ECLI:CZ:US:2004:2.US.373.04
sp. zn. II. ÚS 373/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti K. P., t. č. Věznice Valdice, 507 11, právně zastoupeného JUDr. M. Č., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 2. 2004, sp. zn. 7 Tdo1500/2003, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se o d mí t á .
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel napadá shora uvedené usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2003, sp. zn. 8 To 103/03, podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu pro jeho zjevnou neopodstatněnost. Rozsudkem Vrchního soudu byl stěžovatel a obviněný M. V. uznán vinným, že dne 1. 4. 2002 v Mostě před diskotékou K. po předchozí verbální potyčce začali z nelegálně držených zbraní v úmyslu poškozené usmrtit střílet po skupině osob a dvě osoby takto usmrtili. Tím podle soudu společným jednáním spáchali trestný čin vraždy podle 219 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručený čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a základní právo na účinné opravné prostředky zaručené čl. 13 Úmluvy, ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 a čl. 2, ve znění protokolu č. 7. Porušení citovaných práv spatřuje stěžovatel v tom, že byl odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ke 13ti letům odnětí svobody pro trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 trestního zákona. Na základě odvolání podaného státním zástupcem Vrchní soud v Praze uznal stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 a 2 trestního zákona spáchaném ve spolupachatelství s M. V. a oběma uložil výjimečný trest odnětí svobody, stěžovateli v trvání 18 roků, M. V. v trvání 17 roků. Stěžovatel namítá, že ke změně právní kvalifikace, která ve svém důsledku vedla k možnosti uložení výrazně přísnějšího trestu, došlo v odvolacím řízení bez možnosti se proti takovému rozhodnutí bránit opravným prostředkem. Proto podal stěžovatel dovolání, které však bylo odmítnuto. Důvody, pro které dovolání podal, nejsou rozhodně nepodstatné a formální, zejména pokud polemizují s použitou právní kvalifikací. Námitky v dovolání byly odmítnuty, a proto se stěžovatel domnívá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Nejvyšší soud se jimi nezabýval a stěžovatelovu argumentaci odmítl s tím, že jde o formální námitky, kterými se zabývat nehodlá.
K obsahu ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal stanovisko Nejvyššího soudu jako účastníka řízení. Ten uvedl, že stěžovatel vytváří dojem, že se ze strany odvolacího soudu jednalo o "překvapivé rozhodnutí", a jako obviněný v trestním řízení neměl možnost vůči takto neočekávanému rozhodnutí vznést žádné námitky. Minimálně již v době podání obžaloby muselo však být stěžovateli zřejmé, že je trestně stíhán pro trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona, jímž byl také uznán vinným odvolacím soudem, a minimálně od tohoto okamžiku mohl v řízení proti této právní kvalifikaci brojit. Zvlášť pak také v řízení před odvolacím soudem, když státní zástupce v odvolání podaném v neprospěch obviněných navrhoval jak použití přísnější právní kvalifikace, tak i uložení výjimečného trestu odnětí svobody. Za zjevně neopodstatněné považuje Nejvyšší soud tvrzení stěžovatele, že se nezabýval jeho námitkami a odmítl je s tím, že se jimi "nehodlá zabývat". Dovolání je často obviněnými považováno za další odvolání, ač jde o mimořádný opravný prostředek, který se proti odvolání řídí přísnějším procesním režimem, omezenou přezkumnou povinností a z toho vyplývajícího specifického průběhu řízení. Nejvyšší soud se námitkami stěžovatele zabýval, což jednoznačně vyplývá z obsahu odůvodnění napadeného usnesení.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu a posouzení argumentace stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatele. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který znamená průlom do právní moci rozhodnutí, a proto zpravidla narušuje stabilitu konečného a vykonatelného, v některých případech i vykonaného rozhodnutí soudu. V konkrétním případě tedy musí i zde převažovat zájem na zákonnosti rozhodnutí a postupu řízení, které pravomocnému rozhodnutí předcházelo, nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti takového pravomocného rozhodnutí. Tak tomu bude při zásadních a podstatných vadách, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát a kdy na právní moci není možno trvat, neboť by to znamenalo ohrožení zákonného a spravedlivého rozhodování.
Stěžovatel tvrdí, že se Nejvyšší soud odmítl zabývat dovolacími námitkami,.jeho argumentaci však nelze přisvědčit. Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu je zřejmé, že se námitkou, týkající se právní kvalifikace stíhaného skutku, řádně zabýval. Dospěl však na rozdíl od stěžovatele k závěru, že jeho námitka je zjevně neopodstatněná a že odvolací soud nepochybil, když na rozdíl od soudu I. stupně dospěl k závěru, že předmětem útoku stěžovatele a obviněného M. V. nebyli "poškození jako jednotlivé osoby, ale jako znepřátelená skupina osob, k níž poškození náleželi a proti níž útok obžalovaných směřoval". Odvolací soud podle soudu dovolacího postupoval správně, když dospěl k právnímu závěru, že podmínka spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona, týkající se společného úmyslu, byla splněna.
Trestní zákon v ust. §265i odst. 1 písm. e) dává možnost dovolacímu soudu odmítnout dovolání usnesením, pokud se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné. Pokud tedy Nejvyšší soud z obsahu podaného dovolání zjistí, že rozhodnutí nebo jemu předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, a není proto třeba provádět úkony k objasnění věci, může dovolání odmítnout. Tak tomu bylo i v daném případě a Ústavní soud v postupu Nejvyššího soudu neshledal porušení žádného ústavně zaručeného práva stěžovatele.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 82/1993 Sb.,o Ústavním soudu, ve znění posledních předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu