ECLI:CZ:US:2004:2.US.331.03
sp. zn. II. ÚS 331/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatele ing. J. S., zastoupeného advokátem Mgr. B. P., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2002, čj. 17 Co 367/2002-300, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a 1) J. M., zastoupeného advokátkou Mgr. J. J., 2) E. M., a 3) Č., a.s., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně, a to s odkazem na údajné porušení čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu ve Znojmě, sp. zn. 12 C 1588/98, z něhož zjistil následující:
Usnesením Okresního soudu ve Znojmě ze dne 23. 8. 2002, čj. 12 C 1588/98-285, bylo zastaveno řízení o zaplacení částky 467.582,- Kč s příslušenstvím proti druhé žalované E. M., a třetí žalované Č., a.s. Stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit druhé žalované náklady řízení ve výši 38.514,- Kč do 3 dnů od právní moci uvedeného usnesení k rukám její právní zástupkyně. Soud dále rozhodl, že ve vztahu ke třetí žalované nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Soud v odůvodnění konstatoval, že při rozhodování o nákladech řízení postupoval podle ustanovení §146 odst. 2 věta první zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř."). Stěžovatel vzal žalobu proti žalovaným 2) a 3) zpět a zavinil tak, že řízení muselo být zastaveno.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 10. 2002, čj. 17 Co 367/2002-300, usnesení soudu I. stupně změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit druhé žalované náklady řízení 38.664,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její právní zástupkyně. Dále rozhodl, že je povinen zaplatit druhé žalované též náklady odvolacího řízení v částce 450,- Kč v téže lhůtě, též k rukám její právní zástupkyně. Podle odůvodnění uvedeného rozhodnutí shledal odvolací soud odvolání stěžovatele nedůvodným. Soud I. stupně postupoval správně, když za použití ustanovení §146 odst. 2 věta první o.s.ř. stanovil stěžovateli povinnost zaplatit druhé žalované náklady řízení, jež jí vznikly, neboť stěžovatel rozšířil žalobu proti J. M. i na ni. Později vzal žalobu proti ní zpět, aniž by tato splnila žalobou uplatněný nárok. Stěžovatel tedy zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Soud I. stupně správně stanovil výši nákladů řízení podle ustanovení §3 odst. 1, bod 6, vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 38.514,- Kč. Přehlédl však, že je k uvedené částce třeba připočítat i náhradu hotových výloh podle ustanovení §13 odst. 3 uvedené vyhlášky, a to za dva úkony. Proto odvolací soud změnil odpovídajícím způsobem výrok soudu I. stupně. Druhá žalovaná byla úspěšná i v odvolacím jednání, a tudíž jí náleží náhrada nákladů.
Nejvyšší soud České republiky odmítl usnesením ze dne 31. 3. 2003, čj. 33 Odo 141/2003-316, dovolání stěžovatele proti rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že není přípustné.
Stěžovatel napadá závěry obecných soudů v projednávané ústavní stížnosti. Tvrdí, že svůj původní návrh podal pouze proti žalovanému 1) J. M. Posléze jej však rozšířil i proti žalovaným 2) a 3), neboť byl přesvědčen, že tímto způsobem bude jeho nárok lépe zajištěn. Při jednání u soudu prvního stupně v březnu 2001 nabídl první žalovaný uzavření soudního smíru s tím, že zaplatí částku 327.000,- Kč a polovinu soudního poplatku. Stěžovatel navrhovaný smír považoval za jediné dostupné řešení v dané chvíli. Proto chtěl svým částečným zpětvzetím návrhu vyloučit ze sporu žalované 2) a 3) a tím celou věc urychlit a zjednodušit. Svůj postup nepovažuje za zavinění toho, že řízení muselo být zastaveno. Návrh byl podán důvodně, o čemž má svědčit i skutkově završené bezdůvodné obohacení a poškozování věřitele druhé žalované. Ke zpětvzetí návrhu došlo z důvodu akceptace navrženého smíru. Soudy opomenuly skutečnosti, za nichž k částečnému zpětvzetí došlo. Stěžovatel tvrdí, že náhrada nákladů měla být uložena podle ustanovení §146 odst. 2, věta druhá, o.s.ř. prvému žalovanému. Poukazuje též na skutečnost, že rozšířením žalobního návrhu požadoval po všech žalovaných stejná třetinová plnění. V důsledku toho i náhrada nákladů řízení druhé žalované měla být pouze "třetinová", jak původně žádala. Stěžovatel dále brojí proti rozhodnutí dovolacího soudu. S poukazem na ustanovení §241a o.s.ř. tvrdí, že Nejvyšší soud nesprávně posoudil jeho dovolání, když je odmítl z důvodu, že nejde o dovolání ve věci samé. Ustanovení §241a odst. 2 hovoří o "dovolání ve věci", což je termín širší než "dovolání ve věci samé", jež užívá ustanovení §241a odst. 4 o.s.ř. Nejvyšší soud měl přihlédnout k důvodům uvedeným v dovolání.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Krajský soud v Brně, a vedlejší účastníky řízení, J. M., E. M., a Č., a.s., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření uvedl, že postupoval podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu a při jeho rozhodování nedošlo k porušení ústavních ani jiných práv stěžovatele. Při posuzování náhrady nákladů ve vztahu mezi stěžovatelem a druhou žalovanou vycházel z hlediska procesního zavinění, tedy zohlednil, který z účastníků řízení zavinil, že řízení muselo být zastaveno, a z hlediska vztahu výsledku chování druhé žalované k požadavku stěžovatele jako žalobce. Z obsahu spisu nebylo zřejmé, že by druhá žalovaná uspokojila nárok stěžovatele, který byl předmětem řízení. Nebylo tak možno dovodit, že by žaloba vůči ní byla podána důvodně. Pro aplikaci ustanovení §146 odst. 2 věta druhá o.s.ř. tedy neshledal důvody.
Vedlejší účastník 1) J. M., nejprve namítl, že ústavní stížnost odporuje ustanovení §76 zákona o Ústavním soudu, neboť v jejím záhlaví nejsou řádně označeni účastníci a on, ač vedlejší účastník, je označen jako žalovaný. K obsahu ústavní stížnosti uvádí, že stěžovatel nebyl dotčen na svých ústavně zaručených právech. Obecné soudy postupovaly plně v souladu s příslušnými předpisy. Bylo na stěžovateli, aby zvážil rozšíření žaloby na další žalované z toho pohledu, zda bude schopen vůči nim svůj nárok v souladu s hmotným právem obhájit. Bylo na něm i to, aby zvážil další dispozice se žalobou. V projednávané věci soud postupoval správně, když řízení vůči žalovaným 2) a 3) zastavil. Správná byla i aplikace ustanovení §146 odst. 2 věta prvá o.s.ř. Pojem "zavinění toho, že řízení muselo být zastaveno" je třeba posuzovat výlučně procesně. Je přesvědčen, že uzavření smíru mezi ním a stěžovatelem (k němuž však nedošlo) by nemělo vliv na to, zda druhá a třetí žalovaná budou nadále účastníky řízení. Vedlejší účastník proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Vedlejší účastníci 2) a 3) se k výzvě Ústavního soudu nevyjádřili, třebaže její doručení bylo vykázáno.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda byly v projednávaném případě naplněny podmínky pro meritorní přezkoumání napadeného rozhodnutí. Stěžovatel podal ústavní stížnost dne 16. 6. 2003, tedy po vydání sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb. Tímto sdělením se Ústavní soud v projednávané věci řídil. Ačkoli stěžovatel napadl pouze rozhodnutí odvolacího soudu, posuzoval lhůtu k podání ústavní stížnosti až ode dne doručení rozhodnutí o dovolání v projednávané věci. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas (§72 odst. 2 zák. o Ústavním soudu) a byly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 téhož zákona). Rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které toliko konstatuje neexistenci práva - v daném případě podat dovolání. Ani skutečnost, že uvedené rozhodnutí nebylo napadeno, nebránila proto Ústavnímu soudu zabývat se pouze rozhodnutím odvolacího soudu, které petitem ústavní stížnosti napadeno bylo. Ústavní soud neshledal, že by projednání ústavní stížnosti bránily vady, které naznačoval vedlejší účastník ve svém vyjádření. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti řádně specifikoval rozhodnutí orgánu veřejné moci, jež napadá, a označil i vedlejší účastníky řízení, byť je nazval žalovanými. Není na místě formalisticky trvat na jejich přesném označení v ústavní stížnosti, neboť jejich postavení je ze zákona o Ústavním soudu zcela zřejmé. Z uvedeného důvodu stěžovatele dále nevyzýval k doplnění jeho podání.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry soudu prvního stupně a soudu odvolacího, pokud jde o aplikaci ustanovení §146 odst. 2 o.s.ř. Obecné soudy totiž postupovaly podle věty prvé uvedeného ustanovení, zatímco stěžovatel je přesvědčen, že vzhledem k okolnostem případu měly postupovat podle jeho věty druhé.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda, naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Podle ustanovení §146 odst. 2 o.s.ř. platí, že jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení). Obecné soudy v projednávaném případě aplikovaly větu první daného ustanovení, neboť dle jejich názoru stěžovatel zavinil zastavení řízení vůči druhé žalované, která uplatněný nárok nesplnila. Svá rozhodnutí náležitě, srozumitelně a logicky odůvodnily.
Ústavní soud potvrzuje ústavní konformitu interpretace, že pojem "zavinění", použitý v uvedeném ustanovení, je třeba posuzovat výlučně z procesního hlediska, tj. podle procesního výsledku. Tam, kde zastavení řízení bylo účastníkem zaviněno, musí soud přiznat ostatním účastníkům náhradu nákladů řízení, které účelně vynaložili na bránění svého práva (srov. Bureš a spol., Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání, 2001, str. 515).
Stěžovatel trvá na aplikaci věty druhé ustanovení §146 odst. 2 o.s.ř. Tu však nutno vyložit tak, že povinnost žalovaného (jiného účastníka řízení) hradit žalobci náklady zastaveného řízení vznikne pouze tehdy, pokud se zpětvzetí návrhu vztahuje k chování právě toho kterého žalovaného (jiného účastníka řízení). Jinými slovy, pokud soud rozhoduje o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou, musí zavinění zpětvzetí návrhu posuzovat právě a pouze ve vztahu ke druhé žalované a k jejímu chování. Z ústavní stížnosti lze dovodit, že stěžovatel zastává interpretaci jinou, totiž tu, že pro aplikaci věty druhé ustanovení §146 odst. 2 o.s.ř. postačuje, že vzal zpět svůj návrh vůči druhé a třetí žalované pro chování prvého žalovaného. To však zjevně není případ, na nějž by dané ustanovení dopadalo. Účelem věty druhé §146 odst. 2 o.s.ř. nepochybně je zamezit tomu, aby žalobce musel nést náklady řízení v případě, kdy vzal zpět svůj důvodný návrh, například v situacích, kdy žalovaný po zahájení řízení žalobce uspokojil. Jeho účelem naopak jistě není umožnit žalobci bezdůvodně "vtáhnout" do řízení další žalované, jimž pochopitelně mohou vzniknout náklady na ochranu jejich práv, a následně pak návrh vzít zpět, aniž by jim jejich náklady byly refundovány (interpretace ad absurdum). Interpretace ustanovení §146 odst. 2 o.s.ř. naznačená stěžovatelem není dle názoru Ústavního soudu hájitelná, na rozdíl od teleologicky založené interpretace, již zaujaly obecné soudy. Pokud tedy obecné soudy postupovaly v řízení podle věty prvé ustanovení §146 odst. 2 a nikoli podle jeho věty druhé, nevybočily použitými metodami výkladu a dosaženým výsledkem dle názoru Ústavního soudu z mezí ústavnosti.
Pokud jde o námitky, směřující proti dovolacímu soudu, Ústavní soud již výše konstatoval, že jeho rozhodnutí nebylo petitem ústavní stížnosti napadeno. Ústavní soud je podle své konstantní judikatury vázán petitem ústavní stížnosti, jehož rámec není oprávněn překročit (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 710/01, sp. zn. II. ÚS 392/01 či sp. zn. II. ÚS 305/99). Z tohoto důvodu se proto uvedenými námitkami nemohl zabývat.
Ústavní soud nedospěl s ohledem na výše uvedené k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení práva na spravedlivé řízení. Čl. 36 Listiny je ustanovením, které garantuje právo na soudní ochranu, přirozeně však je nelze vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Právní závěry obecných soudů jsou dle názoru Ústavního soudu výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů v mezích ústavnosti a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil. Taktéž namítané porušení čl. 90 Ústavy neobstojí, neboť ten je pouhou institucionální zárukou práva na soudní ochranu, zakotveného v hlavě páté Listiny. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2004 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu