ECLI:CZ:US:2004:2.US.318.03
sp. zn. II. ÚS 318/03
Usnesení
II. ÚS 318/03
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti 1) nezletilého J. K. a 2) J. K., obou zastoupených M. K., advokátem, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 4. 2003, sp. zn. 15 Co 156/2003, a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. 6 C 105/2001, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodnutí, za účasti 1) Krajského soudu v Plzni a 2) Okresního soudu Plzeň-jih, jako účastníků řízení, a J. K., jako vedlejšího účastníka řízení, zastoupeného Mgr. Ing. J. L., advokátem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. 6 C 105/2001, kterým jim bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody částku 17.700 Kč s příslušenstvím, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 4. 2003, sp. zn. 15 Co 156/2003, kterým byl k odvolání stěžovatelů rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Stěžovatelé tvrdí, že těmito rozsudky došlo k porušení jejich základních práv podle čl. 90 Ústavy České republiky a podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Zároveň stěžovatelé navrhli odklad vykonatelnosti pravomocných rozhodnutí.
Podle stěžovatelů soudy chybnou právní kvalifikací nastolily stav, kdy je očividný rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, když přiznaly právo na náhradu škody někomu, komu nepřísluší. Zároveň je vzhledem k předchozí judikatuře Nejvyššího soudu ČR rozhodnutí obecných soudů nepředvídatelné. Podle argumentace Nejvyššího soudu ČR, tak jak byla prezentována v rozsudku ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 25 Cdo 78/2001, měla být žaloba vedlejšího účastníka řízení zamítnuta pro nedostatek aktivní legitimace.
Z rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. 3 Nc 269/2004, Ústavní soud zjistil, že jím bylo za prvního stěžovatele, jako za nezletilého, schváleno podání ústavní stížnosti a zmocnění právního zástupce v této věci.
Z připojeného spisu Okresního soudu Plzeň-jih, sp. zn. 6 Co 105/2001, Ústavní soud zjistil, že se vedlejší účastník řízení po prvém stěžovateli domáhal zaplacení částky ve výši 25.277 Kč. Šlo o náhradu škody na vozidle, kterou způsobil první stěžovatel při jím zaviněné dopravní nehodě 15. 9. 2001. Vozidlo bylo ve vlastnictví leasingové společnosti a vedlejší účastník řízení ho užíval na základě leasingové smlouvy. Po vstupu druhé stěžovatelky do řízení na straně prvního stěžovatele, po částečném zpětvzetí žaloby, soud prvního stupně, po provedeném dokazování, žalobě zcela vyhověl. Odvolací soud k odvolání druhé stěžovatelky potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Ztotožnil se s názorem, že pokud žalobce jako nájemce, na základě dohody s vlastníkem věci škodu odstranil, má právo vlastním jménem požadovat náhradu škody po škůdci.
Krajský soud v Plzni a Okresní soud Plzeň-jih, jako účastníci řízení, ve svých vyjádřeních zcela odkázali na odůvodnění svých rozsudků, napadených ústavní stížností. J. K., jako vedlejší účastník řízení, se ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zcela ztotožnil s argumentací obecných soudů.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo, zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
V daném případě stěžovatelé nezpochybňují, že obecné soudy správně zjistily skutkový stav věci, a že se vypořádaly se všemi námitkami, které druhá stěžovatelka v průběhu řízení vznesla. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatelů, že by obecné soudy chybnou právní kvalifikací přiznaly neoprávněně na úkor stěžovatelů právo vedlejšímu účastníkovi řízení, a že by vzhledem k ustálené judikatuře obecných soudů byly rozsudky soudů obou stupňů překvapivé. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 25 Cdo 78/2001, kterého se stěžovatelé v této souvislosti dovolávali, totiž na posuzovaný případ nedopadá, byť jím je rovněž řešena náhrada škody na osobním automobilu v důsledku dopravní nehody, která byla rovněž uplatňována leasingovým nájemcem. Zásadní rozdíl spočívá v tom, že v případě posuzovaném Nejvyšším soudem ČR se jednalo o škodu spočívající v rozdílu mezi hodnotou vozu před a po poškození, zatímco v nyní posuzovaném případě se jedná o škodu spočívající v nákladech na odstranění následků havárie na věci, které v dohodě s vlastníkem věci uhradil leasingový nájemce. Právní kvalifikaci daného případu, tak jak ji učinily obecné soudy, přitom Ústavní soud shledává ústavně souladnou. Ústavní soud tedy neshledal v postupu a rozhodnutí obecných soudů žádný zásah do práv stěžovatelů chráněných ústavním pořádkem.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Stěžovateli podaný návrh na odložení vykonatelnosti rozhodnutí má akcesorickou povahu, tj. sdílí osud ústavní stížnosti. Pokud byla ústavní stížnost odmítnuta, jak uvedeno shora, je odmítnutím ústavní stížnosti odmítnut i návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu