ECLI:CZ:US:2004:2.US.502.04
sp. zn. II. ÚS 502/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. H., právně zastoupeného Mgr. M. V., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo 962/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatel brojí proti v záhlaví citovanému usnesení Nejvyššího soudu a tvrdí, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu, neboť jeho dovolání bylo pro nepřípustnost odmítnuto s odůvodněním, že tvrzená námitka nesprávnosti právního posouzení věci je založena na kritice správnosti skutkového zjištění. Tento výklad stěžovatelova dovolání však neodpovídá skutečnosti, protože stěžovatel namítal nesprávnost právního posouzení otázky důkazního břemene. V procesním postavení žalovaného mu bylo v obou stupních řízení přisouzeno žalobcovo důkazní břemeno ohledně pravosti stěžovatelova podpisu na žalobcem předloženém uznávacím prohlášení. Stěžovatel tedy požadoval řešení právní otázky ve smyslu §237 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
K obsahu ústavní stížnosti podal vyjádření účastník řízení - Nejvyšší soud. Předseda příslušného senátu uvedl, že námitky do skutkových zjištění nemohou být relevantním dovolacím důvodem v případě přípustnosti dovolání založené na podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací soud v daném případě neshledal rozhodnutí odvolacího soudu v řešené otázce zásadně právně významným.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí a posouzení argumentace v ústavní stížnosti obsažené dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Nejvyšší soud v napadeném usnesení posuzoval toliko přípustnost podaného dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V dovolacím řízení se zabýval pouze tím, zda předmětná právní otázka je či není zásadního právního významu a dospěl k závěru, že se o otázku zásadního právního významu nejedná. Ústavní soud důsledně respektuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů, a proto v souzené věci - z ústavně právního hlediska - neshledal důvod právní závěr Nejvyššího soudu, vyplývající z podstaty dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a z povahy dovolacího řízení, zpochybňovat. Postup Ústavního soudu je v souladu s jeho ustálenou judikaturou. Za tohoto stavu se Ústavní soud nezabýval věcnou stránkou právního názoru napadeného rozsudku Nejvyššího soudu, neboť respektoval jeho výše uvedenou kompetenci.
Dovolání může být ve smyslu citovaného ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až zjištěním (závěrem), že tomu tak vskutku je. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, aby byl použit správný právní předpis a o to, zda byl také správně vyložen.
Ve výše uvedeném smyslu musí mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena, jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné ("nové") řešení této právní otázky (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne24. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101), nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě, jak již bylo výše uvedeno, dovolací soud řešil meritorně otázku zcela konkrétní, dotýkající se svým významem toliko účastníků řízení, a proto dospěl k závěru, že se o otázku zásadního právního významu nejedná.
Po zhodnocení výše uvedených okolností daného případu pak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání usnesením odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu