ECLI:CZ:US:2004:2.US.402.03
sp. zn. II. ÚS 402/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiří Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. M. M., CSc., zastoupeného Mgr. R. B., advokátem, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. 4. 2001, č.j. 12 C 212/2000-61, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2001, č.j. 14 Co 210/01-84, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9, jímž bylo zrušeno právo společného nájmu k předmětnému bytu, za výlučného nájemce byla určena žalobkyně ( bývalá manželka stěžovatele) a stěžovateli bylo uloženo vyklidit byt do 15 dnů od přidělení náhradního bytu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 5. 2003, č.j. 26 Cdo 490/2002-103, kterým bylo dovolání stěžovatele odmítnuto jako nepřípustné, ústavní stížností napadeno nebylo.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že oba soudy vybočily z mezí a zásad spravedlivého procesu, neboť se nevypořádaly se všemi provedenými důkazy, které se týkají věci a byly účastníky řízení vzneseny. Je přesvědčen, že soudy nesprávně rozlišily důkazy, které byly rozhodné z hlediska hmotněprávní normy, kterou následně aplikovaly. Soudy nesprávně postupovaly dle ust. §705 odst. 1 a 3 obč. zák., když bylo zjištěno, že odpůrkyně se již za trvání manželství z bytu odstěhovala, byt fakticky neužívá od prosince 1998, a není proto rozhodující, kdy došlo k ukončení vedení společné domácnosti. Její manžel je vlastníkem nemovitosti a ona vlastní členský podíl k družstevnímu bytu. Zájem nezletilého dítěte nelze vykládat tak, že tomu z účastníků, kterému bylo svěřeno do výchovy nezletilé dítě, jednoznačně přísluší, aby byl výlučným nájemcem bytu. Městský soud v Praze dále pochybil, když nevyhověl jeho žádosti o odročení jednání konaném dne 4. 10. 2001, přestože se řádně omluvil z důvodu služební cesty.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Obvodního soudu pro Prahu 9, sp.zn. 12C 212/2000, z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a dospěl k závěru, že stížnost není opodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je totiž pouze polemika se závěry obecných soudů, přičemž stěžovatel uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly, a domáhá se přijetí rozhodnutí, které by odpovídalo jeho právnímu názoru, čímž v podstatě staví Ústavní soud do role další odvolací instance.
Z obsahu připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 9, sp.zn. 12 C 212/2000, Ústavní soud zjistil, že obecné soudy vycházely ze zjištění, že bývalí manželé získali předmětný byt za trvání manželství do společného nájmu výměnou za byt, jehož nájemkyní byla žalobkyně. Vzhledem k tomu, že nezletilý syn (po rozvodu svěřený do péče matky) při společném soužití trpěl neurotickými problémy, odmítal být ve společnosti stěžovatele a mezi účastníky docházelo ke konfliktům, odešla žalobkyně v zájmu zdraví a výchovy syna v prosinci 1998 i s dítětem ke svým rodičům. Po uzavření dalšího manželství a narození druhého syna bydlí žalobkyně střídavě u svých rodičů a své tchýně. I po odchodu z bytu platila po určitou dobu nájemné a úhradu za služby spojené s užíváním bytu. Pronajímatel navrhl, aby nájemcem bytu byl ten z manželů, kterému bude svěřeno nezletilé dítě.
Z obsahu spisu je zřejmé, že ve věci bylo provedeno řádné dokazování, na jehož základě byl objasněn skutkový stav věci, umožňující vyvodit právní závěry a přijmout rozhodnutí. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit u příslušného soudu všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Jeho námitkami, a to včetně námitek uplatňovaných v ústavní stížnosti, ohledně uvážlivého trvalého opuštění domácnosti žalobkyní za účelem založení nové rodiny, se soudy náležitě zabývaly a při hodnocení provedených důkazů postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Z obsahu spisu vyplývá, že v řízení před obecnými soudy stěžovatel netvrdil, že manžel žalobkyně má byt, ani v tomto směru nenavrhoval provedení důkazů. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že z jeho dosavadní judikatury vyplývá, že Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, provedené obecným soudem, a to i kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti či se s ním neztotožňoval. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Soudy obou stupňů pak svá rozhodnutí v souladu s ust. §157 o.s.ř. náležitě odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami byly při rozhodování vedeny a které předpisy byly ve věci aplikovány.
Právní závěry soudů, které skutečnost, že žalobkyně odešla z bytu ve snaze zabránit konfliktům a zajistit zdravé výchovné prostředí pro dítě, nehodnotily jako trvalé opuštění domácnosti, při rozhodování o určení nájemce bytu zohlednily zákonná hlediska, tj. zájem nezletilého dítěte a stanovisko pronajímatele bytu (§705 odst. 3 obč. zák.), tak i hledisko zásluhy o získání bytu, přitom nelze považovat za závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, a z tohoto důvodu považovat napadená rozhodnutí za protiústavní, jež by opravňovala zásah Ústavního soudu. Právo na soudní ochranu, chráněné v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jehož se stěžovatel dovolává, není možné vykládat tak, jako by se účastníku řízení garantoval úspěch v řízení, ale je jím zaručováno právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.
K námitce stěžovatele, že došlo k porušení spravedlivého procesu a nerespektování čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod o rovnosti účastníků řízení tím, že odvolací soud nevyhověl jeho žádosti o odročení jednání, Ústavní soud uvádí následující. Pokud je stěžovatel přesvědčen, že mu postupem soudu byla odňata možnost jednat před soudem, mohl se nápravy domáhat prostřednictvím žaloby pro zmatečnost dle ust. §229 odst. 3 o.s.ř. Ve smyslu ust. §75 odst. 1 zák. o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. V tomto ustanovení má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž vyplývá, že ústavní stížnost je prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před orgány veřejné, moci (soudy) již není možná. V této části, jak z uvedeného vyplývá, nejsou splněny podmínky pro meritorní projednání ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ověřil, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2004
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu