ECLI:CZ:US:2004:2.US.49.02
sp. zn. II. ÚS 49/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o návrhu R. W., a J. Z., obou zastoupených JUDr. H. R., advokátkou, proti rozsudku Okresního soudu v Brně ze dne 2. 2. 1998, č. j. 4 C 1208/91-104, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2001, č. j. 38 Co 309/98-134, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Dne 24. 1. 2002 byl Ústavnímu soudu doručen návrh na zrušení shora uvedených rozhodnutí s odůvodněním, že v řízení před obecnými soudy byla porušena práva, garantovaná ustanoveními čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod. Stěžovatelky proto navrhly obě rozhodnutí zrušit.
V návrhu bylo rovněž uvedeno, že stěžovatelky napadly uvedená rozhodnutí rovněž dovoláním s tím, že ústavní stížnost podaly z důvodu zachování lhůty pro podání ústavní stížnosti pro případ, že by Nejvyšší soud jimi podané dovolání odmítl.
Dne 19. 9. 2003 si Ústavní soud vyžádal k projednání věci spis Okresního soudu Brno-venkov ve věci sp. zn. 4 C 1208/91, z něhož zjistil, že Nejvyšší soud rozhodl o podaném dovolání svým rozsudkem ze dne 27. 8. 2003 ve věci sp. zn. 22 Cdo 1508/2002. V prvním ze svých výroků odmítl jako nepřípustné dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byla zamítnuta žaloba na určení platnosti dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku parc. č. 231/3 o výměře 648 m2 v k. ú. B., dále rozhodl o povinnosti stěžovatelek k náhradě nákladů dovolacího řízení. Dále Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl ve vztahu k prvnímu žalovanému potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, dále ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že matka stěžovatelek je ke dni svého úmrtí výlučnou vlastnicí části pozemku parc. č. 231/3 o výměře 487 m2 v k. ú. B. a ve výrocích o nákladech řízení mezi stěžovatelkami a prvním žalovaným. Stejně tak Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že matka stěžovatelek je ke dni svého úmrtí výlučnou vlastnicí části pozemku parc. č. 231/3 o výměře 487 m2 v k. ú. B. a ve výrocích o nákladech řízení mezi stěžovatelkami a prvním žalovaným a státem. Věc byla v rozsahu zrušených výroků vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ústavní soud se ztotožňuje s judikaturou Nejvyššího soudu v tom směru, že otázka žalobního požadavku spočívajícího v posouzení platnosti právního jednání je za dané skutkové situace prejudiciální otázkou ve vztahu ke zbývající části předmětu řízení o určovací žalobě (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2001 ve věci sp. zn. 20 Cdo 2948/2000 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2001 ve věci sp. zn. 22 Cdo 1772/2000, obojí publikováno v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 1, č. C 67 ve a svazek 11, č. C 775; k této problematice, byť v rovině správního soudnictví, srov. též nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 493/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 10, str. 425).
Podle informace, kterou si Ústavní soud vyžádal od Okresního soudu Brno-venkov, byl rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2003 ve věci sp. zn. 22 Cdo 1508/2002 doručen právní zástupkyni stěžovatelek dne 8. 1. 2004. V důsledku rozhodnutí o dovolání Nejvyšším soudem bude věc znovu projednána soudem prvního stupně v dalším řízení. Ústavní soud konstatuje, že je vytvořen procesní prostor k ochraně práv, jejichž porušení stěžovatelky namítají, v řízení před obecnými soudy. Pokud došlo ke zrušení stěžovatelkami napadených rozhodnutí a věc je vrácena k projednání soudu prvního stupně, neexistuje akt orgánu veřejné moci, který by mohl Ústavní soud z hlediska ústavnosti posuzovat. S ohledem na princip subsidiarity ochrany práva Ústavním soudem tedy Ústavní soud konstatuje, že stížnost proti neexistujícímu rozhodnutí je stížností nepřípustnou (k tomu viz usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 205/1997, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, str. 379 či nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 467/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 13, str. 227). Pro případ, že by zásah do ústavně zaručených práv nebyl v řízení před obecnými soudy odstraněn, nic stěžovatelkám nebrání, aby se na Ústavní soud obrátily za podmínek stanovených zákonem s novou ústavní stížností.
Za této situace Ústavní soud konstatuje, že z pohledu pochybení tvrzených v podané ústavní stížnosti je poskytnut prostor pro ochranu práv stěžovatelek v řízení před obecnými soudy. Projednání věci před ústavním soudem je proto ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nepřípustné, proto Ústavní soud návrh ve smyslu §43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2004