ECLI:CZ:US:2004:2.US.472.03
sp. zn. II. ÚS 472/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelů Z. H. a V. H., právně zastoupených Mgr. Z. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. 51 Co 152/2003, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 4. 2003, sp. zn. 42 C 161/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelé se ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 10. 2003 domáhají zrušení obou shora uvedených rozhodnutí, a to s odkazem na čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V ústavní stížnosti uvedli, že proti rozhodnutí odvolacího soudu podali rovněž dovolání. Jak Ústavní soud dne 17. 2. 2004 ověřil, o dovolání Nejvyšší soud ČR dosud nerozhodl.
Plénum Ústavního soudu, s ohledem na názor Evropského soudu pro lidská práva, vyslovený v rozhodnutí ze dne 12. 11. 2002 ve věci stížnosti č. 46129/99 a č. 47273/99, přijalo závěr, že v případě podání mimořádného opravného prostředku a souběžně podané ústavní stížnosti, bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení. Běh šedesátidenní zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti dle §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, počne běžet teprve dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení, a to bez ohledu na způsob rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí. Uvedené závěry Ústavního soudu byly, v souladu s ust. §2 odst. 1 písm.b) zákona č. 309/1999, o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv, publikovány ve formě sdělení pod č. 32/2003 Sb.
Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, když stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
S ohledem na to, že stěžovatelé podali souběžně s ústavní stížností i dovolání, je uvedený závěr nutné aplikovat i na projednávanou věc, a ústavní stížnost proto posuzovat jako návrh předčasný, který byl Ústavní soud nucen dle §43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2004