ECLI:CZ:US:2004:2.US.329.03
sp. zn. II. ÚS 329/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti F. Č., zastoupeného JUDr. R. J., advokátkou, proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 6. 3. 2003, č. j. 6 T 55/2002-1386 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2003, č. j. 11 To 167/2003-1482, za účasti Okresního soudu v Kladně a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Svým podáním ze dne 16. 6. 2003, doručeným Ústavnímu soudu dne 17. 6. 2003 a označeným jako stížnost na porušení Ústavy ČR a Úmluvy, stěžovatel zpochybnil postup Okresního soudu v Kladně ve své trestní věci a napadl rozhodnutí tohoto soudu o svém vzetí do vazby. Vzhledem k tomu, že toto podání nesplňovalo náležitosti stanovené pro návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, vyzval Ústavní soud stěžovatele k doplnění podání.
Dne 28. 7. 2003 bylo Ústavnímu soudu doručeno v posuzované věci podání, jež splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), které Ústavní soud akceptoval jako včas podaný návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti.
Předmětem ústavní stížnosti je návrh na zrušení rubrikovaných rozhodnutí. Stěžovatel se domnívá, že postupem obou soudů v dané věci byl zkrácen na svém právu, garantovaném čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle stěžovatelova názoru byl rozhodnutím soudu prvního stupně vzat do vazby, aniž byl dán důvod podle §67 písm. a) trestního řádu, v platném znění, o který soud svůj výrok o uvalení vazby opřel. Odvolací soud následně stížnost proti usnesení soudu prvního stupně zamítl.
Stěžovatel se domnívá, že v trestním řízení, jež proti němu bylo vedeno, vždy řádně a předem omluvil svou neúčast u hlavních líčení. Má tedy zato, že v jeho jednání nelze spatřovat snahu vyhýbat se trestnímu stíhání a že soud nezkoumal řádně objektivní důvody, které mu neúčast u hlavních líčení znemožňovaly. Domnívá se, že soud měl akceptovat lékařská potvrzení, podle nichž nebyl účasti u hlavního líčení schopen a neměl vyvozovat závěry vlastní. Stěžovatel také kritizuje, že soud se sice spojil s jeho ošetřující lékařkou, stalo se tak však v listopadu 2002, kdežto vazba byla uvalena až v březnu 2003, tudíž soud vycházel při posuzování jeho zdravotního stavu z neaktuálního zjištění. Závažnost zdravotního stavu podle jeho názoru dokazuje skutečnost, že již 9. 3. 2003 (tj. tři dny po té, co soud vydal usnesení, jímž byla vazba uvalena), upadl do bezvědomí a byl odvezen rychlou záchrannou službou do nemocnice.
K posouzení a projednání věci si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Kladně ve věci sp. zn. 6 T 55/2002, z nějž ve vztahu k obsahu podané stížnosti zjistil následující.
Stěžovatel čelil v době, kdy soud rozhodoval o vazbě, obžalobě z trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona. Ač byl řádně předvolán, nedostavil se postupně k pěti hlavním líčením ve své trestní věci.
Důvod nepřítomnosti zprvu opíral stěžovatel o lékařské zprávy své ošetřující lékařky MUDr. M., kterou soud prvního stupně kontaktoval dne 11. 11. 2002, a ta sdělila, že onemocnění stěžovatele nebylo takového charakteru, aby mu znemožňovalo účast při hlavním líčení (tak na č. l. 1318). Na základě tohoto zjištění soud dovodil závěr, že omluva stěžovatele z účasti u hlavního líčení dne 10. 10. a 7. 11. 2002 byla nedůvodná a že svým postupem hlavní líčení zmařil. Na to soud stěžovatele upozornil přípisem ze dne 12. 11. 2002 a upozornil jej rovněž na následky, které mohou nastat v případě, že tento stav bude přetrvávat (tak na č. l. 1321). Poté se obžalovaný dostavil ke dvěma hlavním líčením (dne 28. 11. a 5. 12. 2002). Dne 7. 1. 2003 stěžovatel předložil lékařské potvrzení MUDr. B., podle nějž jeho aktuální duševní stav nedovolil absolvovat úkony spojené s trestním řízením s tím, že po úpravě duševního stavu dalšímu vedení řízení nic nebrání (tak na č. l. 1250). Dopisem ze dne 22. 1. 2003 stěžovatel soudu oznámil, že nastupuje k hospitalizaci, tuto skutečnost však nedoložil. Obhájce stěžovatele přípisy ze dne 7. 1. a 6. 2. 2003 soudu rovněž navrhl znalecké zkoumání duševního stavu stěžovatele. K hlavnímu líčení dne 6. 3. 2003 byl stěžovatel předveden, žádný další doklad, jenž by prokazoval neschopnost účasti při hlavním líčení, nepředložil, ke zdravotnímu stavu se vyjádřil při svém výslechu, stejně jako jeho obhájce (obojí na č. l. 1380). Na základě uvedeného stavu věci soud vyhlásil usnesení, jímž vzal stěžovatele ve smyslu §68 trestního řádu do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. a) trestního řádu.
Proti uvedenému usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Praze rubrikovaným usnesením zamítl. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně v tom, že zdravotní stav stěžovatele dovoloval jeho účast při hlavním líčení, tudíž že je odůvodněný i názor o záměrném maření průběhu trestního stíhání správný. Odvolací soud dále dodal, že ani z předložených dokladů o zdravotním stavu žalovaného, s výjimkou lékařské zprávy, která se týkala nemožnosti účasti na hlavním líčení dne 9. 1. 2003, nevyplývá zdravotní nezpůsobilost stěžovatele k účasti na těchto úkonech trestního řízení. Navíc ze znaleckého posudku MUDr. J. K., CSc., soudní znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, ze dne 31. 3. 2003 (na č. l. 1422 až 1430) vyplývá, že je stěžovatel schopen chápat smysl trestního řízení a že je schopen se na něm sám plnohodnotně podílet s tím, že se u něj aktuálně projevuje neurotická reaktivita přechodného rázu i intenzity v přímé souvislosti s jeho tíživou životní situací, která má ustupující tendence a nesla i jisté známky účelovosti.
V souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval soud účastníky řízení, Okresní soud v Kladně a Krajský soud v Praze, k vyjádření.
Předseda senátu 6 T Okresního soudu v Kladně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti doručeném Ústavnímu soudu dne 22. 12. 2003 uvedl, že v řízení nebyla žádným způsobem porušena práva stěžovatele, zaručená Listinou a Ústavou.
Krajský soud v Praze, ač řádně vyzván, se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Ústavní soud podaný návrh posoudil a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud se týká institutu vazby, resp. právního obsahu vazby jako takové, Ústavní soud již v minulosti ve své judikatuře vyjádřil názor, že obsah právního institutu vazby představuje vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Takové omezení za podmínky presumpce neviny slouží orgánům činným v trestním řízení uskutečnit a ukončit toto řízení, jehož primárním účelem přitom není jenom "spravedlivé potrestání pachatele", ale i "fair" proces (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1994 ve věci Pl. ÚS 4/94 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 46, str. 57 a násl.).
Rozhodnutí o vzetí do vazby představuje značný zásah do osobní svobody jednotlivce. Právě proto Ústavní soud považuje za velmi důležité, aby takové rozhodnutí bylo náležitě odůvodněno. Ústavní soud se již dříve vyjadřoval, že jednou ze základních podmínek spravedlivého, resp. ústavně souladného rozhodnutí je požadavek řádného a vyčerpávajícího odůvodnění, kterážto povinnost vyplývá soudům i z ustanovení §125 trestního řádu. S ohledem na význam ústavně zaručených základních práv včetně práva na osobní svobodu, případně s ohledem na závažnost zásahu do tohoto práva, požadavek zákonem vyžadovaného způsobu odůvodnění rozhodnutí, jímž k jeho omezení dochází, je o to více důrazně důvodný, a proto také jen povšechné a obecné odůvodnění rozhodnutí, jimž je osobní svoboda omezena, není v souladu s ústavním pořádkem (tak nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 103/99 ze dne 3. 2. 2000 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 17, nález č. 17, str. 121 a násl.). Z obsahu spisu vyplývá, že neúčast při hlavních líčeních stěžovatel odůvodňoval zprvu svou pracovní neschopností a především s odkazem na nemoci horních cest dýchacích, později pak nezpůsobilostí způsobenou duševním stavem. V obou uvedených oblastech provedly soudy velmi konkrétní skutková zjištění, která se týkají stěžovatelových tvrzení. Právě z těchto zjištění dovodily závěr, že stěžovatelovo jednání svědčí o tom, že maří průběh trestního stíhání a vykazuje snahu se mu vyhnout. Z hlediska konkrétnosti proto odůvodnění soudů odpovídají výše zmíněným požadavkům, neobsahují jen prostý odkaz na obecně formulované znaky vazebního důvodu, nýbrž závěry zcela konkrétní ve vztahu ke stěžovatelovu jednání.
Ústavní soud považuje za důležité rovněž zdůraznit, že pouze v samotném faktu existence pracovní neschopnosti nelze spatřovat dostatečný důvod pro objektivizaci nemožnosti vykonávat jakoukoliv činnost, konkrétně účast při jednání soudu. Pracovní neschopnost je v prvé řadě institutem sociálního zabezpečení, jenž má vliv na vznik, obsah a trvání nároků v této oblasti. Ostatně ani z výčtu důvodů pro uznání pracovní neschopnosti (§2 odst. 1 vyhlášky č. 31/1993 Sb., o posuzování dočasné pracovní neschopnosti pro účely sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů) neplyne, že tyto důvody vylučují práce neschopného z jakékoliv jiné činnosti, která nesouvisí přímo s léčebným režimem. Nelze stěžovateli přisvědčit, pokud se domnívá, že soudy neučinily potřebná zjištění vzhledem k jeho psychickému stavu. Za situace, kdy soudy zvážily údaje, jež vyplývaly z dokumentů předložených stěžovatelem k doložení jeho špatného duševního stavu, nelze vytýkat jejich závěrům účelovost. Nadto závěr o duševní způsobilosti stěžovatele k účasti na trestním řízení je přinejmenším z pohledu závěru odvolacího soudu opřen o zjištění, opírající se o závěr soudní znalkyně, jež nezjistila takový nedostatek v duševním stavu stěžovatele, který by jeho účast při hlavních líčeních znemožňoval.
Za této situace Ústavní soud konstatuje, že napadaná rozhodnutí nebyla způsobilá zasáhnout do stěžovateli garantovaného práva podle čl. 8 odst. 5 Listiny, neboť ve vztahu k důvodům a okolnostem uvalení vazby žádné známky nezákonnosti nevykazují. Okolnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Právní závěry, které obecné soudy v proběhnutých řízeních učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.
Neboť s ohledem na výše uvedené skutečnosti nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv, Ústavní soud návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 13. května 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu