ECLI:CZ:US:2004:2.US.478.03
sp. zn. II. ÚS 478/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti M. M., zastoupeného JUDr. P. H., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 1 To 79/2003 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 7. 2003, sp. zn. 43 T 11/2002, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení shora citovaných usnesení vrchního a krajského soudu, na jejichž základě byl ponechán ve vazbě. Tvrdí, že těmito pravomocnými rozhodnutími byly porušeny jeho ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu ustanovení čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že výklad příslušných ustanovení zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), orgány činnými v trestním řízení byl v jeho případě odtržen od ústavních záruk a mezinárodních smluv. Zdůrazňuje, že v přípravném řízení bylo policejním orgánem za podpory státního zástupce jeho obhájci znemožněno nahlédnout do spisu, čímž byla zcela zmařena jeho řádná obhajoba. Stěžovatel dále uvádí, že napadená rozhodnutí soudů postrádají řádná odůvodnění, zejména pokud jde o důvody útěkové vazby, které zcela zpochybňuje, neboť jsou zásadně odůvodňována rutinně v obecné poloze s parafrází zákonných ustanovení. Z těchto důvodů je stěžovatel přesvědčen, že postupem obou soudů byly porušeny principy řádného a spravedlivého procesu založené čl. 36 a násl. Listiny, čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny zakotvující ústavní požadavky kladené na omezení osobní svobody a v přípravném řízení též čl. 5 odst. 4 Úmluvy, neboť ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva nebyly zajištěny jeho procesní záruky přiměřené povaze zbavení svobody.
Jak vyplývá ze spisu 43 T 11/2002 vedeného u Krajského soudu v Brně, na stěžovatele byla dne 9. 12. 2002 podána obžaloba pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 trestního zákona. Usnesením ze dne 11. 7. 2003 rozhodl Krajský soud v Brně v hlavním líčení podle §71 odst. 6 trestního řádu o dalším ponechání stěžovatele ve vazbě s tím, že u něj nadále trvají důvody vazby uvedené v §67 písm. a) trestního řádu a podle §72 odst. 2 trestního řádu zamítl jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu. V odůvodnění usnesení zejména uvedl, že stěžovatel je ohrožen uložením vysokého trestu v rámci trestní sazby, která je v rozpětí od deseti do patnácti roků, a je cizinec, jehož pobyt v České republice nelze nijak omezit, a nelze mu zabránit, aby z České republiky vycestoval. Při provádění služebního zákroku policie dne 10. 12. 2001 se on a jeho otec snažili z místa zákroku uprchnout a kladli při zadržení aktivní odpor, což dokládá jeho snahu vyhnout se trestněprávním důsledkům trestného činu.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost k Vrchnímu soudu v Olomouci, která byla výše uvedeným usnesením zamítnuta. K důvodu vazby podle §67 písm. a) trestního řádu stížnostní soud zejména uvedl, že orgány činné v trestním řízení dosud ve věci rozhodující jej správně vyvozovaly z chování obžalovaných při zásahu policejní jednotky, při němž byli zadrženi v době předání takřka 1 kg kokainu, jakož i z verbálně projeveného úmyslu stěžovatele z České republiky okamžitě vycestovat, pokud by byl z vazby propuštěn. Jsou splněny i další podmínky pro ponechání stěžovatele ve vazbě, tj. že věc dosud nebylo možno pro obtížnost a kvůli opakovaným hlavním líčením a rozsahu dokazování dosud provedeného nalézacím soudem ukončit, a dále hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání, pokud by stěžovatel byl propuštěn na svobodu.
Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření z 28. ledna 2004 uvedl, že stěžovatel je ve vazbě pro zvlášť závažný trestný čin a soudy obou stupňů se ve svých dosavadních rozhodnutích vztahujících se k dalšímu trvání vazby k existenci vazebních důvodů opakovaně vyjadřovaly a konkrétně ji zdůvodňovaly. Na tato odůvodnění odkázal. Dále vyjádřil nesouhlas se závěrem stěžovatele o presumpci jeho viny odůvodněním splnění podmínky dalšího ponechání ve vazbě podle §71 odst. 4 trestního řádu. Dle názoru senátu bylo naopak vadou napadeného rozhodnutí krajského soudu, že se odůvodnění usnesení splněním této podmínky u stěžovatele nezabývalo. Ústavní stížnost tedy považuje za nedůvodnou a navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
Krajský soud v Brně ve vyjádření ze dne 23. ledna 2004 uvedl, že dle jeho názoru u stěžovatele již v této době nejsou dány žádné vazební důvody, což bylo důvodem vydání usnesení ze dne 4. 12. 2003, č. j. 43 T 11/2002 - 2929, kterým byl stěžovatel propuštěn z vazby na svobodu, proti němuž však podal stížnost státní zástupce. V ostatním odkázal na odůvodnění tohoto usnesení a navrhuje, aby bylo ústavní stížnosti stěžovatele vyhověno a bylo učiněno rozhodnutí směřující k jeho propuštění z vazby na svobodu.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost není důvodná.
Při posuzování ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel ze své ustálené judikatury, podle které je Ústavní soud ve smyslu článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a není soudem nadřízeným soudům obecným. Nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a nepřehodnocuje závěry o existenci či neexistenci vazebních důvodů. Tyto otázky jsou zpravidla řešeny v působnosti obecných soudů, které vycházejí z konkrétních zjištění obsažených v trestním spisu. Do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím některého z nich porušeny ústavní práva a svobody.
Po posouzení daného případu Ústavní soud dospěl k závěru, že důvody zásahu do osobní svobody stěžovatele jeho ponecháním ve vazbě jsou v odůvodněních napadených usnesení dostatečným způsobem rozvedeny a konkretizovány. Krajský soud u hlavního líčení dne 11. 7. 2003 napadeným usnesením nevyhověl žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu a potvrdil, že u něj nadále důvody vazby útěkové trvají, což odůvodnil jednak hrozbou uložení vysokého trestu, jednak skutečností, že stěžovatel je cizinec, jehož pobyt v České republice nelze nijak omezit a nelze mu zabránit, aby z ní vycestoval, a na základě důkazní situace v dané fázi řízení jeho chováním při zásahu policejní jednotky, při němž byl zadržen. Vrchní soud pak potvrdil závěry soudu prvního stupně o trvání důvodu vazby podle §67 písm. a) trestního řádu a ústavně konformním způsobem odůvodnil splnění podmínek pro jeho další ponechání ve vazbě uvedených v ustanovení §71 odst. 4 trestního řádu, čímž odstranil nedostatky odůvodnění usnesení soudu prvního stupně. Námitce stěžovatele, že usnesení soudů obou stupňů postrádají řádná odůvodnění by tedy bylo možno přisvědčit jen tehdy, pokud by rozhodnutí obsahovala jen povšechné a obecné odůvodnění, obsahující pouhou reprodukci zákonných ustanovení bez jakéhokoliv odkazu na konkrétní okolnosti, které by měly existenci vazebních důvodů založit (srov. např. IV. ÚS 137/2000).
Ústavní soud rovněž v nálezu ze dne 1. dubna 2004, sp. zn. III. ÚS 566/03, vyslovil závěr, že hrozba vysokým trestem odnětí svobody může být konkrétní skutečností, jež zakládá sama o sobě důvodnou obavu, že se obviněný bude vyhýbat trestnímu stíhání buď tím, že uprchne, anebo tím, že se bude skrývat. V citovaném nálezu Ústavní soud dovodil, že hrozbou vysokým trestem lze odůvodnit uložení útěkové vazby v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let. Z rozhodnutí nalézacího soudu v projednávané věci přitom Ústavní soud zjistil, že útěkový vazební důvod se v konkrétnostech opírá mimo jiné o konstatování, že vazba je odůvodněna reálnou hrozbou vysokého trestu odnětí svobody v rámci trestní sazby trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákona, která je v rozpětí od deseti do patnácti roků.
V době podání ústavní stížnosti existovaly tedy důvody pro ponechání stěžovatele ve vazbě, byly přiměřeně konkretizovány, takže jeho vazbu v té době nelze považovat za zákonu odporující a tím porušující jeho právo na osobní svobodu v intenzitě a míře vyžadující zásah Ústavního soudu. Stěžovatelem namítané porušení čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny a čl. 5 odst. 4 Úmluvy proto Ústavní soud neshledal.
Rovněž nelze přijmout argumenty stěžovatele ohledně porušení principů řádného a spravedlivého procesu podle čl. 36 a násl. Listiny, které jsou v podstatě opakováním námitek, které již stěžovatel uplatnil ve stížnosti proti usnesení krajského soudu, neboť sama okolnost, že vrchním soudem nebyly akceptovány a stížnosti nevyhověl, neznamená porušení práva na soudní ochranu. S odkazem na své výše uvedené závěry nespatřuje Ústavní soud ve vydání rozhodnutí vrchního soudu libovůli, jež by spočívala v nedostatečném odůvodnění, nekonkrétnosti či neurčitosti jeho rozhodnutí. Jestliže se stížnostní soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, který existenci vazebního důvodu řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodnil, není možno jeho rozhodnutí považovat za odporující čl. 36 odst. 1 Listiny.
Poukazuje-li stěžovatel s odvoláním na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva na porušení principu rovnosti zbraní v přípravném řízení nerespektováním práv obhajoby orgány činnými v trestním řízení, je třeba pro úplnost uvést, že tato zásada může být především v přípravném řízení dočasně omezena, přičemž pro stručnost Ústavní soud stěžovatele v podrobnostech odkazuje na své závěry vyslovené v nálezu ze dne 17. června 2004, sp. zn. III. ÚS 239/04.
Z důvodů uvedených shora tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými usneseními Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně nebyla porušena stěžovatelova ústavně zaručená základní práva zakotvená v článcích 8 odst. 2 a 5 a 36 a násl. Listiny a v čl. 5 odst. 4 Úmluvy, a ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 12. srpna 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu