahoval v době, kdy vlastnil pozemek i dům, který pronajímal. Je věcí obecných soudů, aby vyhodnotily na základě skutečností zjištěných v průběhu řízení, zda se osoba, která má vyživovací povinnost, nevzdala bez vážných důvodů majetkového prospěchu. To soudům ukládá ustanovení §96 odst. 1 zákona o rodině. Ústavní soud nemůže zasahovat do hodnocení důkazů obecnými soudy, neboť, jak již bylo zdůrazněno shora, není soudem přezkumným.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 26. října 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu