ECLI:CZ:US:2004:2.US.309.03
sp. zn. II. ÚS 309/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. ledna 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti J. S., zastoupeného advokátem JUDr. PhDr. S. B., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. března 2003, sp. zn. 6 Tdo 285/2003 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. září 2002, sp. zn. 10 To 233/2002 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 16. dubna 2002, sp. zn. 1 T 7/2002, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatních ohledech splňuje formální náležitosti ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb."), se stěžovatel domáhá zrušení jak usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2003 sp. zn. 6 Tdo 285/2003, jímž dovolací soud odmítl dovolání stěžovatele podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, tak i rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně blíže označených v záhlaví tohoto usnesení.
Podle názoru stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003 sp. zn. 6 Tdo 285/2003, zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, zaručeného v článku 36 a článku 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Předmětnému usnesení dovolacího soudu stěžovatel především vytýká, že dovolání proti rozhodnutím soudů nižších stupňů věcně neprojednal, když v rozporu s přesvědčením stěžovatele dospěl po posouzení důvodů dovolání k závěru, že ze strany stěžovatele (dříve dovolatele) nejde o námitky, které by se týkaly právního posouzení skutku (jímž byl obviněný uznán vinným), ani o otázky jiného hmotně právního posouzení (tj. jiného posouzení, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným). V těchto námitkách stěžovatele neshledal Nejvyšší soud ani uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu a dovolání stěžovatele proto odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu s poukazem na skutečnost, že stěžovatel podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b trestního řádu.
V další části odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel rozvádí námitky, které uváděl ve svém dovolání, a shodně jako v dovolání zdůrazňuje skutečnost, že dne 25. 3. 2002 podal podnět ke stížnosti pro porušení zákona ve věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 1 T 517/97. V době rozhodování soudů prvního a druhého stupně nebyl o vyřízení podnětu vyrozuměn, což podle názoru stěžovatele bylo podstatné v tom, že rozhodnutí o vyřízení podnětu mohlo mít zásadní vliv na výsledek řízení před oběma soudy.
V podaném podnětu stěžovatel poukazoval zejména na skutečnost, že v řízení vedeném pod sp. zn. 1 T 517/97 bylo postupováno v rozporu s ustanovením §2 odst. 5, 6 trestního řádu, neboť za použití ustanovení §307, případně §309 trestního řádu údajně nebylo nutné vydávat ve věci odsuzující rozsudek.
Stěžovatel namítá rovněž nesprávnost řízení před soudem prvního a druhého stupně, když oba tyto soudy ve svých rozhodnutích neodůvodnily, proč při svém rozhodování neaplikovaly ustanovení §33 trestního zákona.
Tím, že se shora uvedenými skutečnostmi odmítl dovolací soud zabývat, odmítl mu označený soud podle názoru stěžovatele poskytnout spravedlnost (ve smyslu čl. 4 a čl. 90 Ústavy).
Z petitu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel napadá jak usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání, tak i usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 9. 2002 sp. zn. 10 To 233/2002, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 16. 4. 2002 sp. zn. 1 T 7/2002. Z tohoto důvodu si Ústavní soud pro posouzení předmětu ústavní stížnosti připojil spis Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 748/02.
Z obsahu připojeného spisu sp. zn. II. ÚS 748/02 Ústavní soud zjistil, že tentýž stěžovatel ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 5.12. 2002 napadl obě v záhlaví usnesení označená rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Havlíčkově Brodě a navrhl, aby Ústavní soud nálezem tato rozhodnutí zrušil.
O ústavní stížnosti rozhodl Ústavní soud usnesením ze dne 3. 6. 2003 sp. zn. II. ÚS 748/02 tak, že ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl, a v odůvodnění shora označeného usnesení konstatoval, že "soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dostatečně zjistil skutkový stav, který i správně posoudil. Své rozhodnutí tento soud pečlivě a přesvědčivým způsobem odůvodnil". Ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu nezjistil rovněž Ústavní soud žádné vady, které by měly za následek porušení ústavnosti, když zdůraznil, že odvolací soud vzal při svém rozhodování v úvahu i veškeré námitky stěžovatele a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi dostatečným způsobem vypořádal.
Obsahem ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 748/02 jsou ve své podstatě identické námitky stěžovatele proti rozhodnutím soudu prvního a druhého stupně tak, jak jsou i nyní uváděny v předmětné ústavní stížnosti. Za této procesní situace je zřejmé, že Ústavní soud se napadenými rozhodnutími soudu prvního stupně i soudu odvolacího z pohledu námitek stěžovatele již meritorně zabýval v řízení vedeném pod sp. zn. II. ÚS 748/02.
Přesto, že stěžovatel v souvislosti s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 6 Tdo 285/2003, napadá i obě předcházející rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, nepovažuje Ústavní soud za nutné cokoli měnit na svých dřívějších závěrech uvedených v odůvodnění usnesení sp. zn. II. ÚS 748/02, na něž v krátkosti odkazuje, a konstatuje, že stěžovatel těmito rozhodnutími nebyl dotčen na svých právech a svobodách ve smyslu jím uváděných článků Listiny a Úmluvy, neboť tato rozhodnutí v plném rozsahu respektují zásady trestního řízení (ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu), a tím i právo stěžovatele na spravedlivý proces.
Zbývá tedy posoudit, zda jsou námitky stěžovatele vůči usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2003 sp. zn. 6 Tdo 285/2003, opodstatněné.
Stěžovatel podal dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 9. 2002 sp. zn. 10 To 233/2002, z výslovně důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Podle tohoto dovolacího důvodu je možné napadnout rozhodnutí, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda je dovolání v této trestní věcí přípustné, zda bylo podáno oprávněnou osobou a v zákonné lhůtě. Poté, co dospěl ke kladnému zjištění o těchto otázkách, se zabýval posouzením, zda dovolací důvod uplatněný stěžovatelem je možné považovat za jeden ze zákonných dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §265b trestního řádu, neboť v opačném případě by nemohl přistoupit k provedení přezkumu dovoláním napadeného rozhodnutí.
Dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, a v rámci jeho uplatnění lze především namítat, že skutek, tak jak byl v předchozím řízení zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako konkrétní trestný čin, ačkoli ve skutečnosti šlo o jiný trestný čin, či se dokonce o žádný trestný čin nejednalo. Lze také namítat jiné hmotně právní posouzení (než posouzení skutku), které může být nesprávné, pokud spočívá v posouzení některé jiné skutkové okolnosti jež má svůj základ v hmotném právu, a to jak v hmotném právu trestním, tak případně i v dalších právních odvětvích.
Vycházeje z výše uvedeného dovolací soud zdůraznil, že na základě uplatnění tohoto dovolacího důvodu se dovolatel nemůže domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, případně též nesprávnosti hodnocení provedených důkazů, a to z toho důvodu, že ani po zavedení tohoto mimořádného opravného prostředku do trestního řízení nelze Nejvyšší soud zaměňovat s další odvolací instancí v systému obecných soudů České republiky, případně se soudem prvního stupně, jehož povinností je náležitě zjistit skutkový stav.
Pod zorným úhlem takto obecně vymezené přezkumné činnosti přistoupil dovolací soud k posouzení námitek stěžovatele, uvedených v dovolání. Stěžovatel v dovolání zdůraznil, že nesouhlasí se skutkovým zjištěním soudu nalézacího, když tento jej shledal mimo jiné vinným též tím, že malorážku nezjištěné značky, v tomto rozhodnutí blíže uvedené ráže, stěžovatel "používal ke střelbě", a dále, že podomácku vyrobenou jednorannou puškou, v tomto rozhodnutí označené ráže, "používal k lovu zvěře", přestože pro tento závěr soudu prvního stupně nesvědčí žádné důkazy. Stěžovatel se domníval, že tímto nesprávným skutkovým zjištěním byla porušena zásada "in dubio pro reo", což se mohlo odrazit i ve výši trestu, když v této části bylo rozhodnutí soudu prvního stupně odůvodněno pouze nekonkrétními poukazy na příslušná ustanovení trestního řádu.
Nejvyšší soud zhodnotil tyto námitky podle jejich obsahu tak, že je nepochybné, že stěžovatel jimi napadá především výrok o výši a druhu trestu, který považuje za nesprávný, a současně dovolací soud poznamenal, že z takto formulovaného dovolacího důvodu není možné dospět k jednoznačnému závěru, že jím měl stěžovatel na mysli dovolací důvod obsažený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu (tj. že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, případně že mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným).
Jestliže tedy stěžovatel prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu uplatnil své námitky k výši a druhu trestu, dovozuje dále Nejvyšší soud, nenaplňují formulované námitky jím specifikovaný dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ani žádný jiný dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu, a s ohledem na uložený trest ani důvod podle ustanovení §265b odst. 2 trestního řádu.
Dovolací soud s ohledem na shora uvedené skutečnosti zdůraznil, že v řízení o odvolání je nezbytné, aby obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení a právních názorů o něž se v dovolání opírá existence specifikovaného dovolacího důvodu, věcně odpovídal dovolacímu důvodu tak, jak je vymezen v ustanovení §265b trestního řádu, což v dané věci nebylo splněno.
Tato zásada nebyla dodržena ani při uplatnění dalších námitek stěžovatele, neboť jak dovolací soud byl nucen konstatovat, jedná se o námitky, jimiž stěžovatel brojí proti skutkovým zjištěním, což však nezakládá dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, a to přesto, že takové výslovné vymezení trestní řád nestanoví. Lze říci, že je tomu tak proto, že Nejvyšší soud není oprávněn přezkoumávat postup soudů při hodnocení důkazů, ale je povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může hodnotit hmotně právní posouzení skutku, když ovšem toto skutkové zjištění nemůže sám změnit.
Jestliže tedy v dovolání stěžovatel nenamítal nesprávné právní posouzení skutku zejména z toho důvodu, že je v rozporu právní posouzení skutku uvedené ve výroku rozhodnutí se skutkem, jak je ve výroku popsán, dovozuje dále Nejvyšší soud, nenaplnil jím uváděný dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, a je tedy nutné dospět k závěru, že stěžovatel podal dovolání z jiných důvodů, než těch, které jsou uvedeny v ustanovení §265b trestního řádu. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, aniž se mohl zabývat meritem věci.
Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 6 Tdo 285/2003, stěžovatel zejména nesouhlasí s dovolacím soudem pokud tento dospěl k závěru, že jeho námitky obsažené v dovolání nelze podřadit pod dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, resp. nejsou dovolacím důvodem podle žádného z taxativním způsobem vypočtených důvodů obsažených v ustanovení §265b trestního řádu. Z ústavní stížnosti však, mimo tento zřejmý nesouhlas, nevyplývají žádné právně relevantní důvody, vyvracející shora uvedený právní závěr dovolacího soudu.
Jen pouhé tvrzení stěžovatele, že "všechny jím" (v dovolání pozn. Ústavního soudu) "uváděné skutečnosti jsou zásadními pochybeními soudu prvního a druhého stupně", nemůže vést k závěru o naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, když z argumentace stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti je zřejmé, že je jen opakováním námitek, které stěžovatel uvedl ve svém dovolání a s nimiž se tento soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zabýval a vypořádal.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je možné podat jen proti pravomocným rozhodnutím a za splnění dalších podmínek, které stanoví trestní řád, a jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b trestního řádu.
Přesto, že stěžovatel označil ve svém dovolání v citovaném ustanovení trestního řádu konkrétně vymezený dovolací důvod, neznamená tato skutečnost sama o sobě povinnost dovolacího soudu přezkoumávat dovoláním napadené rozhodnutí. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v citovaném zákonném ustanovení tedy nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je totiž povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b trestního řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Stěžovatel se proto mýlí, pokud namítá, že považuje za porušení článku 4 (garantujícího, že základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci) a článku 90 Ústavy (vymezujícího, že soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům; jen soud rozhoduje o vině a trestu) skutečnost, že se dovolací soud odmítl věcně zabývat podaným dovoláním, a to z toho důvodu, že stěžovatel mu vymezením jiných, než zákonem jasně formulovaných a taxativním způsobem vyjmenovaných dovolacích důvodů, znemožnil realizaci jeho přezkumné činnosti.
Z charakteru argumentace stěžovatelem předestřené v dovolání je možné jednoznačně dospět k závěru, že jeho námitky nesměřují proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení (ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu), případně proti uložení trestu, který zákon nepřipouští, nebo proti uložení trestu mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným (podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu), ale převážně proti skutkovým zjištěním a nesprávnému hodnocení provedených důkazů. Dovolací důvod umožňující přezkoumávat správnost a úplnost skutkového stavu, prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost jeho hodnocení v trestním řádu specifikován není, a to zejména z toho důvodu, jak správně zdůraznil dovolací soud, že by tak byla porušena zásada bezprostřednosti a ústnosti a dovolací soud by se tak dostal do pozice třetí soudní instance přezkoumávající skutkový stav věci.
Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení rovněž jasně a podrobně vyložil, z jakých důvodů považoval námitky stěžovatele směřující proti výroku o trestu za nezpůsobilé podřadit je pod dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu. S právním názorem dovolacího soudu v této otázce se Ústavní soud plně ztotožňuje, když pouze pro úplnost dodává, že jiné pochybení soudu v otázce druhu a výměry uloženého trestu, v daném případě údajně ovlivněné nesprávným vyhodnocením kritérií uvedených v namítaném ustanovení §33 trestního zákona, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu.
Poukazuje-li stěžovatel na skutečnost, že podal ve věci vedené Okresním soudem v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 1 T 517/97 podnět ke stížnosti pro porušení zákona, aniž byl vyrozuměn o výsledku jeho vyřízení, nelze tento fakt dávat do souvislosti s řízením o podaném dovolání, neboť jde o zcela samostatné řízení v jehož rámci nelze napadat rozhodnutí o dovolání ( §265a trestního řádu).
Ústavní soud po zhodnocení námitek stěžovatele a shora uvedené argumentace neshledal, že by napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2003 sp. zn. 6 Tdo 285/2003 došlo k porušení shora označených článků Listiny, Ústavy a Úmluvy.
Na základě všech výše uvedených skutečností proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ústavní stížnost odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2004
JUDr. Jiří Malenovský v. r. předseda senátu