ECLI:CZ:US:2004:2.US.395.03
sp. zn. II. ÚS 395/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatele JUDr. Z. R., právně zastoupeného advokátkou JUDr. H. M., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 1. 2003, sp. zn. 16 Co 272/2002, za účasti Krajského soudu v Brně, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Brně. Domnívá se, že jím došlo k porušení čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8, čl. 9 odst. 3 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Městského soudu v Brně, sp. zn. 25 P 179/2001, z něhož zjistil následující:
V rámci dosud neskončeného řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem R. A., a D., pro dobu před a po rozvodu manželství jejich rodičů (stěžovatele a MUDr. A. R.) vznesl stěžovatel řadu návrhů na vydání předběžných opatření týkajících se úpravy styku s nezletilou A., která je ve faktické péči matky (nezletilá D. je ve faktické péči stěžovatele). Návrhem ze dne 22. 4. 2002 se stěžovatel domáhal vydání předběžného opatření, jímž by soud stanovil jeho právo stýkat se s nezletilou A. každou sobotu a neděli v každém sudém týdnu v měsíci od 9.00 h v sobotu do 18.00 h následné neděle, přičemž matce MUDr. A. R. by stanovil povinnost nezletilou A. otci na specifikované adrese předat a po styku ji převzít.
Městský soud usnesením ze dne 30. 4. 2002, čj. 25 P 179/2001-126, návrh zamítl. Dospěl k závěru, že od rozhodnutí soudu o dříve podaném obdobném návrhu stěžovatele nedošlo k podstatným změnám. Stěžovatel dle názoru soudu neosvědčil, že je ze strany matky jeho styku s nezletilou bráněno. Z čestných prohlášení pracovnice jeho advokátní kanceláře, paní P., a nezletilé dcery D. soud naopak dovodil, že styk otce s nezletilou A. probíhá.
Stěžovatel proti rozhodnutí soudu podal odvolání. Nesouhlasil v něm s jeho odůvodněním. Rozsah svého styku s nezletilou A. hodnotil jako velmi omezený. Tvrdil, že jednáním matky, která styku brání, dochází k odcizení mezi ním a nezletilou.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. 1. 2003, čj. 16 Co 272/2002-287, potvrdil rozhodnutí soudu prvého stupně jako věcně správné.
Stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu projednávanou ústavní stížností s tím, že jím došlo k dotčení jeho práva na zákonnou ochranu rodičovství a rodiny (čl. 32 odst. 1 Listiny), práva coby rodiče pečovat o děti a jejich výchovu (čl. 32 odst. 4 Listiny), práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), práva dítěte na zachování jeho totožnosti, včetně státní příslušnosti, jména a rodinných svazků (čl. 8 Úmluvy). Domnívá se, že postupem soudů došlo k porušení čl. 9 odst. 1 Úmluvy, který garantuje právo dítěte nebýt odděleno od svých rodičů proti jejich vůli, jakož i jejího čl. 18 stanovujícího zásadu, že oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. V odůvodnění ústavní stížnosti popisuje dosavadní průběh řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem, v němž soud již několikrát rozhodoval o předběžných opatřeních účastníků. Uvádí, že matka nezletilých MUDr. R. brání jeho styku s dcerou A., s níž opustila společnou domácnost. Tvrdí, že má možnost se s dcerou pravidelně osobně stýkat pouze na několik minut jednou týdně před hudební školou, kam dochází i dcera D., která je v jeho péči. Jinak s dcerou A. udržuje kontakt prostřednictvím mobilního telefonu, tuto komunikaci však matka údajně s ohledem na další vývoj soudního řízení znemožnila.
Stěžovatel i namítl, že se za současné situace nemůže podílet na výchově a dalším rozvoji osobnosti své dcery A. Uvedl, že v minulosti převážně zajišťoval péči o obě dcery a trávil s nimi veškerý volný čas. Naopak matka se dětem řádně nevěnovala, neboť byla vytížena budováním své kariéry lékařky. Stěžovatel upozornil na její podání, jímž se jej v řízení před soudem snažila očernit tvrzením o jeho takřka pedofilním jednání ve vztahu k nezletilé Denise. Byl proto nucen, a to i s ohledem na zájmy nezletilé D., podat na MUDr. R. trestní oznámení, aby lživé osočení vyvrátil.
Stěžovatel připomněl, že matka neumožnila nezletilé A. odcestovat na dovolenou s ním a nezletilou D., ačkoli jí to soud rozhodnutím o předběžném opatření uložil.
Hodnotí dále vedení řízení soudkyní Mgr. S. Domnívá se, že svou nečinností či zamítáním jeho návrhů zřejmě záměrně poškozuje jeho zájmy coby otce. Sám příčinu spatřuje ve feminizaci české justice. Podle jeho názoru je matka a priori považována za vhodnějšího rodiče pro výchovu dětí pro dobu po rozvodu, což dokládá statistickými údaji. Má za to, že pomalým rozhodováním "soudkyň odchovaných dolistopadovou justicí" dochází k diskriminaci otců, i v rozporu se zájmy dětí. Je přesvědčen o tom, že v daném případě je vhodnějším rodičem pro výchovu dětí on.
Stěžovatel nesouhlasí s odůvodněním zamítavých rozhodnutí obecných soudů. Domnívá se, že nemožnost styku s nezletilou A. má mít soud za prokázanou již samotným podáním návrhu na vydání předběžného opatření. Z čestného prohlášení pracovnice jeho advokátní kanceláře, z něhož je zřejmé pouze to, že se s nezletilou A. jedenkrát setkal a spolu s nezletilou D. vybírali společnou dovolenou, a z toho, že se s nezletilou A. může setkat na několik minut před hudební školou a je s ní v častém telefonickém kontaktu prostřednictvím mobilního telefonu, soud dovodil, že stěžovatel má možnost se s dcerou setkat, a není proto na místě okamžitý zásah soudu formou nařízení předběžného opatření. Stěžovateli se jeví popsané možnosti styku jako nedostatečné. Vlivem popsaného postupu soudu a délky dosavadního řízení dochází k odcizení dcery A.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Krajský soud v Brně, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil. Krajský soud ve svém vyjádření zcela odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů [§132 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.s.ř.")]. Do pravomoci Ústavního soudu proto nespadá "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, pokud tyto soudy při svém rozhodování respektovaly zákonné podmínky.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře (srov. II. ÚS 221/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 16, č. 158, IV. ÚS 189/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 24, č. 178) vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu (čl. 90 Ústavy). Ústavní soud se zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem. Při posuzování ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím je však povinen přesvědčit se, zda obecné soudy při rozhodování o předběžných opatřeních postupovaly způsobem stanoveným zákonem.
Stěžovatel zpochybňuje ve své ústavní stížnosti skutkové a právní závěry obecných soudů, z nichž napadené rozhodnutí vzešlo.
Podle ustanovení §102 odst. 1 o.s.ř., je-li třeba po zahájení řízení zatímně upravit poměry účastníků nebo je-li po zahájení řízení obava, že by výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaného mohl být ohrožen, může soud nařídit předběžné opatření. Zákon s ohledem na stadium řízení a lhůtu, v níž má být o předběžném opatření rozhodnuto (dle ustanovení §75 odst. 4 o.s.ř. bezodkladně, nejpozději do sedmi dnů), nepředpokládá, že by soud měl provádět při rozhodování o nařízení předběžného opatření dokazování. Rozhodné skutečnosti stran potřeby upravit zatímně poměry účastníků, je povinen soudu prokázat, popřípadě osvědčit, ten, kdo návrh na vydání předběžného opatření podal (srov. Bureš a kol.: Občanský soudní řád, komentář, 2003, str. 225).
Z obsahu spisu vyplývá, že oba obecné soudy postupovaly v projednávané věci v souladu s citovanými ustanoveními. Stěžovatel ke svým tvrzením, že má možnost setkat se s nezletilou dcerou pouze na několik minut, předložil k osvědčení potřeby zatímně upravit styk s nezletilou dcerou A. čestné prohlášení nezletilé dcery D., že by se sestrou ráda trávila víkendy, a čestné prohlášení pracovnice advokátní kanceláře stěžovatele, že obě dcery stěžovatele v kanceláři navštívily. Soud prvého stupně v odůvodnění konstatoval, že nedošlo k podstatné změně od doby, kdy naposledy o předchozím předběžném opatření stěžovatele rozhodoval, přičemž odkázal na své dřívější rozhodnutí ze dne 12. 9. 2001, čj. 25 P 179/2001-74, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2001, čj. 26 Co 480/2001-117, jímž byl návrh zamítnut, neboť stěžovatel neosvědčil, že je mu skutečně ve styku s nezletilou A. bráněno. Stěžovatel napadl uvedené rozhodnutí odvolacího soudu ústavní stížností, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 14. 10. 2002, čj. IV. ÚS 335/02-284, jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Ústavní soud nenalezl v argumentech stěžovatele ani ve spise důvod se od svých dříve vyslovených názorů v této věci odchylovat. Odvolací soud potvrdil v napadeném rozhodnutí závěr soudu prvního stupně, že tvrzení stěžovatele, ani doklady jím předložené, neosvědčují skutečnost, že stěžovateli je odňata možnost stýkat se s nezletilou dcerou. Tyto doklady naopak dokládají, jakým způsobem styk stěžovatele s dcerou, byť v omezeném rozsahu, probíhá. Neshledal proto poměry dítěte natolik ohroženými, aby situace vyžadovala okamžitý zásah soudu ve formě opatření.
Ústavní soud nabyl přesvědčení, že uvedený závěr není projevem libovůle odvolacího soudu. Ustanovení §102 o.s.ř. obecně umožňuje rozhodnout o předběžné úpravě styku rodiče s nezletilým dítětem. V daném případě stěžovatel ovšem neunesl procesní břemeno osvědčit potřebu okamžitého zásahu soudu s cílem, úpravu styku s dítětem přechodně do rozhodnutí soudu ve věci samé upravit. Napadené rozhodnutí nevybočuje z mezí zákona, bylo vydáno orgánem k tomu příslušným a je z ústavního hlediska akceptovatelné. Námitky stěžovatele vyjadřující jeho nesouhlas s popsaným odůvodněním obecných soudů nemohly samy o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Další námitky stěžovatele, že nynější omezený rozsah styku s nezletilou A. považuje za zcela nedostatečný k výkonu rodičovské zodpovědnosti, a úvahy, že by se soud neměl zabývat osvědčováním předpokladů pro vydání předběžného opatření, nýbrž je již samotným podáním návrhu považovat za splněné, představují nepřípustný exces v nazírání na institut předběžného opatření. Takové opatření má za cíl zabránit ohrožení poměrů dítěte, pokud úprava nesnese odklad do rozhodnutí ve věci samé, nikterak však nenahrazuje meritorní rozhodnutí soudu, v němž se soud bude zabývat porovnáním výchovného prostředí na straně obou rodičů a po zhodnocení provedeného dokazování poměry nezletilých dětí s ohledem na jejich zájmy upraví. Názory stěžovatele na kvalitu výchovného prostředí otce a matky v konkrétní i obecné rovině tak nejsou v daném stadiu řízení s ohledem na petit ústavní stížnosti relevantní. Ústavní soud také podotýká, že namítaná ustanovení čl. 8 a čl. 9 odst. 3 Úmluvy upravují práva dětí. Tvrzené dotčení rodičovských práv stěžovatele odkazem na údajná porušení uvedených ustanovení Úmluvy je proto nepřípadné.
Další argumenty stěžovatele týkající se tvrzených průtahů v řízení a podjatosti soudkyně Mgr. S. (o námitce podjatosti vznesené stěžovatelem v rámci řízení před obecnými soudy Krajský soud v Brně usnesením ze dne 7. 6. 2002, čj. 16 Nc 116/2002-236, rozhodl tak, že soudkyni z projednávání a rozhodnutí věci nevyloučil, ústavní stížnost směřující proti příslušnému rozhodnutí krajského soudu Ústavní soud usnesením ze dne 3. 9. 2003, čj. II. ÚS 606/02-327, odmítl jako zjevně neopodstatněnou) nejsou s ohledem na petit projednávané ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud vázán, případné.
Ze shora uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2004 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu