ECLI:CZ:US:2004:2.US.482.03
sp. zn. II. ÚS 482/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti P., s. r. o., zastoupené Mgr. Ing. L. J., advokátkou, proti usnesení Okresního státního zastupitelství Plzeň-město ze dne 1. 9. 2003, č. j. 1 Zt 248/2003-9, za účasti Okresního státního zastupitelství Plzeň-město, jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 13. 10. 2003 a která i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá s odkazem na ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy České republiky a dále také s odkazem na ustanovení §2 odst. 3, 5 a 6 trestního řádu zrušení shora uvedeného rozhodnutí s tím, že jeho vydáním bylo porušeno její právo na spravedlivý proces.
Stěžovatelka podala trestní oznámení na V. K., neboť ten jako jednatel společnosti K. s. r. o. u ní objednal a odebral zboží v celkové hodnotě 419.181,-- Kč, které nezaplatil a dle jejího názoru ani zaplatit nehodlal, a to i přesto, že K., s. r. o. měla finanční prostředky k dispozici. Policejní orgán trestní oznámení odložil. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka stížnost, na jejímž základě bylo usnesení o odložení věci zrušeno. Po dalším šetření byla věc policejním orgánem opět odložena a stížnost proti tomuto rozhodnutí Okresní státní zastupitelství jako nedůvodnou zamítlo usnesením napadeným v řízení o ústavní stížnosti.
Stěžovatelka shledává porušení ústavně zaručeného práva zejména v tom, že orgán činný v trestním řízení nesplnil povinnost stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví. V rámci své stížnosti poukazuje na "protichůdné závěry", s kterými nebylo nakládáno v souladu s trestním řádem. Poukazuje na to, že jednatelé společnosti K. s. r. o. nevedli řádně účetnictví, že jednatel společnosti po splatnosti závazku vůči stěžovateli platil jiným věřitelům, etc. Dále stěžovatelka namítá, že usnesení nebylo doručeno právnímu zástupci stěžovatele, ačkoli být doručeno mělo.
V souladu s ustanovením §32 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Okresní státní zastupitelství Plzeň-město, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil.
Okresní státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Plzeň-město ve vyjádření ze dne 10. 11. 2004 uvedla, že důvodem zamítnutí stížnosti stěžovatelky je především absence subjektivní stránky trestného činu podle §256a odst. 1 trestního zákona, že obviněný V. K. se snažil udržet vlastní výrobu těstovin, a proto platil jiným dodavatelům v hotovosti s tím, že vytvoří předpoklady pro uspokojení jiných svých věřitelů. Státní zástupkyně dále sdělila, že bylo uloženo policejnímu orgánu, aby usnesení doručil rovněž právnímu zástupci stěžovatelky (poškozené). Policejní orgán však tento pokyn nesplnil a usnesení doručil pouze stěžovatelce, nikoliv její právní zástupkyni. Proto uložila splnění této povinnosti policejnímu orgánu znovu. Dále státní zástupkyně sdělila, že věc není uzavřena, že budou dále prováděny úkony v trestním řízení a bude dále prošetřováno, zda V. K. nespáchal trestné činy dle §256a odst. 1, §125 odst. 1 a nově i dle §126 odst. 2 trestního zákona.
Po té, co Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, jež patří do pravomoci obecných soudů, a nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyla takovým vybočením porušena stěžovatelova základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, nález č. 34, str. 257 a násl.).
Za této situace není prostor pro zásah Ústavního soudu proti napadenému rozhodnutí, neboť Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem orgánů činných v trestním řízení nedošlo k zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatelky. Orgány činné v trestním řízení se věcí na základě trestního oznámení zabývaly, okresní státní zastupitelství zrušilo rozhodnutím ze dne 9. 1. 2002, č. j. 1 Zn 125/2001-15, v pořadí první usnesení policejního orgánu o odložení trestního oznámení a uložilo mu mimo jiné prošetření stavu hospodaření podezřelého a jeho platební morálku vůči jiným věřitelům, a to zejména za pomoci stanoviska znalce.
Ústavní soud se domnívá, že státní zástupkyně plně akceptovatelným způsobem odůvodnila v napadeném rozhodnutí důvody, pro které zamítla stížnost stěžovatelky proti v pořadí druhému usnesení o odložení trestního oznámení. V odůvodnění tohoto rozhodnutí totiž především podrobně vylíčila závěr o absenci subjektivní stránky trestného činu zvýhodňování věřitele a na základní námitku stěžovatelky reagovala tím - jak ostatně vyplývá ze shora zmíněného vyjádření státní zástupkyně okresního státního zastupitelství - že úhradou plnění jiných věřitelů se podezřelý snažil udržet výrobu tak, aby mohl uspokojit i jiné, dřívější věřitele. Z tohoto skutkového zjištění lze tedy usuzovat, že podezřelý nejednal úmyslně ve snaze zkrátit právě stěžovatelku.
Pro doplnění Ústavní soud rovněž dodává, že z Listiny základních práv a svobod lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatelů na takový druh "satisfakce" v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky nezakládá (tak viz i usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1997 ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 7, usnesení č. 5, str. 343 a násl.). Z obsahu spisové dokumentace dostupné Ústavnímu soudu nadto vyplývá, že podezření ze spáchání trestných činů je nadále prošetřováno, a že celá věc není dosud ukončena. Rovněž lze podotknout, že postupem orgánů činných v trestních řízeních nejsou dotčena stěžovatelčina práva domáhat se realizace odpovědnosti pořadem práva civilního.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo k zásahu do základního práva stěžovatelky, neboť postup orgánů činných v trestním řízení se nachází plně v mezích ústavnosti, a proto návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. prosince 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu