ECLI:CZ:US:2004:2.US.492.02
sp. zn. II. ÚS 492/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatelky J. R. S., spol. s r. o., zastoupené advokátkou JUDr. I. D., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2002, čj. 30 Ca 56/2000-32, rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 3. 12. 1999, čj. 7165-0101-01/99, a rozhodnutí Celního úřadu Brno II ze dne 22. 10. 1999, čj. TR 1664/98/R-1, za účasti Krajského soudu v Brně, Celního ředitelství Brno a Celního úřadu Brno II, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka rozhodnutí Krajského soudu v Brně, Celního ředitelství Brno a Celního úřadu Brno II uvedená v záhlaví. Domnívá se, že jimi došlo k porušení jejích práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a k porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. 30 Ca 56/2000, a spisový materiál celních orgánů v projednávané věci, z nichž zjistil následující:
Celní úřad Brno II shora uvedeným rozhodnutím konstatoval, že se stěžovatelka dopustila celního deliktu dle ustanovení §298 odst. 1 zák. č. 13/1993 Sb., celní zákon, v platném znění (dále jen "celní zákon"), porušením zájmu společnosti způsobem uvedeným v ustanovení §293 písm. a) celního zákona, a to nesplněním povinností vyplývajících z ustanovení §80 odst. 1, §81 odst. 1 písm. a) a §83 odst. 1 celního zákona, neboť při dopravě zboží - návěsu SPZ SV 37 DB - přes státní hranici dne 14. 1. 1997 toto zboží nepřihlásila a nepředložila spolu s doklady, které se k němu vztahují, nejbližšímu pohraničnímu celnímu úřadu, následně je nedopravila k příslušnému celnímu úřadu a nepředložila k provedení celního řízení. Uvedené zboží tedy dovezla nezákonně. Celní úřad jí proto podle §299 odst. 1 písm. a) a odst. 2 celního zákona uložil pokutu ve výši 240.000,- Kč. Odvolání stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí Celní ředitelství Brno zamítlo a prvostupňové rozhodnutí potvrdilo.
Rozhodnutí Celního ředitelství Brno napadla stěžovatelka správní žalobou, kterou Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem zamítl. V odůvodnění svého rozsudku soud konstatoval, že podstatou dané věci je to, zda bylo celními orgány dostatečně prokázáno, že se stěžovatelka dopustila předmětného správního deliktu. Dle názoru krajského soudu byla stěžovatelka v daném případě povinna podat písemné celní prohlášení a předložit ho i s doklady celnímu úřadu k propuštění zboží do příslušného celního režimu, neboť nebyly dány podmínky pro podání ústního celního prohlášení dle §24 odst. 1 písm. f) vyhlášky č. 92/1993 Sb. Nejednalo se totiž o dopravní prostředek úplně osvobozený od dovozního cla, který byl propuštěn do režimu dočasného použití ve smyslu §161 až §167 vyhlášky č. 93/1993 Sb. Šlo sice o dopravní prostředek k obchodnímu použití evidovaný v zahraničí, jenž však nebyl dovezen a užíván osobou vykonávající svou činnost v zahraničí. Stejně tak, prostředek byl sice použit jinými českými osobami, než které dočasně pobývají v zahraničí, nebyly však zmocněny tím, komu byl dopravní prostředek propuštěn do režimu dočasného použití, a nevykonávají svou činnost v jeho zájmu [§163 písm. a) a §164 odst. 1 citované vyhlášky]. Protože stěžovatelka nebyla schopna doložit, že písemné prohlášení učinila, a spor o přechodu zboží přes hranici nevznikl, měl krajský soud za to, že k naplnění skutkové podstaty celního deliktu došlo.
K námitkám stěžovatelky vztahujícím se k procesním pochybením celních orgánů, soud uvedl, že neprovedení dalších důkazů navržených stěžovatelkou (výslech řady svědků, výslech stěžovatelky apod.) za procesní vadu nepovažuje. Uvedené důkazy nebylo třeba provést, neboť nebyly k prokázání skutkové podstaty celního deliktu relevantní. Také zboží ve výroku prvostupňového správního rozhodnutí bylo dostatečně konkretizováno. Označení návěsu státní poznávací značkou bylo z pohledu soudu dostačující.
Celní orgány jasně specifikovaly, jakým způsobem se stěžovatelka celního deliktu dopustila, které skutečnosti to prokazují, která ustanovení celního zákona byla porušena a jaké úvahy vedly celní orgán při hodnocení, zda byla naplněna daná skutková podstata. Odvolací celní orgán rovněž zdůvodnil, proč námitkám stěžovatelky, uvedeným v odvolání, nevyhověl. Proto i argument stěžovatelky, dle nějž bylo rozhodnutí neuspořádané, neucelené a zavádějící, a tudíž nepřezkoumatelné, odmítl. Soud odkázal dále na rozhodnutí o odvolání, v němž se odvolací orgán s řadou námitek stěžovatelky již vypořádal, přičemž vytýkané vady nemohly mít na zákonnost napadeného rozhodnutí vliv, a soud by k nim proto podle ustanovení §250i odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř.") ani nemohl přihlédnout. Konečně, k námitce stěžovatelky, že nebyl proveden důkaz komisionářskou smlouvou ze dne 11. 9. 1995, soud uvedl, že žalovaný (pozn. v rozhodnutí uvedeno "žalobce", jedná se však evidentně o písařskou chybu) se jí v rozsahu tvrzení stěžovatelky zabýval a uvedl, z jakého důvodu správní orgán (prvého stupně) nepochybil, jestliže tento důkaz neprovedl. Soud neshledal důvodnou ani námitku týkající se vadné právní kvalifikace totožnosti skutku. Ztotožnil se tak s názorem žalovaného, dle něhož se v případě tahačů a návěsů jedná o individuální zboží, a tedy i o zvláštní celní delikty.
Stěžovatelka napadla závěry obecného soudu i celních orgánů v projednávané ústavní stížnosti. Namítá, že krajský soud při přezkumu zákonnosti napadeného správního rozhodnutí nepostupoval v souladu s §250i, §250j odst. 2 a §157 odst. 2 o.s.ř., neboť se nevypořádal se všemi důvody, v nichž spatřovala nezákonnost správního rozhodnutí. Soud údajně v rozporu se skutečností tvrdí, že nebyla zmocněna tím, komu byl dopravní prostředek propuštěn do režimu dočasného použití a v jehož zájmu vykonávala činnost, a že byla povinna podat celní prohlášení. Následně soud uvedl, že provedení důkazů nebylo k prokázání naplnění skutkové podstaty celního deliktu nutné. Podle stěžovatelky není ovšem zřejmé, jak soud k závěru o absenci zmocnění na straně stěžovatele dospěl. Odůvodnění napadeného rozsudku je také, pokud jde o námitku neprovedení klíčového důkazu citovanou komisionářskou smlouvou, nesrozumitelné, čímž bylo podle ní porušeno její právo na spravedlivý proces.
Stěžovatelka dále tvrdí, že celní orgány a krajský soud pochybily v rovině právního hodnocení nesprávně a nedostatečně zjištěných skutkových okolností, když na daný případ neaplikovaly §164 vyhlášky č. 93/1993 Sb., o osvobození zboží od dovozního cla, dle něhož nebyla povinna podat písemné celní prohlášení, a nezohlednily §28, §29 a §30 odst. 1 vyhlášky č. 92/1993 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení celního zákona. Podle stěžovatelky je nepochybné, že předmětné zboží (dopravní prostředek k obchodnímu použití - návěs) bylo evidováno v zahraničí na jméno zahraniční osoby a bylo stěžovatelkou užíváno, protože k tomu byla zahraniční osobou zmocněna, a vykonávala činnost pro tento subjekt a v jeho zájmu. Předmětné zboží tak podléhalo režimu dočasného použití s úplným osvobozením od dovozního cla. Stěžovatelka žádnou svou povinnost tudíž neporušila, neboť zboží dopravila příslušnému celnímu úřadu a celní prohlášení podala ústně či jiným úkonem. Nešlo proto o nezákonný dovoz zboží. Současně poukázala na §158 odst. 2 vyhlášky č. 136/1998 Sb., jež nahradila vyhlášku č. 93/1993 Sb.
Stěžovatelka pokládá za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů rovněž rozhodnutí Celního ředitelství Brno a odvolává se přitom na ustanovení §50 odst. 7 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Jedna z odvolacích námitek, jež stěžovatelka uplatnila, se týkala nesprávně zjištěného skutkového stavu. Byla-li tato námitka neurčitá, měl ji odvolací orgán vyzvat k odstranění vady, nebo měl uvést, z jakých důvodů dospěl k závěru, že skutečný stav věci byl zjištěn řádně. Stejných pochybení se dopustil i krajský soud, když nepostupoval v souladu s §158 odst. 2 o.s.ř. (pozn: míněn patrně §157 odst. 2 o.s.ř.). Z koncepce dané části odůvodnění jeho rozhodnutí údajně vyplývá, že jde převážně o soubor jednovětých konstatování, který bez dalšího odůvodnění nemůže obstát. Rozsudek tak byl vydán v rozporu s ústavně zakotveným postupem, je projevem zřejmé libovůle v soudním rozhodování, čímž vybočuje z mezí ústavně stanoveného postupu soudu. Porušuje i čl. 95 odst. 1 Ústavy, stanovující vázanost soudce zákonem.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Krajský soud v Brně, Celní ředitelství Brno a Celní úřad Brno II, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Brně uvedl ve svém vyjádření, že právo stěžovatelky na spravedlivý proces porušeno nebylo. Jejími žalobními námitkami se zabýval a řádně je zhodnotil.
Celní ředitelství Brno se vyjádřilo, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 95 Ústavy, a navrhlo, aby Ústavní soud její stížnost zcela zamítl. Detailně se vypořádává s jednotlivými námitkami stěžovatelky, které považuje převážně za nedůvodné a nepodložené.
Celní úřad Brno II se, jak vyplývá z jeho přípisu ze dne 7. 8. 2002, domníval, že mu výzva byla doručena coby vedlejšímu účastníkovi a tohoto postavení se s poukazem na ustanovení §28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vzdal. Ústavní soud však k tomu uvádí, že dle ustanovení §28 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jsou účastníky řízení navrhovatel a ti, o nichž to stanoví zákon. Uvedené ustanovení je specifikováno ustanovením §76 odst. 1 téhož zákona, dle něhož jsou účastníky řízení o ústavní stížnosti stěžovatel a státní orgán nebo jiný orgán veřejné moci, proti jehož zásahu ústavní stížnost směřuje. Státními orgány, proti jejichž zásahům ústavní stížnost podle svého petitu směřuje, a které jsou proto účastníky tohoto řízení, jsou nejen krajský soud a celní ředitelství, ale právě i celní úřad. Vzhledem k tomu, že zákon o Ústavním soudu neumožňuje, aby se účastník svého postavení vzdal (na rozdíl od vedlejšího účastníka, §28 odst. 2 cit. zák.), nemohl Ústavní soud tento procesní krok celního úřadu zohlednit a nadále s ním zacházel jako s účastníkem. Zůstalo při tom, že k ústavní stížnosti se Celní úřad Brno II nevyjádřil.
Podstatou ústavní stížnosti je jednak polemika stěžovatelky s názorem celních orgánů a obecného soudu v otázce, zda předmětné zboží podléhalo režimu dočasného použití s úplným osvobozením od dovozního cla, jednak její kritika postupu správních orgánů a soudu v projednávané věci, který považuje za protiústavní. S jejími názory však žádný z orgánů, které vydaly napadená rozhodnutí, nesouhlasí.
Ústavní soud i v dané věci zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud tyto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad nimi (čl. 83 Ústavy ČR). Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavnímu soudu přísluší zabývat se věcí pouze z hlediska ústavněprávního. Může tedy posuzovat pouze otázku, zda jsou právní názory a postup obecného soudu, resp. správních orgánů, ústavně konformní, nebo, zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Ústavní soud též upozorňuje, že se již zabýval řadou ústavních stížností stěžovatelky, které rovněž směřovaly proti dalším rozhodnutím Celního úřadu Brno II, Celního ředitelství Brno a Krajského soudu v Brně, týkaly se stejné právní problematiky, tj. posouzení otázky, zda se stěžovatelka dopustila celního deliktu či nikoli, a obsahovaly totožnou ústavně právní argumentaci jako v projednávaném případě. Následně je odmítal pro jejich zjevnou neopodstatněnost (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 423/02, III. ÚS 421/02, III. ÚS 422/02, III. ÚS 491/02, IV. ÚS 420/02 a IV.ÚS 468/02).
V posledně uvedeném usnesení Ústavní soud poukazoval na to, že již ze samotné skutečnosti, že ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Brně, vydanému podle části páté hlavy druhé o.s.ř., je zřejmé, že rozhodnutí správního orgánu bylo příslušným soudem přezkoumáno, z čehož lze evidentně dovodit, že právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny), resp. právo na soudní přezkum správního rozhodnutí (čl. 36 odst. 2 Listiny), porušeno nebylo. V usnesení sp. zn. III. ÚS 421/02 Ústavní soud dále poukázal na to, že se obecný soud s tvrzeními stěžovatelky, která byla uplatněna v podstatě ve shodném rozsahu jako v jejích správních žalobách, vypořádal v odůvodnění svých rozhodnutí postačujícím a ústavně konformním způsobem. Dodal, že, jestliže obecný soud v odůvodnění těchto rozhodnutí vyložil, že provedení dalších důkazů není nutné vzhledem k povaze celního deliktu, a jestliže se dostatečně vypořádal i s tím, kdy je nutno písemné celní prohlášení podat, přičemž vyložil, proč dovoz zboží v posuzované věci nepodléhal plnému osvobození od dovozního cla, je třeba konstatovat, že jsou jeho rozhodnutí založena na dostatečných skutkových zjištěních, na jejichž základě byl v mezích ústavně zaručené nezávislosti obecných soudů (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR) vyvozen právní názor, který v nich má oporu (§157 odst. 2 o.s.ř.). Prismatem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), jež výlučně otevírá prostor k ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, nelze proto obecnému soudu (Krajskému soudu v Brně) nic vytknout.
V již citovaném usnesení, sp. zn. IV. ÚS 468/02, Ústavní soud také připomněl svou konstantní judikaturu, dle níž nelze vykládat právo na spravedlivý proces tak, že se řízení stává nespravedlivým v důsledku pouhého faktu, že soud dospěje k právnímu názoru, s nímž se jedna ze stran sporu neztotožňuje. Interpretace jednoduchého práva by se mohla stát neústavní pouze tehdy, pokud by právní závěry soudů byly natolik extrémní, že by porušovaly některé z ústavních práv či svobod (např. by byly zjevně diskriminující ve vztahu k určité skupině osob, bez rozumných a smysluplných důvodů by zakládaly evidentní nerovnost, apod.). Ústavní soud dospěl v citovaném případě k názoru, že nic takového závěrům celních orgánů a správnímu soudu vytknout nelze. K čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, jehož se stěžovatelka rovněž dovolávala, Ústavní soud uvedl, že toto ustanovení samo o sobě neobsahuje subjektivní veřejné ústavně zaručené základní právo stěžovatelky, neboť představuje především institucionální záruku nezávislosti soudů a soudců.
Ve svém usnesení, sp. zn. III. ÚS 421/02, Ústavní soud dále upozornil, že odkaz stěžovatelky na rozhodnutí Ústavního soudu, která jmenovala ve své ústavní stížnosti, se jeví jako nedůvodný, neboť právní názory v nich uvedené Ústavní soud v této věci nikterak nezpochybňuje. Odkazy stěžovatelky na uvedené nálezy Ústavního soudu jsou, z důvodu zcela odlišných skutkových okolností, nepřípadné.
Ústavní soud ve shora zmíněných rozhodnutích vydaných k obsahově totožným ústavním stížnostem stěžovatelky dospěl k závěru, že krajský soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny a jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti.
Ústavní soud zohlednil obsahovou totožnost napadených rozhodnutí a projednávané ústavní stížnosti s ústavními stížnostmi a jimi napadenými rozhodnutími, o nichž již dříve rozhodl jako o zjevně neopodstatněných. Neshledal důvodu se od svého názoru vysloveného ve výše citovaných rozhodnutích odchýlit. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2004 JUDr. Jiří Malenovský předseda senátu