ECLI:CZ:US:2004:2.US.349.02
sp. zn. II. ÚS 349/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Spolku M., zastoupeného JUDr. D. U., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2003, č.j. 22 Cdo 2248/2002-147, Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2002, č.j. 20 Co 56/2002 -127 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 3. 2001, č.j. 23 C 268/99-103, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1, čl. 20 odst. 1, čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 9 odst. 3, čl. 90 odst. 1 a čl. 95 odst.1 Ústavy ČR (dále jen "Ústava") a Preambulí Ústavy a Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, kterými nebylo vyhověno jeho žalobě, jíž se proti Českému Fondu výtvarných umění domáhal určení, že je vlastníkem nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí u katastrálního úřadu Praha-město v k.ú. N. na LV č. 339, jako zastavěná parcela č. 954 o výměře 2204 m2, dům č.p. 250, zastavěná parcela č.995 o výměře 152 m2 a Š.
Ústavní soud nejdříve uvádí, že plénum Ústavního soudu rozhodlo dne 9. 3. 2004 o spojení ke společnému řízení ústavních stížností, dosud vedených pod sp. zn. II.ÚS 349/02 a sp. zn. IV. ÚS 521/03, neboť ústavní stížnosti spolu skutkově souvisí, jde v nich o totožnou právní problematiku a týkají se týchž účastníků, s tím, že budou nadále vedeny pod sp. zn. II. ÚS 349/02. Ústavní stížnost, původně vedená pod sp. zn. IV. ÚS 521/03, byla v rozsahu napadajícím rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2002, sp.zn. 20 Co 56/2002 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 3. 2001, sp.zn. 23 C 268/99, odmítnuta z důvodu překážky litispendence, která činí návrh nepřípustným (§35 odst. 2 část věty před středníkem, ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), neboť tato rozhodnutí stěžovatel již dříve napadl ústavní stížností, vedenou pod sp. zn. II. ÚS 349/02.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že Spolek M., vzniklý v roce 1887, řádně nabyl na základě kupní smlouvy ze dne 7. 6. 1926 vlastnictví ke shora specifikovaným nemovitostem. Dne 3. 3. 1956 Ústřední výbor hlavního města Prahy rozhodnutím č. 2882/56 rozpustil spolek s odkazem na ust. §5 odst. 3 vyhl. ministra vnitra č. 320/1951 Ú.l. k zákonu č. 68/1951 Sb., o dobrovolných organisacích a shromážděních s tím, že veškerý majetek spolku přejde na Český svaz výtvarných umělců (tj. právního předchůdce Českého Fondu výtvarných umění) ve smyslu §79 odst. 1 zák. č.115/1953 Sb., o právu autorském. Stěžovatel nesouhlasí s právními závěry soudů o platnosti rozhodnutí o rozpuštění Spolku M. a rozhodnutí o rozpuštění spolku považuje za rozhodnutí nicotné, neboť Ústřední výbor hlavního města Prahy (dále jen ÚNV hl. m. Prahy) své rozhodnutí opřel o neexistující rozhodnutí ministra kultury, č. 10464/56, údajně vydané dne 20. 1. 1956 podle §79 odst. 2 zák. č. 115/1953 Sb., ve kterém měl být stanoven den zániku výtvarných a architektonických spolků. Stěžovatel ve své činnosti pokračuje od roku 1990, kdy Ministerstvo vnitra vzalo na vědomí jeho činnost ve smyslu §19 zák. č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, a žalobou u obecných soudů se domáhal určení, že je vlastníkem předmětných nemovitostí.
Stěžovatel nesouhlasí se závěry soudů, které vzaly existenci rozhodnutí ministra kultury za prokázanou jen z odkazu na ně, uvedeného v rozhodnutí ÚNV hl. m. Prahy a dovodily, že tedy muselo být k dispozici. Dle stěžovatele bylo prokázáno, že ministr kultury předmětné rozhodnutí nevydal a návrh na rozhodnutí mu nikdy nebyl k podpisu předložen. Spis, který měl být podkladem pro rozhodnutí ministra kultury se totiž nepodařilo dohledat. O absenci rozhodnutí ministra kultury svědčí i to, že přes jeho obecný dosah a závažnost nebylo vyhlášeno v Úředním listě republiky Československé dle ust. §1 odst. 1 zák. č. 260/1949 Sb., a to že jak plyne z vyhlášky č. 62/1953 Ú.l, nemohlo být skartováno.
Dále stěžovatel namítá, že soudy se řádně nevypořádaly se vztahem ust. §79 odst. 2 zák. č. 115/1953 Sb. a ust. §5 odst. 3 vyhl. č. 320/1951 Ú.l. Nejvyšší soud uvedl, že nejde o vztah konkurujících si norem, ale doplňujících se norem, aniž by se dále zabýval tím, že autorský zákon č. 115/1953 Sb. byl ve vztahu k vyhlášce č. 320/1951 Ú.l. předpisem pozdějším a vyšší právní síly, který v §79 odst. 2 stanovil pro rozpuštění Spolku M. další zákonný předpoklad - rozhodnutí ministra kultury o stanovení dnu, kdy uvedené spolky nebo fondy zanikly. Nejvyšší soud se nevypořádal s námitkou, že rozhodnutí ministra kultury nebylo publikováno v Úředním listě. Soudy nepřihlédly k platnému zákonu č. 183/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a k významu tohoto zákona (obsahujícího interpretační pravidlo) při hodnocení důkazů svědčících o okolnostech zásahu státního orgánu v době nesvobody.
Stěžovatel dále vyjadřuje nesouhlas se závěry soudů, dle kterých ve věci nebylo podáno řádné odvolání, neboť dle jeho přesvědčení podání předsedy spolku splňovalo náležitosti stanovené §12 odst. 3 nař. vlády č. 20/1955 Sb. a mělo být postoupeno ministerstvu vnitra, což se však nestalo a o odvolání nebylo nikdy rozhodnuto.
Obecné soudy rovněž nepřihlédly k tomu, že stěžovatel v souvislosti s absolutní nicotností rozhodnutí ÚNV hl. m. Prahy a nezpůsobilostí jeho výměru jako knihovní listiny namítal, že toto rozhodnutí neobsahovalo v rozporu s ust. §5 odst. 3 vyhl. č. 320/1951Úl. označení nemovitosti a označení jejího nabyvatele.
Dle názoru stěžovatele jsou právní závěry soudů v očividném rozporu a extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, vyplývajícími z provedených důkazů. S provedenými důkazy se soudy náležitě nevypořádaly a některými se nezabývaly vůbec. Stěžovatel je proto přesvědčen, že obecné soudy mu neposkytly ochranu před trvajícím následkem protiústavního zásahu do práva vlastnit majetek a sdružovat se, učiněným nicotným rozhodnutím, které nemohlo způsobit zánik vlastnictví a nemohlo být zhojeno ani uplynutím času.
Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení v ústavní stížnosti zmiňovaných práv stěžovatele.
Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti v podrobnostech odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Zdůraznil, že polemika stěžovatele s aplikací práva soudy obou stupňů nemá ústavněprávní rozměr a účelem stížnosti je dosáhnout přezkoumání skutkových a právních závěrů obecných soudů Ústavním soudem jako další soudní instancí.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 23 C 268/99, z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
V dané věci je jádrem sporu o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem zjištění, zda stěžovatel, který byl v roce 1990 zaregistrován dle zák. č. 83/1990 Sb., je totožnou osobou se Spolkem M., založeným v roce 1887, přičemž pro posouzení kontinuity právní subjektivity stěžovatele bylo dle účastníků řízení a obecných soudů podstatné, zda v roce 1956 došlo k platnému rozpuštění Spolku M.
V ústavní stížnosti stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů a s právními závěry obecných soudů, které dospěly k závěru, že Spolek M. byl dle tehdy platných předpisů rozpuštěn a stěžovatel, jako žalobce, proto není aktivně legitimován k podání žaloby. Stěžovatel přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly, a v podstatě tak staví Ústavní soud do role další odvolací instance.
Obecné soudy, které o věci rozhodovaly (ve věci bylo vícekrát rozhodováno soudy všech stupňů), vzaly z ověřené fotokopie písemnosti ze dne 3. 3. 1956, o jejíž věrohodnosti nebyly pochybnosti, za prokázané, že ÚNV hl. m. Prahy rozhodl s odkazem na §5 odst. 3 vyhl. č. 320 /1951 Ú.l. o rozpuštění Spolku M. s tím, že jeho existence po zřízení Českého svazu výtvarných umění (dále jen ČSVU), podle zák. č. 115/1953 Sb. je nadbytečná a že veškerý majetek Spolku M. přechází podle §79 odst.1 cit. zák. na ČSVU, který byl stanoven likvidátorem práv a závazků. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že Ministerstvo kultury rozhodnutím ze dne 20. 1. 1956, č. 10464/56 v dohodě s Ministerstvem vnitra stanovilo na základě §79 odst. 2 zák. č. 115/1953 Sb. den 31. 1. 1956 jako den, kdy zanikly výtvarnické a architektonické spolky s tím, že majetek spolků přechází na ČSVU. Rozhodnutí osobně převzali zástupci spolku - předseda a jednatel a i z dalších materiálů (viz str. 2 rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2002, č.j. 20 Co 56/2002) vyplývá, že rozhodnutí nabylo právní moci. Stěžovatel vznikl v roce 1990 jako nový subjekt, aniž vstoupil do práv rozpuštěného spolku.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí i připojeného spisu je zřejmé, že ve věci bylo provedeno velmi důkladné a podrobné dokazování a soudy se ke všem námitkám (totožným jako v ústavní stížnosti) v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně vyjádřily. Ústavní soud proto neshledal tvrzení stěžovatele, že se obecné soudy nevypořádaly se všemi důkazy a řádně je nehodnotily, za opodstatněné. S ohledem na zřejmost této skutečnosti nepovažuje Ústavní soud za účelné citovat obsáhlé pasáže napadených rozhodnutí, které ji prokazují.
Přesto, pokud jde o zásadní námitky stěžovatele, uvádí, že soudy se zabývaly poukazem stěžovatele na dopis předsedy spolku ze dne 6. 3. 1956, který označil stěžovatel jako odvolání a řádně zdůvodnily, proč jej hodnotily jako účelový. (Dopis není jako odvolání označen a ani z jeho obsahu nelze dovodit, že jím chtěl pisatel přivodit zvrácení rozhodnutí ze dne 3. 3. 1956 cestou řádného správního řízení. Dopis nebyl adresován orgánu příslušnému k přezkoumání rozhodnutí, nýbrž ministru kultury a je formulován spíše jako žádost o osobní zákrok ministra mimo rámec správního řízení).
Ohledně námitek o neexistenci rozhodnutí ministra kultury obecné soudy dospěly k závěru, že za situace, kdy se rozhodnutí nedochovalo, nelze jen z formulace "ministerstvo kultury rozhodnutím ze dne 20. 1. 1951" dovodit, že je ministr nepodepsal. Naopak s ohledem na ně navazující správní rozhodnutí lze předpokládat, že se tak stalo. Rozhodnutí ze dne 20. 1. 1956 se navíc netýkalo jen Spolku M., ale i jiných výtvarnických a architektonických spolků obecně a ÚNV hl. m. Prahy je jistě k dispozici měl, jestliže v důvodech svého rozhodnutí na ně odkazuje. Rozhodnutí ministra kultury se ve smyslu §79 odst. 2 zák. č. 115/1953 omezuje jen na určení dne zániku výtvarnických a architektonických spolků v návaznosti na to, že jejich majetek měly převzít nově vzniklé kulturní fondy, šlo tedy v zásadě o opatření ve vztahu k majetku těchto fondů, které nemělo charakter rozhodnutí vydaného ve správním řízení podle zák. č. 20/1955 Sb. Vlastní rozpuštění spolku pak bylo plně v pravomoci příslušného okresního národního výboru ve smyslu ust. §5 odst. 3 vyhl. č. 320/1951 Ú.l., jemuž uvedené opatření ministra sloužilo pouze jako podklad pro rozhodnutí o majetku jím dotčeného spolku.
Uvedenými námitkami se zabýval i dovolací soud, který s ohledem na přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. vycházel ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Nejvyšší soud se ztotožnil s výkladem sporné písemnosti ze dne 6. 3. 1956, stěžovatelem označované jako odvolání, tj. že nešlo o opravný prostředek, ale o stížnost na nešetrné přejímání majetku příslušným státním orgánem. Zdůraznil, že rozhodnutí ÚNV hl. m. Prahy ze dne 3. 3. 1956 není nicotným aktem, neboť bylo vydáno orgánem, který k němu měl pravomoc podle §5 odst. 3 vyhl. č. 321/1951 Ú.l., vydané na základě §9 zákona č. 68/1951 Sb. Pokud jde o vtah tohoto předpisu k ustanovení §79 odst. 2 zák. č. 115/1953 Sb., nejedná se o vztah konkurujících si, ale doplňujících se norem. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že o zániku konkrétního spolku nerozhodoval ministr kultury podle §79 odst. 2 zák. č. 115/1953 Sb., ale příslušný národní výbor podle §5 odst. 3 vyhl. č. 320/1951 Ú.l., což se také rozhodnutím ze dne 3. 3. 1956 stalo. Rozhodnutím učiněným podle §79 odst. 2 zák. č.115/1953 Sb. ze dne 20. 1. 1956 ministr kultury určoval povahu uměleckých spolků a stanovoval (jednotně) den, ke kterému mělo dojít k zániku spolků určitého druhu (např. výtvarnických) a ke kterému přešel majetek spolků téhož druhu na příslušné kulturní fondy, již zřízené podle §73 a násl. zák. č. 115/1953 Sb. Následnými individuálními správními akty - rozhodnutími příslušných národních výborů - se rozpouštěly konkrétní spolky. Na uvedeném nemůže nic měnit skutečnost, že se rozhodnutí ministra kultury nedochovalo, ani že mohlo být skartováno v rozporu s tehdy platnou vyhláškou upravující skartaci písemností úřadů. Je zřejmé, že na rozdíl od tvrzení uváděného stěžovatelem, dovolací soud se vztahem ust. §79 odst. 2 zák. č. 115/1953 Sb. a ust. §5 odst. 3 vyhl. č. 320/1951 Ú.l. a §9 odst. 1 zák. č. 68/1951 Sb. zabýval. Otázku významu a výkladu vztahu příslušných ustanovení autorského zákona a předpisů upravujících zánik spolků vzniklých před 1. 10. 1951 výslovně považoval za otázku mající po právní stránce zásadní význam, která byla důvodem přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud se v odůvodnění rozhodnutí vyslovil i k námitce stěžovatele, že rozhodnutí ministra kultury nebylo publikováno v Úředním listě, kdy uvedl, že tato skutečnost s ohledem na znění §1 odst. 1 písm. b) zák. č. 260/1949 Sb., o úředních listech, neměla vliv na právní účinky rozhodnutí. Ústavní soud dodává, že je to právě institut dovolání, jako mimořádného opravného prostředku, který umožňuje Nejvyššímu soudu, aby se vyslovil k problémům zásadního či prejudiciálního významu. Ústavnímu soudu nepřísluší do této činnosti Nejvyššího soudu zasahovat. V dané věci Nejvyšší soud zaujal právní názor ve sporné a dosud neřešené věci, který nikterak nevybočuje z ústavních mezí.
Pokud jde o námitky stěžovatele, týkající se hodnocení důkazů a právních závěrů z nich vyvozených, Ústavní soud shodně se svou dosavadní judikaturou zdůrazňuje, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, obsažená v §132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, tzn., že jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s námitkami stěžovatele, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedené tímto soudem, a to ani kdyby se s ním neztotožňoval. Ústavní soud tedy není oprávněn přehodnocovat úvahy provedené obecnými soudy, přisuzovat jinou váhu některým z provedených důkazů, za účelem činění odlišných skutkových závěrů či hodnocení celkové důkazní situace. Obecným soudům musí být vždy dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu. Úkolem Ústavního soudu ani není posuzovat zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.
Právo na soudní ochranu, chráněné v čl. 36 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, není možné vykládat tak, jako by se účastníku řízení garantoval úspěch v řízení, ale je jím zaručováno právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.
Ústavní soud konstatuje, že dokazování v přezkoumávané věci bylo provedeno v potřebném rozsahu umožňujícím rozhodnout ve věci, soudy dostály požadavku důsledného zhodnocení všech provedených důkazů, a právní závěry z něj vyplývající byly v rozhodnutí soudu srozumitelně odůvodněny. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Obecné soudy se námitkami stěžovatele náležitě v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu zabývaly a svůj postup řádně odůvodnily.
V dané věci se ani nejedná o případ, kdy by právní závěry soudů, dle kterých stěžovatel není ve vztahu k uplatněnému nároku aktivně legitimován, neboť vznikl v roce 1990 jako nový subjekt, aniž vstoupil do práv a povinností rozpuštěného Spolku M., bylo možné považovat za závěry, které jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, a že by z tohoto důvodu bylo možno považovat napadená rozhodnutí za protiústavní, opravňující zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Z dosavadní judikatury rovněž vyplývá, že článkem 11 odst. 1 Listiny je chráněno vlastnické právo jako takové, tedy musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované a již existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně. V projednávané věci navíc námitky stěžovatele směřovaly proti rozhodnutím soudu, kterým byla vyhodnocena otázka aktivní legitimace stěžovatele a nikoliv přímo otázka vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Z povahy věci je zřejmé, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími ani nemohlo být porušeno právo sdružovat se, chráněné čl. 20 odst. 1 Listiny.
K námitce, že soudy při hodnocení důkazů svědčících o okolnostech zániku spolku nepřihlédly k platnému zákonu č. 183/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu, Ústavní soud shodně jako Nejvyšší soud uvádí, že zákonodárce podrobil odnětí vlastnického práva provedené na základě předpisů vydaných v době od 25. 2. 1948 do 17. 11. 1989 restitučnímu režimu a skutečnost, že k odnětí vlastnického práva došlo na základě předpisů, které nebyly v souladu s principy demokratického právního státu, neumožňuje automaticky sama o sobě pohlížet na správní rozhodnutí o přechodu vlastnického práva jako na rozhodnutí neúčinná. Ústavní soud nezpochybňuje, že ve vztahu k původnímu vlastníku předmětných nemovitostí se aplikací příslušných předpisů, v jejichž důsledku došlo k rozpuštění spolku a přechodu vlastnického práva, stala křivda. Zákon č. 198/1993 Sb. i nález Ústavního soudu č. 14/1994 Sb. vycházejí ze zločinnosti komunistického režimu, a v důsledku toho z hodnotové diskontinuity demokratického českého státu s ním. Právě z ideje hodnotové diskontinuity vznikla koncepce restitucí, jež stojí na tom, že křivdy je třeba individuálně napravovat na základě zvláštní restituční procedury. Zločinnost komunistického režimu ani hodnotová diskontinuita tedy nevyústily v ČSFR v diskontinuitu právní.
V posuzované věci proto Ústavní soud, jak je podáno výše, neshledal v postupu obecných soudů nic, co by svědčilo o překročení mezí ústavnosti z pohledu stěžovatelem namítaného dotčení jeho základních práv a opravňovalo zásah Ústavního soudu.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Návrh stěžovatele, původně vedený pod sp. zn. IV. ÚS 521/03, byl v rozsahu napadajícím rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2002, sp.zn. 20 Co 56/2002 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 3. 2001, sp.zn. 23 C 268/99, odmítnut jako nepřípustný dle §35 odst. 2 část věty před středníkem, ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu