ECLI:CZ:US:2004:2.US.464.03
sp. zn. II. ÚS 464/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti V. B. proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 1. 10. 2002, č. j. 2 T 18/2002-147 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2003, č. j. 3 To 112/2003-172, za účasti Okresního soudu ve Zlíně a Krajského soudu v v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. 9. 2003 a která i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá s odkazem na ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a s odkazem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zrušení shora uvedených rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, když nebyla respektována jedna ze základních zásad trestního řízení, "in dubio pro reo".
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu ve Zlíně, vedený pod sp. zn. 2 T 18/2002, z jehož obsahu zjistil následující:
Rubrikovaným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně byl stěžovatel uznán vinným trestným činem křivého obvinění dle §174 odst. 1 trestního zákona ve formě spolupachatelství dle §9 odst. 2 trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že dne 23. 2. 2001 v písemné stížnosti adresované řediteli Okresního ředitelství Policie České republiky Zlín a dále ve dnech 6. 3. 2001 a 7. 3. 2001 před policejním orgánem Okresního ředitelství Policie České republiky ve Zlíně při sepisování úředního záznamu lživě obvinil spolu s D. B. nadstrážmistra R. S. z trestných činů zneužívání pravomoci veřejného činitele dle §158 odst. 1 trestního zákona a přijímání úplatku dle §160 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona a na základě těchto oznámení byla věc prověřována Inspekcí ministerstva vnitra, pracoviště Zlín, která ji svým usnesením ze dne 15. 4. 2001 dle §159 odst. 1 trestního řádu odložila.
Soud konstatoval, že v daném případě došlo ke spáchání uvedeného trestného činu tím, že stěžovatel spolu s dalším pachatelem jiného lživě obvinili z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání.
Za spáchané jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, přičemž výkon uloženého trestu mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let.
Rozsudek soudu prvního stupně byl napaden odvoláním stěžovatele i druhého odsouzeného. Krajský soud v Brně ve smyslu §256 trestního řádu obě odvolání shora uvedeným usnesením jako nedůvodná zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti rozvádí hodnocení jednotlivých důkazů obecnými soudy ve vztahu ke konstatované formě zavinění a okolnostem, za nichž k činu došlo. Podle něho nebyl v rámci trestního řízení prokázán jeho úmysl lživě jiného obvinit ze spáchání trestného činu. Dále vidí stěžovatel pochybení v hodnocení důkazů obecnými soudy v tom, že se přiklonily na základě nepřímých důkazů k jedné ze dvou možných verzí průběhu děje, který byl podstatou stížnosti stěžovatele. Žádný ze soudů dle jeho názoru neučinil žádné závěry o věrohodnosti výpovědi policistů z toho, že bylo prokázáno porušení zákona č. 283/1991 Sb., když s ním nebyl sepsán žádný protokol o podání vysvětlení. Dále pak dle stěžovatele nelze přehlédnout okolnost, že skutek je popsán ve výrokové části pouze zcela obecně a nesplňuje tudíž náležitosti uvedené v ustanovení §120 odst. 3 trestního řádu.
V souladu s ustanovením §32 zákona o Ústavním soudu vyzval soud účastníky řízení, Okresní soud ve Zlíně a Krajský soud v Brně, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Ve vyjádření ze dne 3. 11. 2004 samosoudce Okresního soudu ve Zlíně plně odkazuje na předmětný spis, rozsudek Okresního soudu ve Zlíně a usnesení Krajského soudu v Brně. Ze spisu je dle něj patrno, že trestní řízení proběhlo podle zásad trestního řádu a jeho základních zásad, že stěžovatel nebyl nijak krácen na svých ústavně zaručených právech, a nadto nevyužil možnosti podání dovolání. Námitky stěžovatele považuje proto za nedůvodné.
Předsedkyně senátu 3 To Krajského soudu v Brně odkazuje ve svém vyjádření ze dne 22. 6. 2004 na odůvodnění usnesení Krajského soudu v Brně. K námitce, že skutek je popsán pouze obecně a chybí přesný popis způsobu spáchání předmětného činu tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, uvádí, že podle jejího názoru je skutek popsán ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně dostatečně konkrétně, aby nemohl být zaměněn s jiným trestným činem.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V minulosti Ústavní soud mnohokráte zdůraznil, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy České republiky). Porušení ustanovení hlavy páté Listiny Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
Ústavní soud považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, jež patří do pravomoci obecných soudů, a nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyla takovým vybočením porušena stěžovatelova základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, nález č. 34, str. 257 a násl.).
V této souvislosti odkazuje Ústavní soud na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle níž se ponechává na obecných soudech, aby vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci, přičemž řízení jako celek musí být spravedlivé (např. Barbera, Messegué a Jabardo v. Španělsko, 1988, srov. Berger, V.: Judikatura Evropského soudu pro lidská práva, Praha: IFEC, 2003, str. 242 a násl.). Rovněž z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy České republiky) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z tohoto pohledu nelze konstatovat, že by postupem obecných soudů byl stěžovatel krácen na svém právu na spravedlivý proces, jak je definuje ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle obsahu spisu Ústavní soud dovodil, že soudy provedly řádným způsobem důkazy, které se nabízely, a přesvědčivě právně zhodnotily skutkové závěry, k nimž dokazováním dospěly.
Obecné soudy zhodnotily subjektivní stránku trestného jednání stěžovatele podle ustanovení §4 písm. a) trestního zákona, jež vyjadřuje volní a intelektuální složku zavinění ve formě přímého úmyslu pomocí dvou okolností - pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem a chtěl porušit nebo ohrozit tento zájem. Vzhledem k tomu, že existovaly na jedné straně podle výpovědí stěžovatele a druhého obžalovaného a na druhé straně podle výpovědí ostatních svědků dvě skutkové verze případu, nemohl se soud bez dalšího přiklonit k žádné z verzí. Popsanou kolizi (protichůdná tvrzení) proto soud vyřešil tím, že uvážil všechny okolnosti jednotlivě a v jejich souhrnu a ke skutkové verzi svědčící o vině stěžovatele se přiklonil s ohledem na to, že tvrzenou trestnou činnost policisty stěžovatel, ani druhý obžalovaný neoznámili tentýž den ani policistce ve službě, ani pronajímateli předmětného domu, ačkoli k tomu měli dostatek času i příležitostí, a dále s ohledem na to, že ve výpovědích obou obžalovaných, jež se týkaly popisu předmětu, který měl Ing. Z. předat policistovi, byl rozpor (tak v rozsudku soudu prvního stupně ve spisu na č. l. 160). Dle hodnocení obecných soudů byl úmysl zřejmý z toho, že obžalovaní při podání trestního oznámení nevyslovili podezření, že došlo k předání úplatku, nýbrž zcela jasně uváděli, že předání úplatku viděli, a tedy tvrdili konkrétně, že k němu došlo, ačkoli s osobou, s níž měli uzavřenu nájemní smlouvu, hovořili o tom, že policisté museli být uplaceni, nikoliv že viděli předání úplatku a podobu bankovek, jak tvrdili později.
Pokud se týká poukazování stěžovatele na skutečnost, že s ním nebyl sepsán protokol o podání vysvětlení, když se dostavil dne 22. 2. 2001 na Obvodní oddělení Policie České republiky ve Fryštáku, ve kterém mohl sdělit oznámení o spáchání trestného činu, lze konstatovat, že policisté nepostupovali v souladu se zákonem č. 283/1991 Sb., avšak vzhledem k tomu, že dne 23. 2. 2001 oznámil v písemné stížnosti své obvinění nadstrážmistra R. S., a dále pak dne 6. 3. 2001 s ním byl sepsán protokol o podání vysvětlení, nezasáhlo dle názoru Ústavního soudu toto pochybení do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, neboť mu nebylo bráněno trestní obvinění podat; stěžovatel ostatně takovou situaci ani nenamítal. Pochybení policistů spočívající v tom, že nebyl v den předvedení sepsán protokol o podání vysvětlení, není v příčinné souvislosti se stěžovatelem a druhým pachatelem tvrzenou trestnou činností nařčeného policisty a není způsobilé založit nezákonnost trestního stíhání, jež bylo proti stěžovateli vedeno.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížností napadená rozhodnutí nevybočují z mezí zákona. V nich učiněný závěr o vině stěžovatele je z ústavního hlediska akceptovatelný a není v nesouladu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními. Ústavní soud nedospěl k závěru, že by v projednávané věci došlo případně k porušení práva na spravedlivý proces nebo k porušení jiných ústavně zaručených práv. Za dané situace považuje Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů za projev jejich nezávislého rozhodování, do něhož není oprávněn zasahovat.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv, a proto návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení:
Eleni Kameníková