ECLI:CZ:US:2004:2.US.352.04
sp. zn. II. ÚS 352/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti J. Č., právně zastoupeného JUDr. J. L., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2004, sp. zn. 44 Co 34/2003, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a ČR - Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 11. 6. 2004, tj. ve lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně.
Žalobou podanou u Městského soudu v Brně se stěžovatel domáhal vůči České republice - Ministerstvu spravedlnosti náhrady škody ve výši 5 375,- Kč s příslušenstvím podle ustanovení §7 a násl. zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů. Vyšetřovatelem policie ČR mu bylo dne 20. 3. 2001, dle §160 odst. 1 trestního řádu účinného před 1. 1. 2002, sděleno obvinění pro trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 trestního zákona. V souvislosti s trestním stíháním stěžovatel udělil dne 21. 3. 2001 plnou moc obhájci, který ho zastupoval u procesních úkonů prováděných orgány činnými v trestním řízení. Usnesením ze dne 22. 4. 2001, č. j. ČVS: MVBM 355/10-2001, bylo trestní stíhání stěžovatele podle §172 odst. 1 písm. b) trestního řádu zastaveno, neboť popsaný skutek není trestným činem a není důvodu ani k postoupení věci. Stěžovateli vznikla zaplacením nákladů obhajoby škoda ve výši 5 375 Kč. Stěžovatel se s tímto nárokem obrátil na vedlejšího účastníka, který jej však odmítl.
Městský soud v Brně žalobě stěžovatele v plném rozsahu vyhověl. Na základě odvolání vedlejšího účastníka však odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil velmi stručně tím, že obvinění bylo vůči stěžovateli vzneseno zákonně a až později došlo k zastavení trestního stíhání. Podle odvolacího soudu bylo vznesení obvinění zcela na místě a k jeho zastavení došlo z ryze formálních důvodů. Poskytnutí náhrady škody by tak dle soudu bylo též v rozporu s dobrými mravy.
Stěžovatel v rozhodnutí soudu spatřuje porušení čl. 36 odst. 3, jakož i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že vznesení obvinění proti jeho osobě bylo opodstatněné. Policejní orgán před sdělením obvinění neučinil všechna potřebná šetření k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin a spokojil se pouze s trestním oznámením P. Š. Všechna potřebná šetření včetně výslechu svědků byla provedena až po sdělení obvinění. Krajský soud se nezabýval časovou souvislostí mezi trestním oznámením, které bylo podáno dne 20. 3. 2001, a sdělením obvinění, které bylo učiněno již dne 21. 3. 2001. Policejní orgán tak podle názoru stěžovatele nemohl mít dostatečný časový prostor k tomu, aby důvodnost trestního oznámení dostatečně prošetřil tak, aby bylo s určitou mírou jistoty potvrzeno nebo vyvráceno spáchání trestného činu. Stěžovatel tvrdí, že jeho práva byla porušena rovněž tím, že odvolací soud bez možnosti stěžovatele jakkoli se vyjádřit, vyvodil diametrálně odlišná skutková zjištění a z nich pro stěžovatele vyplývající nepříznivý právní závěr.
Ústavní soud si k obsahu ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníka řízení. Krajský soud v Brně ve vyjádření podaném dne 30. 7. 2004 uvedl, že považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Závěry učiněné ve stížnosti, zejména že došlo k podstatné změně skutkového stavu, na což nebyl stěžovatel schopen reagovat, jsou zjevně nesprávné. Odvolací soud nečinil žádná skutková zjištění a při svých závěrech vycházel z listin, které byly čteny soudem I. stupně. Pokud pak soud učinil závěr, že by s ohledem na takto zjištěné skutkové okolnosti bylo v rozporu s dobrými mravy nárok žalobce přiznat, učinil závěr, který je zcela v jeho kompetenci.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí a posouzení argumentace užité v ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy [čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy ČR], a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout zejména tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem.
Problematikou náhrady škody vzniklé v souvislosti s trestním stíháním, spočívající v nákladech řízení, jejichž součástí jsou náklady na obhajobu, se Ústavní soud zabýval již v několika svých nálezech (např. sp. zn. I. ÚS 367/01, I. ÚS 153/02, III. ÚS 165/02, II. ÚS 429/01). V nálezu sp. zn. 367/01 Ústavní soud vyložil, že i přesto, že sdělení obvinění podle §160 odst. 1 trestního řádu ve znění platném do 31. 12. 2001, od jehož vydání stěžovatel dovozuje svůj nárok na náhradu škody, nelze považovat za rozhodnutí s formálními náležitostmi podle trestního řádu, nárok na náhradu škody vzniklé sdělením obvinění se řídí ustanoveními příslušného zákona.
V nálezu sp. zn. III. ÚS 165/02 Ústavní soud zdůraznil, že "ne každé vznesení obvinění, které nevyústilo v pravomocný odsuzující rozsudek, je možno považovat paušálně za nezákonné. Dle Ústavního soudu je na místě v každé fázi trestního řízení bedlivě a pozorně zvažovat, jak se ten který případ ve své aktuální, zejména důkazní situaci vyvíjí, pečlivě sledovat aktuální stav prováděných důkazů a s tím spojené úvahy přicházející jeho právní úvahy hodnocení reflektovat v dalším procesním postupu. Ten je zapotřebí uvedeným skutečnostem přiměřit a v tom směru přijmout příslušná rozhodnutí, která nemusí vždy vést až k podání obžaloby a tedy postavení obviněného před soud. Jinak řečeno, při zmíněném pečlivém posuzování každé konkrétní trestní věci v kterémkoli jejím stadiu, a to všemi orgány činnými v trestním řízení, může ve svém důsledku vést i k tomu, že obviněný nemusí vynakládat prostředky (zejména i na své právní zastoupení) k tomu, aby prokazoval, že trestní řízení je proti němu vedeno neoprávněně."
V daném případě Ústavní soud vycházel z přiloženého trestního spisu, z něhož zjistil následující skutečnosti. Dne 20. 3. 2001 v 8.30 hod. se na obvodní oddělení Policie ČR v Brně - Žabovřesky dostavila P. Š. a učinila do protokolu oznámení o podezření z trestného činu, kterého se měl dopustit stěžovatel. Podání vysvětlení bylo skončeno v 9.10 hod. Ještě téhož dne v 10.10 hod. byl stěžovatel předveden na téže oddělení Polici ČR k podání vysvětlení. Dle úředního záznamu o podání vysvětlení byl jeho výslech skončen v 11.30 hod. Ihned po skončení vysvětlení bylo stěžovateli sděleno obvinění ze spáchání trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 trestního zákona. Trestného činu se měl dopustit tím, že dne 16. 3. 2001 kolem 6.30 hod. v Brně na Čápkově ul. 22 odebral od P. Š. klíče od bytu, jehož je nájemcem a který dne 7. 2. 2001 prostřednictvím realitní kanceláře N., s. r. o. poskytl do podnájmu na dobu neurčitou s výpovědní lhůtou jeden měsíc P. Š. Klíče od bytu již nevrátil a vyměnil vložku FAB ve dveřích bytu. Takto měl bránit P. Š. a jejímu manželovi v užívání bytu, neboť podnájemní smlouva je stále platná a nájemné bylo řádně a včas plněno.
K zastavení trestního stíhání proti stěžovateli došlo usnesením vyšetřovatele ze dne 22. 4. 2001 z důvodu dle §172 odst. 1 písm. b) trestního řádu, tedy že skutek není trestným činem. V odůvodnění vyšetřovatel uvedl, že majitelem předmětného bytu je Magistrát města Brna aj. Č. není veden ani jako nájemce bytu. Samotné znění podnájemní smlouvy uzavřené s P. Š. je v rozporu s občanským zákoníkem a tato smlouva je od počátku neplatná. Vzhledem k tomu, že P. Š. nebyla od počátku oprávněnou osobou, jednání J. Č. postrádá znaky trestného činu uvedené v zákoně. Ze spisu dále vyplynulo, že předmětný byt byl v roce 1989 přidělen R. Š. Dle evidenčního listu pro výpočet úhrady za užívání bytu byly v bytě nahlášeny další osoby, a to včetně J. Č., bratrance uživatele, jeho manželky a dvou dětí. Po odstěhování R. Š. z bytu J. Č. neúspěšně žádal o přechod nájemní smlouvy.
Uvedené skutkové okolnosti pak vedly k tomu, že trestní stíhání muselo být zastaveno. Z průběhu trestního stíhání je zřejmé, že ke sdělení obvinění vůči stěžovateli došlo pouze na základě výpovědi poškozené, další důkazy byly vyšetřovatelem shromažďovány až posléze. Neplatnost předmětné podnájemní smlouvy tak mohla být zjištěna již před sdělením obvinění, k němuž by na základě této neplatnosti nemuselo vůbec dojít. Na druhé straně však je třeba vzít v úvahu, že trestní stíhání stěžovatele bylo zastaveno dle §172 odst. 1 písm. b) trestního řádu, tedy proto, že skutek není trestným činem, nebyl však trestným činem pouze z důvodu neplatnosti podnájemní smlouvy. Dle názoru Ústavního soudu nelze proto tyto okolnosti vykládat ve prospěch stěžovatele, neboť si v podstatě přivodil trestní stíhání svým chováním sám, a nelze než souhlasit s názorem odvolacího soudu, že přiznání náhrady škody by tak bylo i v rozporu s dobrými mravy.
Ústavnímu soudu v projednávané věci nezbývá, než shodně s obecnými soudy odkázat na již konstantní judikaturu Ústavního soudu týkající se uvedené problematiky (rozhodnutí II. ÚS 429/01, II. ÚS 136/02) s tím, že ne každé vznesení obvinění, které nevyústilo v pravomocný odsuzující rozsudek, je možno považovat paušálně za nezákonné. Jen v případě, že by bylo prokázáno konkrétní porušení postupu předepsaného právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, by se jednalo o nesprávný úřední postup. Vznesení obvinění nelze považovat za nesprávný úřední postup jen proto, že jím zahájené trestní stíhání skončilo zastavením trestního stíhání. Uvedené se týká i nyní projednávané věci. Napadené rozhodnutí shledal Ústavní soud věcně správným, a proto v podrobnostech odkazuje na jeho odůvodnění.
Ústavní soud nepovažuje za opodstatněné ani tvrzení stěžovatele o porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že odvolací soud porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, když rozsudek soudu prvního stupně změnil na základě odlišného právního názoru. Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu plyne, že soud prvého stupně vydal své rozhodnutí na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu věci, který však dle názoru odvolacího soudu nesprávně právně posoudil. Takovou situaci předpokládá ust. §220 odst. 1 o. s. ř., dle něhož odvolací soud změní rozhodnutí, jestliže soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav. Odvolací soud tedy postupoval v souladu se zákonem a nijak nemohl porušit ústavní procesní práva stěžovatele.
Závěrem lze tedy konstatovat, že Ústavní soud v dané věci nezjistil, že by rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, v projednávané věci stěžovatelem konkrétně namítané porušení čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu