ECLI:CZ:US:2004:2.US.4.04
sp. zn. II. ÚS 4/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti V. V., právně zastoupeného JUDr. I. S., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 15 Co 563/2003, a usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 26. 6. 2003, sp. zn. 3 C 70/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 1. 2004 se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2, Listiny základních práv a svobod.
Jak uvedl stěžovatel v ústavní stížnosti, napadeným usnesením krajského soudu bylo potvrzeno usnesení okresního soudu, jímž bylo podle §104 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") zastaveno řízení o žalobě, kterou se domáhal určení, že je vlastníkem v žalobě specifikovaných pozemků. Určení vlastnického práva k předmětným pozemkům se domáhal stěžovatel již dříve. V době projednávání a rozhodování o žalobě však ještě neexistoval nález Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2003, sp. zn. IV. ÚS 208/2000, který by potvrzoval a prokazoval správnost stěžovatelem tvrzených skutečností, tj. že výměry Ministerstva výživy jsou nicotnými právními úkony. Stěžovatel dle svého názoru své vlastnické právo nikdy nepozbyl.
Vzhledem k tomu, že se v dané věci jedná o případ, kdy žalobce bez své viny nemohl uplatnit nález Ústavního soudu v původním řízení před soudem I. stupně, ani před odvolacím soudem, podal rovněž návrh na obnovu řízení, neboť tato skutečnost mohla přivodit pro něj příznivější rozhodnutí ve věci. Z důvodu nedodržení objektivní lhůty pro podání návrhu na obnovu řízení podle §233 odst. 1 o. s. ř. byl však jeho návrh zamítnut. S ohledem na to, že vlastnické právo je nedotknutelné, nepromlčitelné a stěžovatel ho nikdy nepozbyl, opírají se dle názoru stěžovatele závěry soudů o nesprávné právní posouzení věci a citovaná rozhodnutí vykazují závažné věcné nedostatky. Nález Ústavního soudu nebyl v předchozím řízení znám, jeho obsah je však tak zásadního významu, že je nutné věc projednat na základě nových skutkových okolností.
Ústavní soud se primárně zabýval tím, zda návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Zaměřil se zejména na posouzení otázky, zda je návrh přípustný.
Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, když stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
V dané věci směřuje ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 15 Co 563/2003, a usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 26. 6. 2003, sp. zn. 3 C 70/2003. Těmito usneseními bylo zastaveno řízení ve věci stěžovatele z důvodu neodstranitelného nedostatku podmínek řízení, a to konkrétně pro překážku věci rozhodnuté (rei iudicatae). Vzhledem k tomu, že se jedná o rozhodnutí, jímž bylo řízení zastaveno podle §104 odst. 1 o. s. ř., je dána přípustnost mimořádného opravného prostředku, a to dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné rovněž proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu I. stupně o zastavení řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř. Z obsahu napadeného usnesení vyplývá, že stěžovatel byl odvolacím soudem řádně poučen o opravném prostředku.
Z obsahu ústavní stížnosti není zřejmé, zda stěžovatel dovolání podal či nikoli, tato skutečnost však nic nemění na tom, že před podáním ústavní stížnosti je třeba vyčerpat všechny procesní prostředky k ochraně práva, včetně dovolání přípustného ze zákona. Pokud stěžovatel v daném případě dovolání nepodal, je třeba na ústavní stížnost pohlížet jako na nepřípustnou. Pokud stěžovatel dovolání podal a dosud o něm nebylo rozhodnuto, je ústavní stížnost rovněž nepřípustná, neboť byla podána předčasně.
Vzhledem k výše uvedeným okolnostem Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2004