ECLI:CZ:US:2004:2.US.458.04
sp. zn. II. ÚS 458/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. J. V., zastoupeného Mgr. et Mgr. V. S., směřující proti opatření Okresního soudu v Příbrami ze dne 10. února 2004, č. j. 23 Nc 5396/2003-24, a usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 21. května 2004, č. j. 23 Nc 5396/2003-27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Dne 27. července 2004 obdržel Ústavní soud stížnost stěžovatele, jíž se domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí resp. opatření Okresního soudu v Příbrami (dále též "exekuční soud"). Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že je soudním exekutorem jmenovaným pro Exekutorský úřad Praha - západ. Z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel byl usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 22. května 2003, č. j. 23 Nc 5396/2003-6, pověřen provedením exekuce vykonatelné pohledávky na základě návrhu Městského úřadu Dobříš (dále též "navrhovatel") z titulu vykonatelné pohledávky. Stěžovatel prováděl předmětnou exekuci a vymáhanou pohledávku a náklady exekuce stanovené příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 27. dubna 2004, sp. zn. EX 136/03, vymohl. V průběhu exekučního řízení, opatřením ze dne 10. února 2004, č. j. 23 Nc 5396/2003-24, vyzval exekuční soud navrhovatele exekuce, aby mu obratem sdělil, koho navrhuje pověřit provedením exekuce namísto stěžovatele, protože stěžovatel měl pozastavenu činnost. Exekuční soud zprostil přitom stěžovatele pověření k provedení exekuce až usnesením ze dne 21. května 2004, č. j. 23 Nc 5396/2003-27, tedy až poté, co pověření ze zákona zaniklo vymožením pohledávky a nákladů exekuce, a poté, co stěžovatel vystavil potvrzení o tomto zániku. Exekuční soud dále stanovil, že stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů exekuce. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil přesvědčení, že výše uvedený postup byl v rozporu se zákonem. Jelikož proti uvedenému postupu nebyla přípustná žádná procesní obrana, podal ústavní stížnost. Stěžovatel uvedl, že i když mu byl pozastaven výkon exekutorského úřadu (rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 11. července 2003, č. j. 179/03-pers.SO), nepřestal být soudním exekutorem a neexistovala žádná překážka, která by bránila jeho dalšímu pověřování provedením exekucí. Postup exekučního soudu, který vyzval navrhovatele exekuce, aby podal návrh na pověření jiného exekutora, protože má stěžovatel pozastaven výkon exekutorského úřadu (nikoliv však pozastavenou činnost), je dle názoru stěžovatele v rozporu s ústavními principy, exekučním řádem i ostatními souvisejícími předpisy, jakož i se smyslem a funkcí postavení soudního exekutora. Konkrétně namítal porušení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když exekuční soud uplatňoval státní moc na úkor stěžovatele mimo meze stanovené zákonem a způsobem, který je zjevně v rozporu se zákonem. Dále namítal porušení čl. 10 odst. 1 Listiny exekučním soudem, který účelovou výzvou k označení jiného exekutora porušil stěžovatelovo právo na dobrou pověst. V neposlední řadě namítal porušení čl. 26 odst. 1 Listiny zakotvující právo na podnikání, protože exekuční soud znemožnil jeho pověřování provedením exekucí, neboť i když má pozastaven výkon exekutorského úřadu, může vlastní exekutorskou činnost po přechodnou dobu řádně vykonávat prostřednictvím zástupce exekutora.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zásadně podat pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel před jejím podáním všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (srov. v ustanovení §75 odst. 2 zákona výjimky z této zásady).
Ústavní soud měl možnost seznámit se s ústavní stížností a spisem vedeným rovněž u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 16/04, která řešila obdobný problém stěžovatele. Ani v tomto případě nemá důvod odchýlit se od závěrů uvedených ve svém rozhodnutí ze dne 28. dubna 2004, sp. zn. IV. ÚS 16/04. V části v níž stěžovatel namítal porušení práva na dobrou pověst zakotveného v čl. 10 odst. 1 Listiny a práva na podnikání a provozování jiné hospodářské činnosti zakotveného v čl. 26 odst. 1 Listiny, Ústavní soud konstatuje, že se jedná o nepřípustnou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona, protože stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona). Ochrany osobnosti se stěžovatel totiž mohl domáhat v civilním řízení, což ovšem z ústavní stížnosti nevyplývá. Stejně tak procesním prostředkem ochrany práva zakotveného v čl. 26 odst. 1 Listiny je pak především žaloba dle ustanovení §122 odst. 4 exekučního řádu proti rozhodnutí ministra o pozastavení výkonu exekutorského úřadu. Z ústavní stížnosti se podává, že proti rozhodnutí o pozastavení výkonu exekutorského úřadu podal stěžovatel žalobu, o níž je v současnosti rozhodováno v rámci řízení o kasační stížnosti u Nejvyššího správního soudu. Ani v tomto případě tedy není ústavní stížnost přípustná. Pouze na okraj Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že není správné tvrzení stěžovatele, že pozastavení výkonu exekutorského úřadu nemá žádný vliv na jeho exekutorskou činnost. Podle ustanovení §122 odst. 3 exekučního řádu nesmí exekutor po dobu pozastavení výkonu exekutorského úřadu vykonávat exekutorskou činnost.
Pokud ústavní stížnost směřovala proti usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 21. května 2004, č. j. 23 Nc 5396/2003-27, i zde je nutno konstatovat, že se jedná o nepřípustnou ústavní stížnost, protože stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Proti výroku I. a II. citovaného rozhodnutí měl totiž stěžovatel možnost podat odvolání. Pokud tak neučinil, nemůže tuto skutečnost, vzhledem k subsidiárnímu charakteru ústavní stížnosti, nahrazovat jejím podáním. Směřuje-li ústavní stížnost proti "opatření" Okresního soudu v Příbrami ze dne 10. února 2004, č. j. 23 Nc 5396/2003-24, kterým byl navrhovatel exekuce vyzýván ke sdělení osoby, která by měla být pověřena provedením exekuce místo stěžovatele, Ústavní soud konstatuje, že se jedná o návrh zcela irelevantní, neboť takovou výzvu nelze považovat za rozhodnutí, opatření či jiný zásah orgánu veřejné moci ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona, byť by se mohl postup Okresního soudu v Příbrami jevit přinejmenším jako nestandardní.
V části, kde stěžovatel namítal porušení čl. 2 odst. 2 Listiny, se jedná o návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou [§43 odst. 1 písm. c) zákona]. Ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona ústavní stížnost je oprávněna podat pouze ta fyzická nebo právnická osoba, která byla účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo. V daném případě účastníky exekučního řízení, a tudíž i subjekty legitimovanými k podání ústavní stížnosti, byli oprávněný a povinný, jak je výslovně uvedeno v ust. §36 odst. 1 exekučního řádu. Stěžovatel by jako exekutor měl při výkonu exekuční činnosti postavení veřejného činitele v rozsahu dle §4 exekučního řádu, v žádném případě však nebyl účastníkem řízení.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona, neboť ústavní stížnost je nepřípustná.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2004
JUDr. Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj