ECLI:CZ:US:2004:2.US.384.03
sp. zn. II. ÚS 384/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Jiřího Nykodýma a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti Ing. T. K., bytem B. zastoupeného JUDr. V. H., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 4. 2003, č. j. 20 Co 111/2003-255, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovanému rozsudku krajského soudu, jímž se svěřují obě nezletilé děti stěžovatele pro dobu za trvání manželství i po rozvodu manželství do výchovy matky, stěžovatel tvrdí, že tímto rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva i práva jeho nezletilých dětí ve smyslu ustanovení čl. 10, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 odst. 1, čl. 9 odst. 1 a 2, čl. 12 odst. 1 a 2 a čl. 19 Úmluvy o právech dítěte (dále jen "Úmluvy"), v jejichž intencích zní čl. 32 Listiny. Dne 24. listopadu 2003 byla Ústavnímu soudu doručena stěžovatelova žádost o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
V návrhu ústavní stížnosti stěžovatel především vyjadřuje svůj nesouhlas s postupem odvolacího soudu při dokazování. Dle jeho názoru krajský soud v řízení nevyslechl mladšího nezletilého syna D., ačkoliv provedení tohoto důkazu zamýšlel. Důvod pro upuštění od výslechu však neuvedl. Stěžovatel dále poukazuje na závěry soudu, že starší nezletilý syn M. má některé odpovědi připraveny, a neví, co má odpovědět na nečekané dotazy, což odpovídá závěrům znaleckého posudku o vlivu otce. Namítá, že závěry jsou v rozporu s jednoznačným, pevným a dlouhodobým stanoviskem M. zůstat s otcem a s matkou se stýkat, které nebylo soudem akceptováno. Domnívá se, že ponechání syna v otcově péči je v zájmu syna, a uvádí, že ke stejnému závěru dospěl i opatrovník nezletilého ustanovený v řízení. S vědomím zásady volného hodnocení důkazů pouze poznamenává, že v mnohých závěrech a hodnoceních se soudy obou stupňů značně liší.
Na základě uvedených skutečností je tedy stěžovatel přesvědčen, že rozsudkem krajského soudu byla porušena ústavně zaručená základní práva nejen jeho, ale především i obou nezletilých dětí zakotvená v článcích 95 odst. 1 a 96 odst. 1 Ústavy a v článcích 36 a 37 odst. 3 Listiny, jež svou povahou spadají do právního institutu práva na spravedlivý proces a garantují zásadu rovnosti účastníků v řízení před soudem. Zároveň uvádí, že postupem soudu byl porušen i článek 10 Ústavy, vzhledem k porušení mezinárodní smlouvy, jíž je Česká republika vázána. Konkrétně se jedná o články 3 odst. 1, 9 odst. 1 a 2, 12 odst. 1 a 2 a 19 Úmluvy. V intencích těchto dokumentů zní článek 32 Listiny, která ukládá chránit rodičovství a rodinu, a dětem a mladistvým zaručuje zvláštní ochranu.
Ústavní soud si vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Náchodě, sp. zn. P 243/2002, z něhož zjistil, že nezletilý M. od května roku 2002 žije s otcem v Náchodě, zatímco mladší D. s matkou v Praze. Soud prvního stupně tuto situaci následně zohlednil ve svém rozsudku z 19. listopadu 2002, kterým svěřil nezletilého M. pro dobu do rozvodu i po rozvodu manželství rodičů do výchovy otce, čímž respektoval i chlapcovo přání, a nezletilého D. svěřil do péče matky. Současně uložil oběma rodičům povinnost platit výživné na dítě, které jim nebylo svěřeno, a velmi široce upravil styk dětí s oběma rodiči. V odůvodnění rozsudku uvedl, že oba rodiče jsou po stránce bytových předpokladů a materiálních možností plnohodnotní partneři pro výchovu dětí a po stránce výchovné měli v době rozhodování stejné předpoklady, přestože znalec dospěl k závěru, že matka z hlediska psychologického a dlouhodobého má lepší předpoklady pro výchovu dětí než otec, a rozdělení dětí nedoporučil. Rodiče potvrdili, že skutečný stav, při kterém se děti každý víkend stýkaly a prožívaly jej společně, jim nebyl na újmu, a v tomto rozsahu se styk již osvědčil.
Krajský soud napadeným rozsudkem ze dne 24. dubna 2003 změnil rozhodnutí tak, že obě děti svěřil do výchovy matky, otci stanovil výživné a rovněž široce upravil jeho styk s dětmi. Při rozhodování vycházel zejména z důkazů získaných okresním soudem s tím, že některé důkazy zopakoval. V odůvodnění zejména zhodnotil výchovné schopnosti rodičů, které jsou lepší u matky než u otce, jejich jednání a vzájemné postoje, bytové poměry otce vzhledem k rozvodu manželství, a to zejména z pohledu zájmu dětí. Zabýval se také vzájemnými citovými vazbami sourozenců, kteří odloučení těžce nesou. Zohlednil, že matka děti v průběhu řízení na rozdíl od otce neovlivňovala, zatímco otec svým jednáním nadřazoval zájem svůj nad zájem dětí. Jak dále soud uvádí, styk otce s nezletilými upravil tak, aby bylo zachováno právo obou dětí na oba rodiče a právo otce na styk s nimi.
Krajský soud v Ostravě ve vyjádření ze dne 4. 12. 2003 plně odkázal na odůvodnění rozsudku a dále zejména zdůraznil, že si stanovisko obou nezletilých opatřil, přičemž v případě nezletilého D. jej zjistil ze znaleckého posudku. Není pravdou, že by stanovisko obou dětí nebylo v rozhodnutí soudu zohledněno. V průběhu celého řízení bylo totiž nade vší pochybnost patrno, že se chlapci mají velmi rádi a odloučení těžce nesou. Tyto velmi silné sourozenecké vazby mezi bratry stojí dle názoru krajského soudu nad prezentovaným stanoviskem M. zůstat s otcem. Když rozhodoval, komu z rodičů budou děti svěřeny do výchovy, přihlédl k tomu, že výchovné předpoklady matky se jeví lepšími a na rozdíl od otce je schopna vyjadřovat se o něm před dětmi bez záště. Svůj rozsudek tedy krajský soud považuje za správný a ústavní stížnost za nedůvodnou.
Ústavní soud vycházeje ze stavu věci existujícího v době rozhodování obecných soudů přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, a poté rozhodl, že ústavní stížnost není důvodná.
Jak již Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy je ochrana ústavnosti. Ve své činnosti musí respektovat jeden z hlavních principů právního státu, dle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Listiny). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutím porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ústavní soud tedy není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Proto mu zpravidla nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení dokazování provedené obecnými soudy, nejsou-li jím porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Tvrzení stěžovatele o porušení čl. 36 Listiny není důvodné, neboť ze spisu vedeného u okresního soudu plyne, že právní závěry učiněné po částečném zopakování důkazů krajským soudem, jež jsou odlišné od právních závěrů nalézacího soudu, nejsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními v posuzované věci (viz např. nález ve věci III. ÚS 84/94). Dále je třeba uvést, že právo na spravedlivý proces, tak jak je zakotveno v článku 36 Listiny, znamená, že ve vztahu k obecným soudům je úkolem Ústavního soudu dbát v konkrétní věci na procesní čistotu řízení. Toto právo však neznamená, že by bylo jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru. K námitkám stěžovatele ohledně neuskutečněného výslechu nezletilého D. je třeba poznamenat, že je na obecném soudu, aby zvážil v každé fázi řízení, které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřebné dokazování doplnit. Vzhledem k tomu, že stěžovatel tento důkaz v soudním řízení nenavrhl, nemůže se jej domáhat ani před Ústavním soudem.
Podle čl. 96 odst. 1 Ústavy mají všichni účastníci řízení před soudem rovná práva. Ústavní soud již ve své judikatuře konstatoval, že toto ustanovení, které obecně předvídá rovnost účastníků v řízeních se shodným předmětem řízení, se odlišuje od ustanovení čl. 37 odst. 3 Listiny, které stanoví, že všichni účastníci jsou si v řízení rovni. Toto ustanovení je třeba interpretovat tak, že jde o princip zaručující rovná procesní práva a povinnosti konkrétních účastníků (viz nález ve věci Pl. ÚS 19/02). Z toho je zřejmé, že čl. 96 odst. 1 Ústavy nemohl být v tomto řízení porušen. Ze spisu vedeného u okresního soudu však vyplývá, že ani do práv zaručených čl. 37 odst. 3 Listiny nebylo v tomto případě zasaženo, neboť v řízení byly všem účastníkům zajištěny rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv.
Ke stěžovatelem namítanému porušení shora citovaných článků Úmluvy, a tím i čl. 10 Ústavy, je nutno uvést, že ze spisu vedeného okresním soudem je patrno, že krajský soud v projednávané věci věnoval velkou pozornost zájmům obou dětí, které také ve svém rozhodnutí zohlednil a zahrnul do odůvodnění rozsudku. V souladu se zájmem nezletilých dětí a v intencích čl. 9 odst. 1 Úmluvy svěřil obě děti do výchovy matky, jejíž výchovné schopnosti shledal lepšími. Jak totiž vyplývá z tohoto ustanovení, dítě může být od svých rodičů odděleno proti jejich vůli na základě soudního rozhodnutí, v souladu s platným právem, v České republice tedy zejména se zákonem č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a v příslušném soudním řízení, je-li to potřebné v zájmu dítěte, např. pokud rodiče žijí odděleně a je třeba rozhodnout o místě pobytu dítěte. V řízení byl respektován i odst. 2 článku 9 a článek 12 odst. 1 a 2 Úmluvy, neboť možnost zúčastnit se řízení a sdělit svoje stanovisko bylo zaručeno jak stěžovateli, tak jeho nezletilým dětem, ať už prostřednictvím znaleckého posudku a opatrovníka či výslechem nezletilého M. Jejich názorům také soud věnoval patřičnou pozornost, což však neznamená, že musí rozhodnout v souladu s jejich stanoviskem, které nemusí být jednoznačně v jejich zájmu. Nelze přijmout ani námitku stěžovatele o porušení čl. 19 Úmluvy zakotvující ochranu dětí proti zlému zacházení. Ústavní soud ke zjištění, že by děti byly v péči matky vystaveny takovému zacházení, nedospěl a stěžovatel své tvrzení v tomto směru ani blíže neodůvodňuje.
Stejně tak i čl. 32 Listiny, který ukládá chránit rodičovství a rodinu a dětem a mladistvým zaručuje zvláštní ochranu, v odstavci čtvrtém, kde zakotvuje právo rodičů na péči a výchovu dětí, připouští možnost omezení těchto práv, avšak pouze rozhodnutím soudu na základě zákona. Krajský soud toto ustanovení Listiny respektoval, když na základě řádně provedeného dokazování v konkrétní situaci aplikoval příslušná ustanovení zákona o rodině (viz odůvodnění napadeného rozsudku).
Vzhledem k tomu, že odvolací soud postupoval v souladu s příslušnými právními předpisy a respektoval Úmluvu, která je součástí právního řádu České republiky, nemohl být porušen ani čl. 95 odst. 1 Ústavy.
Ze důvodů shora uvedených Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové nebyla porušena ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 10, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, v čl. 32, čl. 36 a 37 odst. 3 Listiny a v čl. 3 odst. 1, čl. 9 odst. 1 a 2, čl. 12 odst. 1 a 2 a čl.19 Úmluvy a nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k tomu, že návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a vždy sleduje osud ústavní stížnosti, Ústavní soud odmítl také návrh stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 13. května 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu