ECLI:CZ:US:2004:2.US.392.02
sp. zn. II. ÚS 392/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského, soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Pavla Rychetského, ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. M. D., advokátem proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2002, č.j. 38 Ca 353/98-126, rozhodnutí Policejního prezidenta ČR č. 314 ze dne 25. září 1998 a rozhodnutí ředitele Správy Středočeského kraje Policie ČR č. j. PSC-55/EO-16-98 ze dne 3. dubna. 1998, za účasti Městského soudu v Praze, Policejního prezidia České republiky a Správy Středočeského kraje Policie České republiky jako účastníků řízení, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadl stěžovatel, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), rozhodnutí ředitele Správy Středočeského kraje ze dne 3. dubna 1998 č. j. PSC-55/EO-16-98, rozhodnutí policejního prezidenta ve věcech služebního poměru č. 314 ze dne 25. září 1998, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti výše cit. rozhodnutí, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2002, č. j. 38 Ca 353/98-126, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti cit. rozhodnutí Policejního prezidenta ČR.
Stěžovatel se domnívá, že vynesením obou posledně jmenovaných rozhodnutí byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že ani soud, ani správní orgán neposoudily jeho odvolání proti rozhodnutí ředitele Správy Středočeského kraje Policie České republiky jako včas podané, neboť bylo podáno před vypršením lhůty k odvolání, 14. dubna 1998 na Ústřední podatelně Policejního prezídia; příslušnému orgánu, tedy Správě Středočeského kraje P ČR však bylo doručeno až se značným zpožděním, dávno po vypršení zákonem stanovené lhůty. Stěžovatel poukazuje na ust. §3 odst. 1 a 2 a §20 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dle kterého měl správní orgán odvolání neprodleně postoupit orgánu příslušnému k rozhodnutí a o postoupení stěžovatele uvědomit. Věc však byla postoupena příslušnému orgánu až dlouho po uplynutí odvolací lhůty, odvolací orgán - Policejní prezident ČR rozhodnutím č. 314 dne 25. 9. 1998 odvolání odmítl jako opožděné, přičemž vycházel z toho, že odvolání bylo podáno až 15. 4. 1998 na inspekci MV a orgánu příslušnému k podání odvolání bylo doručeno až 8. června 1998. Stěžovatel napadl toto rozhodnutí žalobou u Městského soudu v Praze, poukazuje na tuto nesrovnalost. Správní soud žalobu jako nedůvodnou dle ust. §250j o. s. ř. zamítl. Stěžovatel má za to, že rozhodnutí Městského soudu je opřeno o účelově zmanipulovaný správní spis, že soud jednal s cílem věc zastavit nebo zamítnout od samého počátku, porušil tedy právo stěžovatele na spravedlivý proces a spravedlivé rozhodnutí. Stěžovatel dále namítá, že byl porušen zákon č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů, protože ve věci již učiněná rozhodnutí orgánu MV jsou v rozporu s principy právního státu. Stěžovatel rovněž navrhl zrušení cit. rozhodnutí ředitele Správy Středočeského kraje, aniž by blíže uvedl, v čem spočívá v případě tohoto rozhodnutí rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny, přestože obsáhle popisuje dosud vedené řízení v této věci.
Ústavní soud při zkoumání opodstatněnosti ústavní stížnosti vycházel z vlastní ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Na tomto místě je třeba poznamenat, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem České republiky.
Jak plyne z obsahu napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, námitky, které stěžovatel uplatnil ústavní stížností, jsou tytéž, kterými se soud v řízení zabýval a s nimiž se řádně vypořádal. Napadené rozhodnutí ředitele Správy středočeského kraje obsahuje výslovné poučení, kde, jakým způsobem a v jaké lhůtě je možné podat odvolání (§132 odst. 1 zákona č. 186/1992 Sb.). V řízení pak bylo prokázáno, že stěžovatel podal odvolání sice v zákonem stanovené lhůtě, avšak nikoliv u příslušného služebního funkcionáře. Odvolání bylo příslušnému orgánu doručeno až 8. července 1998. Odvolací lhůta tedy uplynula marně dnem 22. dubna 1998. Odvolací orgán sice vycházel z mylného údaje, že odvolání bylo podáno na Inspekci Ministerstva vnitra, jež rovněž není k odvolání příslušná (kam bylo dodáno omylem), ačkoliv bylo stěžovatelem prokazatelně podáno na podatelně Policejního prezídia, na závěru, který učinil policejní prezident a následně i soud v řízení o podaném opravném prostředku, že do konce odvolací lhůty nebylo příslušnému služebnímu funkcionáři doručeno, a tedy nelze mít odvolání za podané včas, se tím ničeho nemění. V souladu s ust. §54 správního řádu je totiž možné podat odvolání pouze u správního orgánu, který rozhodnutí vydal. Jiný postup by vylučoval použití ust. §56 a 57 správního řádu, čímž by mohlo dojít k porušení práv účastníka řízení. S tímto závěrem se ztotožnil rovněž soud v rozhodnutí o podaném opravném prostředku.
Stěžovatel byl v rozhodnutí ředitele Správy Středočeského kraje řádně poučen, tedy ani odvolání na ustanovení §3 odst. 1, 2 správního řádu zde není důvodné. Podal-li totiž stěžovatel i přes poskytnuté poučení odvolání u funkcionáře místně nepříslušného, sám se vystavil nebezpečí toho, že jeho odvolání nebude funkcionáři příslušnému k podání odvolání doručeno ve stanovené lhůtě. Ustanovení §20 správního řádu, na které poukazoval stěžovatel, na tuto situaci nedopadá, neboť se jedná o ustanovení upravující postup před zahájením řízení (arg. §19 odst. 4 správního řádu). Odkaz na judikaturu Ústavního soudu (nález IV. ÚS 30/97, publikovaný pod č. 66 ve Sbírce nálezů a usnesení - svazek 11, ročník 1998), jež se týká dodržení lhůty pro uplatnění nároků plynoucích z restitučních předpisů, zde proto za situace, kdy stěžovateli se dostalo poučení zcela konkrétního, není na místě. Oprávněné osoby ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb. byly na rozdíl od stěžovatele vybaveny pouze obecným odkazem zákonného ustanovení, jehož obsah se lišil v závislosti na konkrétní situaci žadatele. Vzhledem k závažnosti upravované problematiky, jíž snaha státu o nápravu některých v minulosti učiněných křivd bezpochyby byla, a vzhledem k obecnosti takového zákonného návodu měl Ústavní soud za to, že v jednotlivých případech mohly o jeho obsahu vzniknout pochybnosti, jež však nelze přičítat k tíži osob oprávněných.
Stěžovatel však nevyhověl zcela konkrétnímu, dle zákona řádnému poučení, vzal tím tak vědomě na sebe riziko, že jeho podání by nemuselo být příslušnému orgánu doručeno včas. Tuto skutkovou i důkazní situaci již v celé její šíři posuzoval Krajský soud v napadeném rozhodnutí, jeho právní závěry jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními.
Ústavní stížnost je pak pouhým nesouhlasem stěžovatele s rozhodnutím obecného soudu a předcházejícími rozhodnutími správních orgánů a nevyplývá z ní nic, co by posuzovanou věc posunulo do roviny ústavněprávní. Rozdílný názor stěžovatele na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Na základě výše uvedených skutečností tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3).
V Brně dne 28. ledna 2004
JUDr. Jiří Malenovský v. r.
předseda senátu