ECLI:CZ:US:2004:2.US.318.02
sp. zn. II. ÚS 318/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Pavla Rychetského a JUDr. Michaely Židlické v právní věci navrhovatele Z. F., zastoupeného advokátem JUDr. V. K., o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 2 T 808/94, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 3. 2002, č. j. 5 To 164/2002-436, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §223 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), za účasti Okresního soudu v Děčíně a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 16. 5. 2002, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 5. 2002, se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí Okresního soudu v Děčíně a Krajského soudu v Ústí nad Labem a současně i zrušení ustanovení §223 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád, dále též "tr. ř."). Domnívá se, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho práv, garantovaných článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. S uvedenými ustanoveními je údajně v rozporu i napadené ustanovení trestního řádu.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Děčíně, sp. zn. 2 T 808/94, z něhož zjistil následující:
Usnesením ze dne 27. 2. 2002, čj. 2 T 808/94-423, Okresní soud v Děčíně podle ustanovení §231 odst. 1 tr. ř., §223 odst. 1 tr. ř. a §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. zastavil trestní stíhání stěžovatele pro skutek, blíže popsaný ve výroku uvedeného rozhodnutí. Podle jeho odůvodnění trvá trestní stíhání stěžovatele téměř osm a půl roku, což je nepřiměřená doba. Stěžovateli nehrozí uložení vysokého trestu odnětí svobody a jde o osobu bezúhonnou. Pokud by mu tedy byla prokázána vina, přicházel by v úvahu pouze symbolický trest. Soud dále konstatoval, že s ohledem na komplikace důkazního řízení bude i nadále docházet k průtahům v soudním řízení. Řízení proto zastavil s tím, že tak v projednávaném případě stanoví mezinárodní úmluva, jíž je Česká republika vázána, konkrétně čl. 6 Úmluvy.
Stěžovatel podal proti uvedenému rozhodnutí stížnost, jíž Krajský soud v Ústí nad Labem podle ustanovení §148 odst. 1 písm. b) tr. ř. zamítl jako podanou osobou neoprávněnou. Podle ustanovení §231 odst. 3 tr. ř. může totiž proti rozhodnutí učiněnému podle §231 odst. 1 tr. ř. podat stížnost pouze státní zástupce.
Stěžovatel napadá obě rozhodnutí obecných soudů v projednávané ústavní stížnosti. Rozhodnutí soudu prvního stupně podle něj spočívá na nesprávné aplikaci čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Nelze dovodit, že by uvedené ustanovení bylo možno aplikovat bez souhlasu osoby, k jejíž ochraně má sloužit. Zakládá totiž pouze právo domáhat se projednání záležitosti v přiměřené lhůtě, nikoli už právo státních orgánů odepřít projednání věci ve spravedlivém procesu z časových důvodů. Stěžovatel tvrdí, že je nevinen. V projednávaném případě mu však bylo odepřeno spravedlivé projednání věci s vyslovením závěru o jeho vině či nevině. Dále tvrdí, že mu právo a spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy bylo odepřeno i aplikací ustanovení §223 odst. 4 tr. ř. Nemohl se totiž řádnými opravnými prostředky domáhat nápravy pochybení soudu prvého stupně. Stěžovatel se též domnívá, že ustanovení §223 odst. 4 tr. ř., které stížnostní soud v projednávaném případě aplikoval, porušuje ústavně garantovanou rovnost účastníků řízení před soudem, neboť obžalovanému odnímá právo domáhat se spravedlivého posouzení jeho věci ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a státnímu zástupci jej ponechává. Nerespektuje tedy procesní rovnost obžalovaného a státního zástupce a obžalovanému neumožňuje domáhat se řádného přezkoumání vydaného usnesení, které má nepochybně meritorní význam. Proto jej také navrhuje ke zrušení.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Okresní soud v Děčíně a Krajský soud v Ústí nad Labem, aby se k projednávanému návrhu vyjádřili.
Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření poznamenal, že s ohledem na znění ustanovení §223 odst. 4 tr. ř. nepřezkoumával formální ani věcnou správnost rozhodnutí soudu prvého stupně. Podle něj je věcí zákonodárce, komu přizná právo opravného prostředku proti určitému rozhodnutí. Za daného stavu nemohl rozhodnout jinak, než stížnost odmítnout. Dodává však, že podle jeho názoru i obviněný má mít právo stížnosti proti takovému rozhodnutí, stejně jako právo prohlásit, že na projednání věci trvá, tak jako je tomu v případě zastavení trestního stíhání z důvodů uvedených v ustanovení §11 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. Přes průtahy ve věci by měl mít právo domáhat se spravedlivého projednání věci s jednoznačným závěrem o jeho vině či nevině. Soud se proto domnívá, že by ústavní stížnosti mělo být vyhověno.
Okresní soud v Děčíně se, ač náležitě vyzván, k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ústí nad Labem nepochybil, když svým usnesením ze dne 26. 3. 2002, čj. 5 To 164/2002-436, odmítl stížnost stěžovatele, podanou proti usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 27. 2. 2002, čj. 2 T 808/94-423, jímž bylo trestní stíhání proti němu zastaveno podle ustanovení §231 odst. 1 tr. ř. (ve spojení s §223 odst. 1 a §11 odst. 1 tr. ř.). Postupoval totiž v souladu s ustanovením §148 odst. 1 písm. b) tr. ř., dle něhož nadřízený orgán zamítne stížnost, byla-li podána osobou neoprávněnou. Podle ustanovení §231 odst. 3 tr. ř. totiž proti rozhodnutí podle §231 odst. 1 tr. ř. může podat stížnost (pouze) státní zástupce. V tomto směru tedy zjevně k porušení práv stěžovatele nedošlo a ústavní stížnost je v této části nutno považovat za zjevně neopodstatněnou.
Stěžovatel primárně tvrdí, že k zásahu do jeho práv došlo aplikací ustanovení trestního řádu, které je samo o sobě protiústavní. Konkrétně napadá ustanovení §223 odst. 4 tr. ř., dle něhož může proti rozhodnutí podle §223 odstavec 1 a 2 podat stížnost státní zástupce; ta má pak odkladný účinek. Podle ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu může být spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis. Ústavní soud je však nucen v projednávaném případě konstatovat, že napadené ustanovení nebylo v řízení, jež předcházelo ústavní stížnosti, aplikováno. Soud prvního stupně totiž postupoval mimo hlavní líčení a řízení proto zastavil podle ustanovení §231 odst. 1 tr. ř. Stížnostní soud následně stížnost odmítl s odkazem na ustanovení §231 odst. 3 tr. ř., které stanoví, kdo je osobou oprávněnou podat stížnost proti usnesení vydaném podle §231 odst. 1 tr. ř. Uplatněním §223 odst. 4 tr. ř., jehož zrušení stěžovatel navrhuje, tedy nenastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Ústavní soud proto uvedený návrh posoudil podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 207/97, či usnesení Ústavního soudu, sp. zn. IV ÚS 226/2000).
Pokud jde o návrh v části, v níž směřuje proti usnesení soudu prvního stupně, má Ústavní soud za to, že jde o návrh podaný po lhůtě k tomu určené. Jak již bylo výše uvedeno, stěžovateli podle platné právní úpravy nesvědčilo podle §231 odst. 3 tr. ř. právo podat proti rozhodnutí soudu o zastavení trestního stíhání stížnost. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Vzhledem k tomu, že zákon žádný další procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli po rozhodnutí o zastavení trestního stíhání podle §231 odst. 1 tr. ř. neposkytuje, bylo nutné počítat lhůtu k podání ústavní stížnosti již ode dne doručení napadeného usnesení soudu prvého stupně. To bylo stěžovateli doručeno dne 8. 3. 2002 a jeho právnímu zástupci dne 6. 3. 2002. Ústavní stížnost však byla podána k přepravě až dne 17. 5. 2002, tedy zjevně po lhůtě k tomu určené.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b), §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zčásti podaný po lhůtě k tomu určené, zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti podaný osobou neoprávněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. 8. 2004
JUDr. Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu