ECLI:CZ:US:2004:2.US.353.02
sp. zn. II. ÚS 353/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského, soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Pavla Rychetského, ve věci ústavní stížnosti JUDr. P. Z., zastoupeného JUDr. P. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 11. 2001, č. j. 30 Ca 51/2000-33, rozhodnutím Finančního ředitelství v Plzni ze dne 7. 1. 2000 č. 11298a/110/1999, 11298b/110/1999, 11298c/110/1999 a rozhodnutím Finančního úřadu v Plzni č. j. 71/319/915/95, 71/320/915/95 a 71/321/915/95 ze dne 26. 9. 1995, za účasti Krajského soudu v Plzni, Finančního ředitelství v Plzni a Finančního úřadu v Plzni, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadl stěžovatel, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") výše citovaná rozhodnutí, kterými byla stěžovateli dodatečně vyměřena daň z příjmů obyvatelstva za rok 1991 a daň z příjmů fyzických osob za roky 1992 a 1993 a zamítnuta žaloba o přezkoumání rozhodnutí správních orgánů.
Ústavní soud si k posouzení věci vyžádal spis Krajského soudu v Plzni sp. zn. 30 Ca 51/2000, správní spisy Finančního ředitelství v Plzni č. 11298a/110/1999, 11298b/110/1999 a 11298c/110/1999 a Finančního úřadu v Plzni č. j. 71/319/915/95, 71/320/915/95 a 71/321/915/95, z nichž zjistil, že na základě provedené daňové kontroly vydal Finanční úřad v Plzni dne 26. 9. 1995 stížností napadené dodatečné platební výměry: č. 319 za zdaňovací období roku 1991, kterým byla stěžovateli dodatečně vyměřena daň z příjmu obyvatelstva vč. penále ve výši 95.123,- Kč, č. 320 za zdaňovací období roku 1992, kterým byla stěžovateli dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob vč. penále ve výši 490.194,- Kč, a č. 321 za zdaňovací období roku 1993, kterým byla stěžovateli dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob vč. penále v částce 10.300,- Kč.
Proti všem výměrům podal stěžovatel dne 27. 12. 1995 odvolání, v němž uváděl, že mu byly při krádeži automobilu zároveň odcizeny účetní doklady, zároveň požádal správce daně o poskytnutí lhůty k zajištění kopií odcizených dokladů, které následně doložil. Finanční ředitelství v Plzni vydalo dne 20. 12. 1996 rozhodnutími zn. 6466/32/96, jimiž odvolání stěžovatele zamítlo. Odvolací orgán svá rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatelem předložené kopie dokladů nemohou sloužit jako věrohodný důkazní prostředek, tedy je dle ust. §9 zákona č. 389/1990 Sb., o dani z příjmů obyvatelstva nelze užít k prokázání výdajů užitých k dosažení, zajištění a udržení příjmů; k odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru za rok 1993 (č. 321) stěžovatel žádné doplňující doklady nepředložil. Tato rozhodnutí napadl stěžovatel žalobou u Krajského soudu v Plzni, který rozsudkem ze dne 3. listopadu 1998 (sp. zn. 30 Ca 76/97) rozhodnutí zrušil s odůvodněním, že jsou nepřezkoumatelná, neboť z jeho odůvodnění nebylo možné zjistit důvody, které vedly odvolací orgán k zamítnutí odvolání stěžovatele. Po doplnění dokazování odvolací orgán dne 7. 1. 2000 rozhodnutími č. j. 1298a/110/1999, 1298b/110/1999 a 1298c/110/1999 znovu odvolání zamítl. Ohledně výměrů č. 319 a 320 zdůvodnil svá rozhodnutí tím, že uvedená zjištění (rozpor mezi důkazními zjištěními) vyvracejí věrohodnost předložených dokladů. Přestože byly provedeny všechny navržené důkazní prostředky, stěžovatelem tvrzené skutečnosti ohledně plateb za zprostředkování prodeje nemovitostí paní B. ani plateb za rekonstrukce a opravy nemovitostí ve vlastnictví stěžovatele společností S., spol. s r. o., nebyly v řízení dostatečně prokázány, tedy nebylo prokázáno, že ze strany stěžovatele došlo k vynaložení výdajů užitých k dosažení, zajištění a udržení příjmů. Odvolání do dodatečného platebního výměru č. 321 bylo zamítnuto proto, že ani k řádné výzvě správce daně stěžovatel nepředložil žádné doklady, vztahující se jeho podnikatelské činnosti za zdaňovací období roku 1993, a pouze rozpor s právními předpisy nebyl odvoláním napadán.
Proti těmto rozhodnutím podal stěžovatel dne 22. února 2000 u Krajského soudu v Plzni žalobu o přezkum všech tří rozhodnutí odvolacího orgánu, ve které uvedl, že jde o rozhodnutí naprosto shodná s rozhodnutími, která byla v předchozím soudním řízení k jeho žalobě zrušena. Má za to, že zpochybnění jím předložených dokladů nebylo opodstatněné, a dále, že mu nebyla ze základu daně odečtena 1/2 základu na manželku jako osobu spolupodnikající dle §5 odst. 7 zákona č. 389/1990 Sb. v letech 1991-1993 (ke zrušení bezpodílového spoluvlastnictví manželů došlo dne 13. 12. 1991) a náklady z prodeje nemovitostí (4%) u specifikovaných smluvních převodů. Stěžovatel v žalobě polemizuje se skutkovými závěry učiněnými finančními orgány a namítá, že nečinily všechny kroky ke správnému a úplnému zjištění o splnění daňových povinností ve smyslu ust. §1 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "daňový řád") a že není založeno právo správce daně předložené doklady neuznat (s poukazem na ust. čl. 2 odst. 2 Ústavy).
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 27. 11. 2001, č. j. 30 Ca 51/2000-33, žalobu zamítl. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že stěžovatel nevytýká napadeným rozhodnutím, že by vycházela z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, ale namítá, že skutková zjištění, k nimž správce daně hodnocením provedených důkazních prostředků dospěl, vyplývají z nesprávného hodnocení důkazů. Hodnocení důkazů je pak výlučně věcí správního orgánu (§2 odst. 3, §31 odst. 4 daňového řádu), věcí soudu je k uplatněné námitce přezkoumat, zda pro posouzení věci byly správním orgánem obstarány důkazy postačující k řádnému rozhodnutí, zda došlo k jejich provedení řádným způsobem a zda závěr, který z jejich hodnocení vzešel, neodporuje zákonu a není v logickém rozporu se skutkovým stavem, který byl v řízení shledán. Soud se podrobně zabýval jednotlivými důkazy a jejich hodnocením a takový rozpor neshledal. Výtku žalobce, že se správce daně nezabýval otázkou rozdělení daně, označil za zcela nedůvodnou, ztotožňuje se tak se závěry finančních orgánů, že rozdělení základu daně není povinností finančního úřadu, ale základ daně si poplatník dělí sám a toto rozdělení uvádí v daňovém přiznání. Soud zároveň konstatoval, že základ daně, respektive příjmy a výdaje, lze dělit na spolupracující osoby při výkonu podnikatelské nebo jiné samostatné výdělečné činnosti, nikoliv u ostatních příjmů, přičemž stěžovatel tvrdil, že většina příjmů z prodeje (v roce 1992 a 1993 všechny) nebyla výsledkem jeho podnikatelské činnosti, ale jednalo se o ostatní příjmy (§8 zák. č. 389/1990 Sb.). Soud se vypořádal i se situací vzniklou při ústním jednání. Svůj závěr, že zde není dán důvod pro odročení jednání, ač stěžovatel tvrdil, že udělil plnou moc právnímu zástupci (který se však k jednání nedostavil), odůvodnil poukazem na ustanovení §250a, §250b a §250h o. s. ř., kdy dospěl k závěru, že nebyla porušena práva stěžovatele v řízení.
Uvedený rozsudek Krajského soudu v Plzni, jakož i rozhodnutí předcházející, napadl stěžovatel včas ústavní stížností, v odůvodnění obsahově shodnou s vývody jeho odvolání do napadených dodatečných platebních výměrů i odůvodnění správní žaloby. Stěžovatel ve stížnosti namítá, že soud při přezkumu rozhodnutí finančních orgánů nevzal v úvahu řadu skutečností, některé skutečnosti nesprávně posoudil, nerespektoval zákon a jeho závěry neodráží objektivní skutečnosti plynoucí z řízení. Finanční orgány ani soud se dle stěžovatele nevypořádaly s elementárními rozpory ohledně namítaného posouzení rozdělení základu daně mezi stěžovatele a jeho manželku, ač na tuto skutečnost upozorňoval, a k odstranění nejasností stěžovatele finanční orgány v rozporu se zákonem nevyzvaly. Navíc neprováděly řádně dokazování, nesměřovaly k co nejúplnějšímu zjištění skutkového stavu a nedokazovaly mimo rámec návrhů stěžovatele, ač měly, porušily tedy i ustanovení daňového řádu (§31 odst. 1, 2), a to včetně odvolacího orgánu (§50), který k namítaným vadám rozhodnutí správce daně nezrušil. Neučinil tak ani soud, čímž dle stěžovatele došlo k porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a čl 4 odst. 1 Listiny. Soud se navíc jedním z napadených rozhodnutí vůbec nezabýval a nepřipuštěním právního zástupce stěžovatele k jednání porušil čl. 37 odst. 2 Listiny, přestože stěžovatel objektivně nemohl při jednání nijak doložit existenci právního zastoupení za situace, kdy průkaz plné moci měl v držení advokát, který se nedostavil. Stěžovatel v závěru stížnosti znovu prezentuje své právní posouzení jím předložených důkazů a navrhuje zrušení všech stížností napadených rozhodnutí.
Krajský soud v Plzni jako účastník řízení ve svém vyjádření ze dne 20. ledna 2004 poukázal na skutečnost, že žalobce námitku ohledně rozdělení základu daně mezi něj a jeho manželku v řízení před soudem nevznesl, rozdělení BSM bylo v žalobě pouze okrajově zmíněno, avšak v jiné logické i jazykové souvislosti, než uvádí stěžovatel. Do podoby v ústavní stížnosti prezentované stěžovatel námitku neupřesnil ani dodatečně. Důvodnost před soudem vznesené námitky (tj. zda nebyla možnost pro zohlednění aplikace §5 odst. 6 zák. č. 389/1990 Sb., resp. §5 odst. 7 cit. zákona, na něž poukazoval stěžovatel, tj. vykonávání výdělečné činnosti jedním manželem za pomoci druhého manžela) soud v řízení posuzoval a řádně se s ní vypořádal. Ohledně hodnocení důkazů správcem daně soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, ve kterém se dle jeho názoru se všemi tvrzenými skutečnostmi a provedenými důkazy řádně vypořádal. Má tuto námitku stěžovatele rovněž za nedůvodnou. Soud dále zastává názor, že nedošlo ani k porušení práv stěžovatele na spravedlivý proces tím, že při ústním jednání konaném dne 27. 11. 2001 odmítl odročení jednání, protože se nedostavil stěžovatelův právní zástupce. Soud podotýká, že stěžovatel žalobu podal sám, vzhledem ke svému právnickému vzdělání nemusel být dle ust. §205 o. s. ř. advokátem zastoupen. K jednání byl předvolán osobně (předvolání mu bylo doručeno 25. 10. 2001), existence stěžovatelova zastoupení z obsahu soudního spisu ke dni jednání nevyplývala. Udělení plné moci (JUDr. H.) stěžovatel prvně soudu sdělil až při tomto ústním jednání, jmenovaný zástupce se v průběhu jednání (trvalo od 8.00 do 10,20 hod) k soudu nedostavil. Soud tedy vycházel z úvah prezentovaných v odůvodnění rozhodnutí, tedy především, že stěžovatel existenci plné moci pouze tvrdil, ale neprokázal. Rozsah přezkumu žalobou napadených rozhodnutí byl ve věci s ohledem na znění ust. §250b o. s. ř. konečným způsobem vymezen přímo v žalobě, která byla podána žalobcem jako osobou s právnickým vzděláním, tj. osobou, jejíž schopnost se kvalifikovaně hájit předpokládá ust. §250a o. s. ř. V žalobě stěžovatel uvedl, že veškeré doklady jsou v dispozici žalovaného (tedy součástí správního spisu, který si soud vyžádal). Soud navíc dle ust. §250h o. s. ř neprovádí dokazování, při přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí je pro soud rozhodující skutkový stav, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí (§250i o. s. ř.). Za tohoto stavu věci krajský soud dospěl k závěru, že osobní přítomnost stěžovatele při jednání dostatečně garantovala ochranu jeho práv. Soud dále podotkl, že jestliže žalobce napadá společně tři rozhodnutí, a konkrétní výhrady vznese pouze proti dvěma z nich, nelze kvalifikovat postup soudu, nebude-li se zabývat přezkumem rozhodnutí, vůči němuž nejsou vzneseny námitky, jako nelegální, tedy ani námitka stěžovatele, že se soud nezabýval přezkumem rovněž napadeného rozhodnutí č. j. 1298c/110/1999, není důvodná. Krajský soud navrhl, aby ústavní stížnost byla pro nedůvodnost odmítnuta.
Finanční ředitelství v Plzni ve svém vyjádření ze dne 15. 1. 2001 shodně s vyjádřením Krajského soudu v Plzni konstatovalo, že obsahem stížnosti jsou stejné námitky, které již byly obsahem správní žaloby, jež nevytýkaly napadeným rozhodnutím nedostatečně zjištěný skutkový stav či neprovedení konkrétních důkazů, ale pouze nesprávné zhodnocení zjištěných skutečností a předložených důkazů. Finanční ředitelství poukázalo na ust. §2 odst. 3 daňového řádu, dle kterého je hodnocení důkazů správcem daně jednou ze základních zásad daňového řízení, a na závěr krajského soudu, jenž skutková i právní zjištění finančních orgánů posoudil jako odpovídající zákonu č. 389/1990 Sb. Ztotožňuje se s krajským soudem i v otázce zákonnosti posuzování posledně napadeného dodatečného platebního výměru (č. 321) a rozhodnutí o odvolání proti němu (č. j. 11289c/110/1999) a podotýká, že ani v jednom stupni řízení stěžovatel neuvedl konkrétní skutečnosti nebo důvody, pro které je považuje za nezákonná, a to i přes to, že byl k jejich uvedení v rámci odvolacího řízení řádně vyzván. Finanční ředitelství rovněž poukázalo na skutečnost, že námitku rozdělení daně mezi osobu stěžovatele a jeho manželku stěžovatel v odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru neuváděl, proto nebyla předmětem posouzení, jako nedůvodnou ji pak posoudil i krajský soud.
Finanční úřad v Plzni (vyjádření ze dne 20. 1. 2004) uvedl, že ústavní stížnost je koncipována značně obecně a není mnohdy zřejmé, ve kterých případech a zda vůbec stěžovatel napadá postup a rozhodnutí finančního úřadu jako orgánu prvního stupně či orgánu odvolacího. V ostatním poukazuje na závěry učiněné Krajským soudem v Plzni v napadeném rozhodnutí, s nimiž se ztotožňuje.
Ústavní soud, po prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem České republiky. Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal.
Z obsahu napadeného rozsudku zásah do práv, kterých se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává, zjištěn nebyl. Označený soud přezkoumal napadená rozhodnutí finančních orgánů dle §249 odst. 2 o. s. ř. a ve vyčerpávajícím a přiléhavém odůvodnění svého rozsudku (§157 odst. 1 o. s. ř.) se vypořádal se všemi námitkami uplatněnými stěžovatelem, totožnými s obsahem ústavní stížnosti, přičemž současně řádně vyložil jednu ze zásad daňového řízení zakotvených v zák. č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ohledně důkazního břemene v daňovém řízení a jeho nositele. Ústavní soud neshledal porušení práv stěžovatele ani v rozhodnutích finančních orgánů.
Jak Ústavní soud již opakovaně vyslovil, zejména v nálezu ze dne 24. dubna 1996 ve věci návrhu na zrušení části ustanovení §31 odst. 9 zákona České národní rady č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (nález ve věci Pl. ÚS 38/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5., vydání 1., č. 33, Praha 1997 - Sbírka zákonů č. 130/1996), "daňové řízení obecně je u nás, obdobně jako i v jiných státech, postaveno na zásadě, že každý daňový subjekt má jednak povinnost sám daň přiznat (tedy jakési břemeno tvrzení), ale též povinnost toto své tvrzení doložit - tedy břemeno důkazní. Jako důkazní prostředky, jimiž lze doložit skutečnosti rozhodné pro určení daňové povinnosti, mohou sloužit prakticky jakékoliv prostředky, nelze však použít takové, které byly získány v rozporu s obecně závaznými právními předpisy. V prvé fázi řízení tedy zákonodárce přenáší důkazní břemeno na daňový subjekt. To, k čemu může správce daně daňový subjekt vyzvat, vyplývá zejména z ustanovení §43 tohoto zákona, který upravuje tzv. vytýkací řízení, a to v části zákona, která pojednává o vyměřování daní. Pokud tedy správce daně podle §43 citovaného zákona určeným způsobem vyjádří pochybnost o tvrzení daňového subjektu, je daňový subjekt povinen tvrzené skutečnosti dokázat, a to ve lhůtě stanovené správcem daně."
Správce daně tedy je oprávněn vyzvat daňový subjekt k prokázání skutečností, které subjekt sám tvrdí, a je právem a povinností správce daně posuzovat takto předložené důkazní prostředky z hlediska jejich věrohodnosti, celistvosti a důkazní hodnoty. Není možné proto přisvědčit názoru navrhovatele, že unesl důkazní břemeno, když předložil správci kopie účetních dokladů, o nichž oprávněně správce daně na základě zjištěných skutečností vyslovil pochybnosti z hlediska jejich hodnověrnosti. Správce daně hodnotil důkazy podle své úvahy, každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Stěžovatele navíc k doložení potřebných důkazů, a to i v řízení odvolacím, řádně vyzval. Nelze tedy dojít k závěru, že by uvedeným postupem došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, ani přihlédnout, zejména s poukazem na jeho povinnost tvrzení i povinnost důkazní, k dalším vzneseným námitkám, vzhledem k okamžiku, kdy byly uplatněny.
Krajský soud v Plzni pak nebyl povinen přezkoumávat souzený případ nad rámec podané správní žaloby, případně se zabývat námitkami, které v odvolacím řízení nebyly vzneseny. Ústavní soud již totiž opakovaně judikoval, že návrhové řízení vytyčuje nejen rámec řízení před soudem, ale současně též podmiňuje i způsob, jak má být rozhodnuto, neboť stávající civilní řízení (do 1. 1. 2003 včetně řízení podle části páté o. s. ř.) ovládá zásada "nechť si každý střeží svá práva" namísto dřívějšího "ochranářského" postoje soudnictví v totalitním systému (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 326/97, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, C. H. Beck, 1998, str. 455, usnesení sp. zn. I. ÚS 40/98, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 13, C. H. Beck, 1999).
Na tuto zásadu nutno poukázat i z hlediska namítaného porušení práva na právní pomoc, zakotveného v článku 37 odst. 2 Listiny, jehož porušení stěžovatel namítal. Jakkoliv bylo právem stěžovatele nechat se i přesto, že měl právnické vzdělání, v řízení nebo při jednání zastupovat, pokud soudu včas nesdělil, že je zastoupen, jakým právním zástupcem a kde tento sídlí, aby bylo možno jej předvolat, byl to především on, kdo nedostál zmíněné obecné zásadě vigilantibus jura (každý nechť si střeží svá práva). Proto bylo především jeho povinností přítomnost svého právního zástupce při jednání zajistit. Neučinil-li tak a zároveň nebyl vůbec schopen doložit existenci právního zastoupení, krajský soud oprávněně, vycházeje při tom ze stavu řízení před jednáním, neshledal důvod pro odročení nařízeného jednání. Soud tak, podle přesvědčení Ústavního soudu, postupoval v intencích hlavy páté občanského soudního řádu, a tedy ústavně konformním způsobem. Své rozhodnutí řádně zdůvodnil, vypořádal se přitom přesvědčivě se všemi námitkami uvedenými ve správní žalobě. Hodnocení důkazů provedené správcem daně mělo oporu ve spise i v zákoně, a soud proto nemohl do hodnocení důkazů, provedeného správcem daně, zasahovat.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel mimo nesouhlas s právními závěry obecného soudu neuvedl nic, co by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu, nezbylo než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 24. února 2004
JUDr. Jiří Malenovský v. r.
předseda senátu