ECLI:CZ:US:2004:2.US.439.03
sp. zn. II. ÚS 439/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatele J. H., zastoupeného advokátem JUDr. L. P., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 7. 2003, čj. 6 To 388/2003-34, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. 9. 2003 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem uvedené v záhlaví. Tvrdí, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní a jinou právní ochranu podle hlavy páté Listiny. Navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 40 Nt 652/2003, z něhož zjistil následující:
Stěžovatel je na základě usnesení Policie České republiky, Správy Severočeského kraje, ze dne 1. 7. 2003, sp. zn. ČTS: PSV 158/OK-2003, stíhán pro trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), a pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona, částečně spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona s obviněným V. Š. Je jim kladeno za vinu, že nejméně od listopadu 2001 do současné doby za využití odcizených čistopisů technických průkazů určených pro přívěsné vozíky za osobní motorová vozidla, tyto vyplnili technickými daty na nákladní vozidla zn. T. 815, u nichž použili jimi vyrobené falsum faktur mezi firmou T., a. s., K. a odběratelskými firmami H. C. a V. Š. A., M. Na základě těchto dokladů a změněných identifikačních znaků odcizených nákladních vozidel zn. T. 815 zavedli do provozu na registračních místech v Chomutově a Mostě nejméně 17 vozidel v hodnotě cca 6,5 mil. Kč, která následně prodali s padělanými doklady jako nová náhodným zájemcům.
Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl usnesením ze dne 2. 7. 2003, čj. 40 Nt 652/2003-15, o vzetí stěžovatele do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. b), c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatel je stíhán pro zvlášť závažnou trestnou činnost. Z velkého rozsahu páchané trestné činnosti vyplývá důvodná obava, že při ponechání na svobodě by stěžovatel mohl ovlivňovat osoby, které se na této trestné činnosti rovněž podílely, event. od nichž byla získávána motorová vozidla a nevyplněné technické průkazy. Soud shledal i obavu, že by mohl i jinak mařit objasňování, zejména manipulací s listinnými či věcnými důkazy, neboť při prohlídce prostor v držení spoluobviněného Š. bylo nalezeno velké množství písemností, s nimiž bylo manipulováno. Důvod předstižné vazby spatřoval v tom, že stěžovatel se měl zvlášť závažné trestné činnosti, pro niž je stíhán, dopouštět více útoky po dlouhé časové období. Obavu soudu posiluje skutečnost, že se dané trestné činnosti dopouštěl přesto, že je trestně stíhán pro trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) trestního zákona a návodu k trestnému činu krádeže podle §10 odst. 1 písm. b) k §247 odst. 1, 2 trestního zákona. Mohl by tedy v trestné činnosti pokračovat i nadále, když takto již činil.
Stěžovatel podal proti tomuto usnesení stížnost. Odkázal na svou výpověď, v níž trestnou činnost doznal, takže není dána obava z důkazní manipulace. Ani jeho zmíněné další trestní stíhání nemůže vzhledem k učiněnému doznání odůvodnit obavu z pokračování v trestné činnosti.
Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl stížnost usnesením ze dne 16. 7. 2003, čj. 6 To 388/2003-34. V řízení, jež předcházelo napadenému rozhodnutí, neshledal pochybení. Uvedl, že skutečnosti, které založily na straně stěžovatele důvody koluzní a předstižné vazby, je nutno považovat za doložené stávajícím spisovým obsahem. Při rozsahu stíhané trestné činnosti nelze jakkoli zpochybňovat důvody vazby předstižné. Při obsahu dosud zjišťovaných dalších skutečností je v této prakticky výchozí fázi přípravného řízení založen i důvod vazby koluzní.
Stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Vyjádřil přesvědčení, že stížnostní soud v odůvodnění svého rozhodnutí toliko odkázal na stávající spisový materiál, aniž by se zabýval konkrétními skutkovými okolnostmi, které ho přiměly stížnost proti uvalení vazby zamítnout. Má za to, že při rozhodování o vazbě je vždy třeba hodnotit všechny skutečnosti, které mohou mít pro rozhodnutí význam. Stížnostní soud se ovšem nijak nevypořádal s tím, jak by stěžovatel mohl ovlivňovat svědky a jak by mohl manipulovat s listinnými a věcnými důkazy. Připomněl povinnost soudů svá rozhodnutí odůvodnit způsobem dle ustanovení §134 odst. 2 trestního řádu. Uvedenému požadavku napadené rozhodnutí podle názoru stěžovatele nevyhovuje.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníka řízení Krajský soud v Ústí nad Labem a vedlejšího účastníka Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Ústí nad Labem poukázal ve svém vyjádření na obsah spisového materiálu, který byl soudu předložen spolu s řádně odůvodněným vazebním návrhem Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem. Tento návrh obsahoval obsáhlé důkazní a listinné podklady, přičemž stíhaný skutek byl vymezen sedmnácti výstižně a nezaměnitelně popsanými útoky, které soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí přiměřeně zestručnil. Stížnostní soud musel po ověření spisového materiálu potvrdit založení důvodů předstižné vazby tak, jak je vyvodil soud prvního stupně. Jednalo se především o rozsah stíhané, promyšlené a vysoce zištné trestné činnosti při zjevně rozhodující úloze stěžovatele. Stávající spisový materiál nadto nasvědčoval tomu, že celková trestná činnost překročí její vymezení sděleným obviněním, kde se může případně jednat i o útoky v nedokona- ném stádiu. Nebyl dán jakýkoli důvod závěr okresního soudu o důvodech předstižné vazby revidovat. Stížnostní soud se zabýval i obsahem výpovědi stěžovatele a dospěl k závěru, že nejde o výpověď, jež by popírala trestnou činnost. To soud ovšem nevedlo ke zpochybnění důvodů koluzní vazby. Způsob páchání činu spočíval v promyšleném padělatelství a falšování skutečností. Ohledně možných dalších útoků důkazně neprokázaných bylo na místě očekávat, že stěžovatel může právě obdobou svých falšovatelských praktik ohrožovat objektivitu dalšího důkazního řízení včetně likvidace dosud nedohledaných listin. Proto nemohl být ani vazební důvod podle §67 písm. b) trestního řádu, s důrazem na to, že je dán především pro výchozí fázi přípravného řízení, zpochybněn. Krajský soud upozornil, že rozhodoval ve druhém stupni. Nezjišťoval vazební důvody, ale přezkoumával správnost a zákonnost jejich zjištění nalézacím soudem. Po ověření jejich správnosti se důvodně omezil na potvrzující rozhodnutí, aniž by zjištěné skutečnosti znovu nadbytečně opakoval.
Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem ve svém vyjádření vyslovilo názor, že rozhodnutí stížnostního soudu bylo učiněno v souladu se zjištěným skutkovým stavem a po splnění všech zákonných procesních náležitostí. Se závěry napadeného rozhodnutí se ztotožnilo. Poukázalo na to, že dne 17. 9. 2003 bylo stěžovateli sděleno obvinění z dalších 17 pokračujících skutků. Dne 5. 9. 2003 rozhodl okresní soud s poukazem na zjištěné konkrétní ovlivňování svědků a maření objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání o tom, že důvody vazby koluzní trvají i nad rámec zákonné tříměsíční lhůty. Zastupitelství uvedlo, že ve věci je vykonáván nad přípravným řízením intenzivní dozor. Dozorový státní zástupce se zúčastňuje nejdůležitějších vyšetřovacích úkonů, průběžně provádí kontrolu stavu vyšetřování a prověřuje délku.
V jádru argumentace uplatněné v ústavní stížnosti leží tvrzení, že stížnostní soud neuvedl ve svém rozhodnutí jiné skutečnosti k odůvodnění vazebních důvodů než odkaz na vyšetřovací spis, resp. nevypořádal se s důvody, které ho vedly k zamítnutí stížnosti stěžovatele proti usnesení o vzetí do vazby. Takové rozhodnutí je dle názoru stěžovatele nepřezkoumatelné.
Ustanovení článku 8 odst. 2 a 5 Listiny, na něž stěžovatel odkazuje, umožňují vzetí do vazby jen z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu [srov. i čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 9 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, jejichž respektování ukládá čl. 10 ve spojení s čl. 1 odst. 2 Ústavy]. Citovaný článek Listiny, který předvídá časové hranice pro vzetí do vazby, provádí ustanovení §67 trestního řádu.
Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Nepřehodnocuje existenci či neexistenci vazebních důvodů. O této otázce rozhodují obecné soudy, které přitom vycházejí ze skutkových zjištění, vyplývajících z trestního spisu. Ústavní soud je oprávněn do činnosti obecných soudů zasáhnout pouze tehdy, bylo-li pravomocným rozhodnutím soudu porušeno ústavně zaručené základní právo či svoboda. K takovému porušení by mohlo dojít v případě, že by obecné soudy při rozhodování o vazbě nevycházely ze zákonného procesněprávního a hmotně- právního rámce (srov. II. ÚS 185/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 26, usnesení č. 13). Procesněprávní rámec je v daném případě vyjádřen maximou řádného a spravedlivého procesu dle čl. 36 a násl. Listiny. Provádí ji i ustanovení §134 odst. 2 trestního řádu, na něž stěžovatel odkazuje, když tvrdí, že rozhodnutí stížnostního soudu je pro absenci skutečností, pro něž soud zamítl jeho stížnost proti usnesení o vzetí do vazby, nepřezkoumatelné.
Lze přiznat jistou opodstatněnost tvrzení stěžovatele, že odůvodnění rozhodnutí stížnostního soudu je stručné a obecné. Ústavní soud ovšem nemůže posuzovat napadené závěry soudu druhého stupně bez vztahu ke skutečnostem a závěrům, o něž opřel své rozhodnutí o vzetí do vazby soud prvního stupně a s nimiž se stížnostní soud ztotožnil. Je třeba i připomenout, že stěžovatel napadl primární rozhodnutí o vazbě, které je z povahy věci schopno formulovat důvody vazby přece jen obecněji. Konkrétnější podoby nabývají důvody vazby až v pokročilejších stádiích vyšetřování. S ohledem na to neobstojí námitka stěžovatele, že napadené rozhodnutí postrádá uvedení konkrétních skutečností, jež vedly stížnostní soud k zamítnutí jeho stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby. Podmínky pro vzetí do vazby zakotvené v Listině i v trestním řádu je třeba vykládat tak, že nemá docházet k bezdůvodnému zbavení osobní svobody občana. Povinností obecných soudů rozhodujících o vazbě je tudíž zkoumat existenci vazebních důvodů dle §67 trestního řádu bez ohledu na skutečnost, zda stěžovatel trestnou činnosti, pro niž byl obviněn, doznal či nikoli. Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, soud na jedné straně připustil, že stěžovatel doznal nelegální způsob přihlašování vozidel do evidence, na straně druhé ale dovodil existenci vazebních důvodů dle §67 písm. b) a c) trestního řádu. Odůvodnění jeho rozhodnutí obsahuje konkrétní skutečnosti, jež vyústily ve vyslovení obavy, že by se stěžovatel při ponechání na svobodě zachoval způsobem, který předpokládá trestní řád. Stížnostní soud, aniž by opakoval všechny "konkrétní skutečnosti", odůvodňující vzetí stěžovatele do vazby, se ztotožnil se skutkovými a právními závěry nalézacího soudu a podrobněji se zabýval toliko skutečnostmi, které považoval za klíčové. Dospěl k závěru, že ačkoli stěžovatel své protiprávní jednání zcela nepopřel, skutečnosti, jež založily dle soudu prvního stupně u stěžovatele důvody koluzní a předstižné vazby, jsou stávajícím spisovým materiálem doloženy.
Ústavní soud má za to, že důvod zásahu do osobní svobody stěžovatele je v odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu dostatečným způsobem konkretizován a odůvodněn, jak vyžaduje ustanovení §134 odst. 2 trestního řádu. Jestliže soud prvního stupně řádně a přezkoumatelným způsobem své rozhodnutí o vazbě odůvodnil, včetně uvedení konkrétních skutečností, o něž vazební důvody opřel, a stížnostní soud se s jeho závěry ztotožnil, není možno jenom v okolnosti, že při zkoumání vazebních důvodů nebylo přihlédnuto k doznání stěžovatele, spatřovat porušení ustanovení §134 odst. 2 Listiny a ve svém důsledku i práva na spravedlivý proces. Ústavní soud naopak konstatuje, že obecné soudy přijaly odpovídající závěry stran důvodů vazby, jež mají oporu ve skutkových zjištěních a nejsou v extrémním nesouladu s kautelami plynoucími z ústavního řádu. Postupem soudů tak došlo k naplnění zákonného podkladu pro ústavně přípustné omezení osobní svobody stěžovatele dle čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny.
Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 7. ledna 2004 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu