ECLI:CZ:US:2004:2.US.440.03
sp. zn. II. ÚS 440/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. D. K., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 614/2003, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 3. 2002, č. j. 4 To 177/2002-109, a proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 2. 2002, č. j. 31 T 34/2001-89, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť je přesvědčen, že těmito pravomocnými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 36 a 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká soudům, že nesprávně zhodnotily provedené důkazy. Především tvrdí, že soud prvního stupně se dostatečně nevypořádal s rozpory ve svědeckých výpovědích, které žádným zásadním způsobem nepromítá do odůvodnění rozsudku, a vyjadřuje nesouhlas s hodnocením závěrů soudního znalce MUDr. V. Dle jeho názoru nebyl v dané věci soudy zjištěn skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a proto měl být v souladu se zásadou in dubio pro reo zproštěn obžaloby.
Ze spisu vedeného u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 31 T 34/2001 a z ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že v záhlaví citovaným rozsudkem tohoto soudu byl stěžovatel odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 250 hodin pro trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"). Tohoto trestného činu se dle názoru soudu dopustil tím, že dne 10. 3. 2001 v odpoleních hodinách v obci Srubec před svým domem fyzicky napadl poškozenou Z. Z. sedící v osobním vozidle zn. P., které na základě plné moci jeho majitele O. L., a. s. hodlala z důvodu neplnění měsíčních splátek odebrat, tak, že jí zkroutil pravou ruku, v níž držela klíčky od uvedeného vozidla, čímž jí způsobil zlomeninu bodcového výběžku pravé loketní kosti, jejíž léčení si vyžádalo pracovní neschopnost v době od 10. 3. do 14. 4. 2001.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, které bylo ústavní stížností napadeným rozhodnutím krajského soudu podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") jako nedůvodné zamítnuto.
Usnesení krajského soudu stěžovatel napadl z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), k) trestního řádu dovoláním, které Nejvyšší soud shora uvedeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, neboť shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je stěžovatelem spatřován v nesprávném hodnocení provedených důkazů, tedy ve skutkových vadách, jejichž důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) trestního řádu naplněn není, jelikož v napadeném rozhodnutí žádný výrok nechybí, ani neobsahuje neúplný výrok.
Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 16. 2. 2004 vyslovil přesvědčení, že jeho rozhodnutím nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta. Uvedl, že argumenty obsažené v ústavní stížnosti uplatňoval stěžovatel již v dovolání. V jeho rámci namítal nesprávná skutková zjištění. Poukázal na skutečnost, že dovolací soud je vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů, a námitky proti skutkovým zjištěním nemohou být předmětem přezkumu v rámci řízení o dovolání. Dovolání stěžovatele bylo shora citovaným usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítnuto, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b trestního řádu. V dalším Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Krajský soud v Českých Budějovicích ve vyjádření ze dne 17. 2. 2004 odkázal na podrobné odůvodnění svého usnesení ze dne 19. 3. 2002, č. j. 4 To 177/2002-109. Dále odkázal na ustanovení §2 odst. 5 a 6 trestního řádu a na ustanovení §263 odst. 7 trestního řádu. Uvedl, že hodnotící úvahy nalézacího i odvolacího soudu byly podloženy především objektivním důkazem, jímž byla zjištění soudního znalce MUDr. F. V., CSc., učiněná jak ve znaleckém posudku, tak prezentovaná a rozvedená jeho výpovědí při hlavním líčení. Poukázal na svědeckou výpověď policisty J. K. týkající se skutečnosti, že poškozená věnovala pozornost své ruce za přítomnosti policistů po proběhlém konfliktu s tím, že tento fakt má přímou vazbu na závěr znalce. Krajský soud proto považuje ústavní stížnost za nedůvodnou.
Okresní soud v Českých Budějovicích ve vyjádření ze dne 4. 2. 2004 sdělil, že ústavní stížnost považuje za zcela nedůvodnou a navrhl, aby ji Ústavní soud zamítl. Při rozhodování byla respektována příslušná ustanovení trestního řádu vztahující se k této věci. Uvedl, že procesní pochybení neshledává a že ve věci provedl podrobné dokazování. Hodnocení důkazů je výslovným právem nalézacího soudu, který v dané věci postupoval v souladu s §2 odst. 6 trestního řádu. Pochybnosti nemá okresní soud ani o aplikaci přiléhavé právní kvalifikace jednání stěžovatele a v tomto směru odkázal na napadená rozhodnutí krajského a Nejvyššího soudu.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů a posouzení argumentace uvedené v ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že okolnosti uvedené v ústavní stížnosti nemohou podstatu, a tedy ani ústavnost napadených rozhodnutí zásadním způsobem zpochybnit. Proto rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Při posuzování ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel ze své ustálené judikatury, podle níž je ve smyslu čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy další běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví. Není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
Úkolem Ústavního soudu není skutkově a právně objasňovat věci, jež patří do pravomoci obecných soudů, a nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy. Je však oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny základní práva a svobody stěžovatele. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, nález č. 34).
V této souvislosti odkazuje Ústavní soud na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle níž se ponechává na obecných soudech, aby vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci, přičemž řízení jako celek musí být spravedlivé (např. Barbera, Messegué a Jabardo v. Španělsko, 1988, srov. Berger, V.: Judikatura Evropského soudu pro lidská práva, Praha: IFEC, 2003, str. 242 a násl.). Rovněž z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Tato zásada znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem.
V dané věci Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy některý z uvedených postulátů porušily. Důkazy byly obecnými soudy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu vyhodnoceny a z nich byl dovozen závěr o vině stěžovatele. V odůvodnění napadeného rozsudku Okresní soud v Českých Budějovicích podrobně vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení (§125 trestního řádu).
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v dané věci nebyl zjištěn skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to pokud jde o otázku, jakým způsobem byla ruka poškozené poraněna. V tomto směru poukazuje na rozpory ve svědeckých výpovědích a především zpochybňuje hodnocení závěrů soudního znalce MUDr. V. soudem prvního stupně. Dle jeho názoru bylo v tomto případě nutno vycházet ze zásady in dubio pro reo, a proto měl být obžaloby zproštěn.
Uplatnění zásady in dubio pro reo je namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 154/02, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 28, usnesení č. 37). Nalézací soud v souladu se zmíněnými zásadami zhodnotil všechny provedené důkazy, z nichž vyvodil skutkový závěr představující hodnocení jednotlivých důkazů samostatně i v souhrnu s důkazy ostatními. Uvedený znalecký posudek představuje pouze jeden z důkazů, jež byly v řízení před obecnými soudy předloženy a provedeny. K závěru o vzniku zranění poškozené obecné soudy dospěly za pomoci dalších důkazů (zejména výpovědi svědků, ohledání místa činu na místě samém). Skutková zjištění provedená obecnými soudy tak tvoří ucelený řetězec. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je páteří práva na řádný proces nezbytná návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Je věcí obecného soudu, jak s rozpory mezi provedenými důkazy naloží, což vyplývá ze zásady vyjádřené právě v §2 odst. 6 trestního řádu. Soud je ovšem povinen důkazy odporující důkazům jiným hodnotit, tj. zdůvodnit, proč je odmítá či pokládá za nevěrohodné, a v odůvodnění je pak povinen své stanovisko přiměřeně vyložit. Jak z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, i této povinnosti obecné soudy dostály.
Ústavní soud zkoumal, zda bylo v projednávané věci respektováno právo na spravedlivý proces jako celek. Neshledal pochybení ze strany obecných soudů. Stěžovatel byl stíhán z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny). Domáhal se svého práva u nezávislých a nestranných soudů (čl. 36 Listiny). Jeho postavení ve srovnání s ostatními stranami nebylo nijak dotčeno (čl. 37 odst. 3 Listiny). Měl zajištěn přístup k soudu, mohl se vyjadřovat ke všem důkazům i vznášet návrhy (čl. 38 odst. 2 Listiny), po celou dobu řízení byl zastoupen obhájcem. Z obsahu spisu není zřejmé, že by orgány činné v trestním řízení porušily vůči stěžovateli princip presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny).
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje zrušení shora citovaného usnesení Nejvyššího soudu, aniž by však ve vztahu k tomuto rozhodnutí upřesnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod. K tomu je třeba uvést, že dovolací soud postupoval v souladu se zákonem, pokud stěžovatelem podané dovolání odmítl. Vzhledem k tomu, že směřovalo proti obsahu skutkových zjištění odvolacího soudu, nikoliv proti právnímu závěru o druhu trestního jednání, jež bylo zjištěným skutkem způsobeno, nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak, neboť je vázán taxativním výčtem dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 trestního řádu, mezi něž eventuální nesprávnost skutkových zjištění nepatří, přičemž důvod podle §265b odst. 1 písm. k) trestního řádu rovněž naplněn nebyl. V usnesení odvolacího soudu žádný výrok nechybí, ani není neúplný.
Ústavní soud tudíž konstatuje, že rozhodnutí obecných soudů, jež byla napadena ústavní stížností, nevybočují z mezí zákona. Jejich závěr o vině stěžovatele je z ústavního hlediska akceptovatelný, není v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními. Za dané situace tak Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislého rozhodování obecných soudů. Pouhý nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů nemůže založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena stěžovatelova ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 36 a 39 Listiny a v čl. 6 Úmluvy, a ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu