ECLI:CZ:US:2004:2.US.382.03
sp. zn. II. ÚS 382/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti L. H., zastoupeného Mgr. R. M., advokátkou, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 5. 2003, č.j. 11 To 20/03-161, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst 3 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2003, č.j. 1Nt 30/97-138, jímž byl podle §283 zamítnut návrh na povolení obnovy řízení.
Z obsahu připojených spisů, sp. zn. 1 Nt 30/97 a sp. zn. 3T 13/95, Ústavní soud zjistil tyto skutkové a právní okolnosti věci.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze, sp. zn. 3 T 13/95, ze dne 13. 7. 1995, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 12 To 68/95, ze dne 28. 11. 1995, byl stěžovatel uznán vinným, že společně s obviněným K. S. dne 4. 1. 1994 v Kostelci nad Labem, kde K. Sádlo pracoval jako obsluha benzinového čerpadla, společně odcizili z tržby tohoto čerpadla částku nejméně 1.850.148,- Kč ke škodě podniku B. s.p., přičemž předstírali, že K. S. byl ve službě přepaden a uzamčen na WC. K. S. byl uznán vinným trestným činem zpronevěry a stěžovatel trestným činem krádeže dle §247 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr zák. a podílnictví dle §251 odst. 1,2 tr. zák. K. S. byl uznán vinným i z toho, že bez souhlasu J. K. - nájemkyně čerpací stanice- vybral ve svůj prospěch z jejího účtu 990.000,- Kč, a to tak, že požádal spolupracovnici E. B. (rovněž zaměstnanou jako obsluha benzinového čerpadla), aby tuto částku převedla na účet Obecního úřadu L. na úhradu kupní ceny nemovitosti, kterou K. S. koupil. E. B. byla obžaloby z trestného činu zpronevěry, jehož se měla dopustit tím, že vyhotovila příkaz k převodu uvedené částky, zproštěna.
Oba odsouzení podali návrh na obnovu řízení. Za nové skutečnosti byly označeny zejména výpovědi svědků P. L. a A. G., kteří měli vypovídat o informacích získaných od zemřelého M. B., jež mohou objasnit řadu okolností, které byly v původním řízení nedostatečně prošetřeny. Dle M. B. se mělo jednat o loupežné přepadení benzinové pumpy, které provedli dva Rusové, K. S. a E. B. se na něm podíleli, a on sám figuroval jako řidič. Později byl vydírán rusky hovořícími muži, neboť E. B. jim peníze nedala a oni je chtěli po něm. Svědek P. L. na žádost M. B. telefonoval redaktorovi časopisu B., aby varoval ostatní účastníky loupeže (K. S. a E. B.) a sám napsal na jeho pokyn anonymní dopis, kterým požadoval ochranu E. B. E. B. několik dní potom explodovala ve svém automobilu. (Případ byl šetřen pod ČVS: KVV-195-95 a byl odložen, neboť nebyly zjištěny skutečnosti, které by mohly vést k zahájení trestního stíhání). M. B. žádal po svědkovi P. L., aby pro případ, že se mu něco stane, vše oznámil policii a redaktorovi časopisu Blesk, který byl autorem článku o loupežném přepadení. Svědek A. G. byl požádán M. B., aby pro případ, že se mu něco stane, vyhledal P. L. Tento svědek mohl potvrdit, že na M. B. byl vyvíjen nátlak ze strany rusky hovořících osob.
Krajský soud po provedeném líčení návrh na povolení obnovy zamítl, neboť oba odsouzení nepředložili důkazy a ani ve svých výpovědích neposkytli informace o nových skutečnostech nebo o skutečnostech takových, které by ve spojení se skutečnostmi již známými mohly odůvodnit nové rozhodnutí o vině a trestu. Vrchní soud prvostupňové rozhodnutí potvrdil s tím, že nejsou splněny podmínky uvedené v §278 odst. 1 tr. ř. Vina odsouzených byla založena na opakovaném doznání K. S. a jeho opakovaném tvrzení o účasti stěžovatele, a to i při vzájemné konfrontaci. Popis události poskytnutý K. S. byl podpořen i zjištěním pachových stop stěžovatele v trezoru, odkud zmizely peníze. Žádný z nových poznatků tyto skutečnosti nemůže zpochybnit.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy se věcí dostatečně nezabývaly a dospěly k závěrům, které nekorespondují s důkazní situací. Jednotlivá svědectví jsou vytrhávána z kontextu a dochází tak k nesprávnému posouzení důkazů. Nebyly provedeny výslechy všech navržených svědků, kteří byli slyšeni v hlavním líčení, a ani nebyly čteny jejich výpovědi. Jejich výpovědi přitom ve vazbě na výpovědi svědků, učiněné v řízení o obnově, mohly potvrdit pohyb neztotožněných osob na místě činu a mohly vést ke ztotožnění vozidla vyskytujícího se na místě činu. Nebyla ani vyslechnuta E. B., která byla M. B. označena jako spolupachatelka trestného činu.
Stěžovatel dále obsáhle poukazuje na řadu nedostatků a nesrovnalosti, ke kterým došlo v průběhu původního řízení. Zejména namítá, že nebyla provedena časová rekonstrukce činu, mechanoskopická expertiza zámku, ztratil se videozáznam týkající se provádění důkazu odběrem pachových stop, na místě činu se pohybovaly neztotožněné osoby a vozidlo, nebylo přihlédnuto k tomu, že nebylo prokázáno, jak velká částka se v trezoru nacházela, soud se nezabýval nesrovnalostmi v účetnictví čerpací stanice.
Vrchní soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí s tím, že vina odsouzených byla nad veškeré pochybnosti prokázána a skutečnosti a důkazy předložené stěžovatelem samy o sobě ani ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve nemohly odůvodnit jiná rozhodnutí o vině a trestu.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu se shora uvedenými spisy z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s postupem obecných soudů při hodnocení "nových" skutečností a důkazů, uplatněných v návrhu na povolení obnovy řízení, a polemika s právními závěry přijatými v řízení o povolení obnovy a rovněž v řízení předchozím.
Dle ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu se povolí obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo by uložený druh trestu byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
Obnova řízení tak představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních pravomocného rozsudku v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. V řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu. Obecné soudy tedy nemohou bez dalšího převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou tak způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 trestního řádu.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy se relevantními podmínkami umožňujícími povolení obnovy řízení řádně zabývaly. Soud prvního stupně vyhověl důkazním návrhům stěžovatele a provedl výslech jím navrhovaných svědků P. L. a A. G., kteří vypovídali tak, jak je výše zmíněno. Dále provedl výslech matky zemřelého M. B., která vypověděla, že syn spáchal sebevraždu. Policie případ vyšetřovala a konstatovala, že šlo o zkratové jednání. O obchodech syna s rusky hovořícími muži nic nevěděla. Soud dále provedl důkaz vyšetřovacím spisem, ČVS: KVV-196/95, týkajícím se výbuchu vozidla E. B.. Ze spisu nevyplývalo podezření, že s výbuchem vozidla mají něco společného rusky hovořící muži. Naopak E. B. podezírala K. S. Krajský soud rovněž uvedl, z jakých důvodů nevyhověl návrhu na výslech dalších svědků a listinných důkazů. Zdůraznil, že jeden z novinových článků týkajících se údajného skutečného vyloupení čerpací stanice je založen v původním spise, sp.zn. 3 T 13/95, v souvislosti s odvolacím řízení a obsah článku byl soudu znám před konečným rozhodnutím ve věci. Vrchní soud se v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vypořádal s námitkami stěžovatele (v podstatě totožnými s námitkami uváděnými v ústavní stížnosti). Připomněl, že svědci, kteří nebyli soudem prvého stupně vyslechnuti v řízení o povolení obnovy řízení (včetně E. B.), byli vyslechnuti v původním trestním řízení. Okolnost, že se na místě činu pohybovaly další neztotožněné osoby, se výslechem svědků P. L. a A. G. nepodařilo prokázat, poněvadž ani jeden z nich se na místě činu v kritickou dobu nezdržoval a jejich informace jsou jen zprostředkované. Vrchní soud rovněž objasnil, z jakých důvodů nebyl proveden výslech svědků, vypovídajících v původním řízení ohledně přítomnosti stěžovatele na místě činu v kritickou dobu.
Obecné soudy tak v souladu s ustanovením §134 odst. 2 trestního řádu odpovídajícím způsobem zdůvodnily, proč nepovažovaly stěžovatelem předkládané důkazy za nové skutečnosti a důkazy ve smyslu §278 odst. 1 trestního řádu. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat závěry obecných soudů závěry svými a "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž dospěly obecné soudy. Pokud uvedené principy platí v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku. I pro případ řízení o povolení obnovy řízení proto platí, že je zcela na obecných soudech, zejména na soudu prvního stupně, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci. Jestliže tedy stěžovatel zpochybňuje způsob provedeného dokazování a jeho vyhodnocení tak, jak je uskutečnil soud prvního stupně a soud odvolací, je Ústavní soud nucen konstatovat, že tato argumentace směřuje do oblasti, jejíž přehodnocování mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší.
Námitkami stěžovatele, týkajícími se tvrzených pochybení orgánů činných v trestním řízení, odporujícím si závěrům, nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu a přetrvávajícím neobjasněným okolnostem případu vztahujícími se k původnímu trestnímu řízení, byť mohou svou závažností vzbuzovat pochybnosti o závěrech v tomto řízení vyslovených, se Ústavní soud v ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí o povolení obnovy řízení zabývat nemohl. Tyto námitky bylo na místě uplatnit v ústavní stížnosti (splňující náležitosti zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) směřující proti původnímu pravomocnému rozhodnutí. Tento postup mohl být zvolen tím spíše, že k okolnostem, ze kterých je nyní dovozován jiný skutkový děj, tj. k explozi vozidla E. B. a jejímu vážnému zranění, došlo již v průběhu původního trestního řízení. Obdobně i další informace o údajně jiném průběhu přepadení čerpací stanice (novinové články, anonymní dopisy č.l. 724 a č.l 726 spisu sp.zn. 3 T 13/95) byly k dispozici orgánům činným v trestním řízení a soudu rovněž v průběhu původního trestního řízení.
Za dané situace dospěl Ústavní soud k názoru, že závěr obecných soudů, které se relevantními body podmínek umožňujících povolení obnovení řízení řádně zabývaly a dospěly, po provedení důkazů a jejich posouzení, k závěru, že důvody pro obnovu řízení nejsou v projednávané věci dány, je závěr z ústavního hlediska akceptovatelný a napadené rozhodnutí je projevem nezávislého rozhodování obecného soudu, do něhož není Ústavní soud oprávněn zasahovat.
Právo na soudní ochranu, jehož se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že hodnocení důkazů, provedené soudy v rámci podmínek, za nichž může být povolena obnova řízení, je odlišné od vlastního hodnocení provedeného stěžovatelem, není, za situace, kdy byly respektovány příslušné procesní postupy, způsobilé založit porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.
Pokud jde o stěžovatelem rovněž namítané porušení čl. 10 Listiny základních práv a svobod, Ústavní soud uvádí, že již z povahy věci vyplývá, že samotným rozhodnutím, kterým nebylo vyhověno návrhu stěžovatele na obnovu řízení, nemohlo dojít k porušení jeho práva chráněného čl. 10 Listiny základních práv a svobod, dle kterého má každý právo na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochranu svého jména. Námitky, dle kterých by snad v řízení bylo ze strany soudů postupováno způsobem porušujícím uvedené atributy tohoto práva, stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ověřil, že vrchní soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo, než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2004
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu