ECLI:CZ:US:2004:2.US.38.04
sp. zn. II. ÚS 38/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. D., zastoupeného JUDr. E. Š., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 11. 2003, č. j. 21 Cdo 1051/2003-42, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, a to s odkazem na údajné porušení čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 40 C 69/2002, z něhož zjistil následující:
Rozsudkem ze dne 14. 10. 2002, čj. 40 C 69/2002-15, zamítl Obvodní soud pro Prahu 4 žalobu stěžovatele (v původním řízení "žalobce"), jíž se domáhal, aby bylo určeno, že na nemovitostech zapsaných na LV 738 pro katastrální území Krč, tj. na objektu bydlení čp. 184 v části obce Krč, na parcele č. 659, dále na parcele č. 659 (zastavěná plocha a nádvoří) o výměře 231 m2 a parcele č. 660 (zahrada) o výměře 108 m2 v katastrálním území Krč, obec Praha (dále jen "předmětné nemovitosti"), nevázne zástavní právo pro pohledávku žalované České konsolidační agentury ve výši 9.500.000,- Kč, vložené do katastru nemovitostí rozhodnutím Katastrálního úřadu Praha město ze dne 7. 10. 1998, č. j. V 2-16124/97, s právními účinky vkladu ke dni 24. 9. 1997. Uvedené rozhodnutí potvrdil rozsudkem ze dne 28. 1. 2003, čj. 21 Co 444/2002-27, i Městský soud v Praze, jakožto soud odvolací. Z odůvodnění uvedených rozhodnutí vyplývá, že Investiční a poštovní banka, a.s. poskytla smlouvou ze dne 22. 9. 1997 úvěr ve výši 9.500.000,- Kč J. Z., nar. roku 1951, a tato pohledávka byla převedena na žalovanou Českou konsolidační agenturu. Spor se vedl o to, zda bylo smlouvou ze dne 23. 9. 1997 k předmětným nemovitostem (převedeným na stěžovatele na základě kupní smlouvy ze dne 4. 7. 2001 uzavřené s J. Z., nar. 1951) zřízeno zástavní právo zajišťující uvedenou pohledávku. Soudy dospěly k závěru, že zástavní právo existuje, protože existuje hlavní závazek, který tato smlouva zajišťuje, tj. zmíněná smlouva o úvěru. Pokud bylo v zástavní smlouvě uvedeno, že se uzavírá k zajištění pohledávky zástavního věřitele vzniklé ze smlouvy o úvěru č. 200997054 ze dne 22. 9. 1997 uzavřené mezi dlužníkem zástavního věřitele J. Z., r. č. 731224/0177, a zástavním věřitelem, zhodnotily soudy uvedený text jako omyl při psaní smlouvy a s odkazem na ustanovení §34 a §35 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dovodily, že uvedenou smlouvou strany projevily úmysl zajistit pohledávku Jana Zívala, nar. 1951, ve výši 9.500.000,- Kč dle úvěrové smlouvy ze dne 22. 9. 1997, č. 200997054.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 5. 11. 2003, čj. 21 Cdo 1051/2003-42, odmítl. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že dovolání není přípustné, a to ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř."), dle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) téhož ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud zdůraznil, že je vázán uplatněnými dovolacími důvody. Zkoumá-li, zda má napadené rozhodnutí po stránce právní zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Stěžovatel spatřoval zásadní právní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu v tom, že odvolací soud v rozporu s ustálenou interpretací §35 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, změnil smysl a obsah jinak jasné zástavní smlouvy ze dne 23. 9. 1997, když dovodil, že jí byla zajištěna pohledávka zástavního věřitele z úvěrové smlouvy za J. Z., r. č. 511125/023, ačkoliv ve skutečnosti zajišťovala pohledávku za J. Z., r. č. 731224/0177. Stěžovatel v dovolání konstatoval, že vymezení zajišťované pohledávky bylo v této smlouvě provedeno jasně, a na rozdíl od odvolacího soudu dovodil, že zástavním právem byla zajištěna pohledávka za J. Z., r. č. 731224/0177. Podle názoru dovolacího soudu z obsahu dovolání plyne, že podstatou námitek stěžovatele je nikoliv nesouhlas s právním posouzením věci, ale s tím, k jakým skutkovým zjištěním odvolací soud z provedených důkazů dospěl, a současně jeho vlastní hodnocení důkazů, z něhož dovozuje odlišná skutková zjištění a závěry a posléze i právní hodnocení věci. Stěžovatel tak uplatnil důvod podle ustanovení §241a o. s.ř., který neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento důvod však není způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci po stránce právní zásadní význam, ani zda je dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s.ř. přípustné. Ke skutečnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. proto nemohl dovolací soud přihlédnout. Nejvyšší soud též nezjistil, že by odvolací soud vyložil otázku důkazního břemene v rozporu se zákonem. Napadený rozsudek odvolacího soudu tedy nemá po stránce právní zásadní význam, a dovolací soud proto dospěl ke shora uvedenému závěru.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR napadá stěžovatel projednávanou ústavní stížností. Tvrdí, že podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. v projednávaném případě naplněny byly. Pokud jej dovolací soud odmítl, došlo podle stěžovatele k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). Stěžovatel dále ozřejmuje, v čem spatřuje jádro sporu a co jej vede k závěru o přípustnosti dovolání. Tvrdí, že se obecné soudy odchýlily od konstantní rozhodovací praxe dovolacího soudu. Bez ohledu na údajně zcela jasný obsah písemného právního úkonu (zástavní smlouvy) jej vyložily zcela odlišně, s ohledem na skutečnou vůli stran. Tím se odchýlily od judikatury dovolacího soudu, týkající se právních úkonů k nemovitostem, a od rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99. Za daného stavu se tak stěžovatel právem domáhal přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním za pomoci uplatnění přípustného dovolacího důvodu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., když vznesl způsobilou dovolací výtku nesprávného právního posouzení podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Závěry dovolacího soudu považuje za nesprávné a domnívá se, že se měl jeho dovoláním meritorně zabývat. Závěrem stěžovatel též připomíná koncepci dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jehož smyslem je zajišťování konstantní judikatury a jednotného rozhodování soudů o stejných otázkách. Je nepřípustné, aby rozhodování soudů nižších stupňů bylo v příkrém rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Nejvyšší soud ČR, a vedlejšího účastníka řízení, Českou konsolidační agenturu, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jakožto zjevně neopodstatněnou odmítl. Poukazuje na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž vyložil, proč dovolání stěžovatele spočívalo v uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. a proč se jím dovolací soud nemohl zabývat. Poukaz stěžovatele na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2651/99, který navíc ani nebyl za účelem sjednocení soudní praxe Nejvyšším soudem ČR přijat k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, považuje za zcela nepřípadný.
Česká konsolidační agentura se přípisem ze dne 22. 4. 2004 svého postavení vedlejšího účastníka vzdala. Ústavní soud s ní proto nadále jako s vedlejším účastníkem nejednal.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem.
Pokud stěžovatel ústavní stížností napadá pouze usnesení dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání a také argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti váže jen na polemiku s právním názorem týkajícím se přípustnosti dovolání, mohl Ústavní soud přezkoumávat toto rozhodnutí pouze v tom směru, zda napadeným rozhodnutím nedošlo k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), resp. k libovolnému odepření přístupu k soudu, který projednává mimořádné opravné prostředky. Ústavnímu soudu v daném případě nepřísluší přezkoumávat závěry obecných soudů, pokud jde o rozhodnutí ve věci samé, neboť ani Nejvyšší soud ČR k meritornímu přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu nepřistoupil a stěžovatel tato rozhodnutí ústavní stížností nenapadá.
Ústavní soud v řadě svých dřívějších rozhodnutí konstatoval, že není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jakožto orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací činnosti zasahovat pouze za předpokladu, že shledá zásah do základních práv stěžovatele.
Porušení těchto kautel však Ústavní soud v postupu dovolacího soudu neshledal. Dovolací soud v napadeném usnesení dospěl k závěru, že dovolání není ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o. s. ř. přípustné. Své rozhodnutí vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem odůvodnil, uvedl, na základě jakého právního názoru a výkladu zákona bylo rozhodnuto. Takový právní závěr je třeba považovat za projev nezávislého soudního rozhodování, nikoliv za projev nepřípustné libovůle.
Z důvodu shora uvedeného a vzhledem k tomu, že nebylo zjištěno porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, na něž stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje, Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v.r.
předsedkyně senátu