ECLI:CZ:US:2004:2.US.318.04
sp. zn. II. ÚS 318/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti MUDr. J. K., zastoupeného JUDr. V. P., proti nečinnosti Krajského soudu v Ústí nad Labem v odvolacím řízení, vedeném pod sp. zn. 11 Co 940/2003, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 5. 2004, která splňuje podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel nečinnost Krajského soudu v Ústí nad Labem v odvolacím řízení, vedeném pod sp. zn. 11 Co 940/2003. Tvrdí, že neodůvodněnými průtahy je porušováno jeho právo na projednání věci bez zbytečných průtahů dle článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhl, aby Ústavní soud Krajskému soudu v Ústí nad Labem uložil nepokračovat v průtazích v odvolacím řízení, vedeném pod sp. zn. 11 Co 940/2003, a neprodleně v této věci jednat.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Mostě, sp. zn. 10 C 2422/93, z něhož zjistil následující:
Stěžovatel společně s dalšími žalobci se žalobou podanou u Okresního soudu v Mostě domáhal vydání rozhodnutí, jímž by bylo určeno, že je vlastníkem nemovitostí blíže označených v žalobě. Okresní soud v Mostě jejich návrh zamítl rozsudkem ze dne 6. 10. 1998, čj. 10 C 2422/93-315. O odvolání žalobců rozhodoval Krajský soud v Ústí nad Labem, který usnesením ze dne 14. 4. 2000, čj. 12 Co 151/99-405, napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Okresní soud v Mostě poté, co doplnil dokazování, vydal dne 25. 4. 2003, pod čj. 10 C 2422/93-507, v pořadí druhý rozsudek, jímž částečně zastavil řízení o parcely specifikované ve výrocích I. a II., nepřipustil rozšíření návrhu o parcelu označenou ve výroku III. a zamítl návrh na určení vlastnictví žalobců k pozemkovým parcelám specifikovaným ve výroku IV. Žalobci se i proti tomuto rozsudku ve znění opravného usnesení ze dne 13. 6. 2003 odvolali. Odvolání spolu se spisem bylo Krajskému soudu v Ústí nad Labem doručeno dne 23. 12. 2003.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá nečinnost Krajského soudu v Ústí nad Labem při vyřízení jeho odvolání. Uvádí, že již po zrušení prvního rozsudku opakovaně žádal spolu s dalšími žalobci o odstranění průtahů v řízení. Místopředseda odvolacího soudu průtahy seznal a za jejich příčinu označil nedostatek soudců. Nalézací soud poté znovu meritorně rozhodl. Stěžovatel i ostatní žalobci se proti rozsudku odvolali. Odvolacím soudem nebylo ovšem dosud rozhodnuto, čímž pokračují průtahy více jak desetiletého řízení.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Krajský soud v Ústí nad Labem, aby se coby účastník řízení k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil.
Předsedkyně dotčeného senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem ve svém vyjádření uvedla, že věc stěžovatele napadla u odvolacího soudu dne 23. 12. 2003. O odvolání nebylo doposud rozhodnuto, neboť na civilním úseku tohoto soudu, kde dle nápadu má být 24 soudců, je dlouhodobě 16 soudců. V zásadě se snaží vyřizovat věci v pořadí jejich nápadu. S ohledem na skutečnost, že žaloba byla podána již v roce 1993, hodlá tuto věc nastudovat již během měsíců července a srpna 2004 a předpokládá její vyřízení do konce roku 2004.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel brojí proti neodůvodněným průtahům v řízení, trvajícím déle než 10 let. V petitu ústavní stížnosti ovšem navrhuje, aby Ústavní soud uložil Krajskému soudu v Ústí nad Labem povinnost nepokračovat v průtazích při rozhodování o jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Mostě. Ústavní soud v této souvislosti připomíná svou konstantní judikaturu (srov. I. ÚS 26/03, IV. ÚS 145/03) i nauku (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, I. vydání 2001, str. 296 a násl.), z nichž vyplývá, že ústavní stížnost může být úspěšně vznesena toliko proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci. Ústavní soud, jakkoli se ztotožňuje s názorem stěžovatele, že řízení před obecnými soudy trvá nepřiměřeně dlouho, se zabýval (vázán petitem ústavní stížnosti, který nemůže překročit) toliko současným stavem napadeného odvolacího řízení.
Článek 38 odst. 2 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, garantuje mj. právo každého, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů, resp. v přiměřené době. Je přitom třeba vzít v úvahu nejen nečinnost na straně soudu, ale též chování účastníků a složitost samotného předmětu sporu (srov. II. ÚS 445/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 14, str. 117). Dobu projednání a rozhodnutí věci bez zbytečných průtahů tak nelze vyjádřit numericky, neboť přiměřenost doby řízení je určitelná objektivně. Tento názor se shoduje i s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Evropský soud posuzuje ustáleně přiměřenost délky řízení podle skutkových okolností případu a se zřetelem k několika kritériím, mezi nimiž dominují složitost případu, chování stěžovatele a postup příslušných orgánů (srov. Bořánková proti České republice, rozsudek ze 7. 1. 2003, §53).
Maje na paměti výše zmíněná obecná kritéria, Ústavní soud zvažoval, zda lze dobu probíhajícího odvolacího řízení považovat za přiměřenou. Na straně jedné nemůže přisvědčit argumentaci odvolacího soudu uplatněné ve vyjádření k ústavní stížnosti, že jeho civilní úsek je dlouhodobě neobsazen. K přetíženosti obecných soudů jako jedné z příčin možných průtahů v rozhodování se Ústavní soud v minulosti opakovaně vyjadřoval. Konstatoval, že je věcí státu organizovat své soudnictví tak, aby jeho principy zakotvené v Listině byly respektovány. Případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži těch, kteří od soudu právem očekávají ochranu svých práv v přiměřené lhůtě (srov. IV. ÚS 55/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 2, str. 39). Na straně druhé ovšem Ústavní soud nemůže odhlédnout od toho, že přiměřenost doby řízení, kterou je třeba hodnotit vždy podle konkrétních okolností, musí být v daném případě posouzena i s přihlédnutím ke složitosti projednávané kauzy. Po odvolacím soudu nelze spravedlivě požadovat, aby ihned poté, co mu věc napadla, o ní rozhodl. Musí mít přiměřený časový prostor pro nastudování poměrně složité problematiky i rozsáhlého spisového materiálu, neboť opačný postup by mohl vést k ukvapenému rozhodnutí. Právě s ohledem na složitost předmětu sporu i rozsáhlý spisový materiál má Ústavní soud za to, že délka dosavadního odvolacího řízení (od 23. 12. 2003, kdy věc napadla odvolacímu soudu, do okamžiku rozhodování Ústavního soudu) splňuje ještě požadavek přiměřenosti vyjádřený v článku 38 odst. 2 Listiny i čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. dosud nepubl. nálezy IV. ÚS 475/03, IV. ÚS 278/03).
Ústavní soud tudíž neshledal v současné fázi odvolacího řízení zbytečné či neodůvodněné průtahy ze strany Krajského soudu v Ústí nad Labem, jež by bylo možno kvalifikovat jako porušení ústavního práva stěžovatele garantovaného článkem 38 odst. 2 Listiny ( i čl. 6 odst. 1 Úmluvy), a jež by byly způsobilé odůvodnit jeho zásah.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v.r.
předsedkyně senátu