ECLI:CZ:US:2004:2.US.504.02
sp. zn. II. ÚS 504/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatelky J. K., zastoupené advokátkou H. D., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 13. 5. 2002, sp. zn. 5 KZt 63/2002, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti, jenž byl Ústavnímu soudu doručen dne 19. 7. 2002, domáhá zrušení usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně uvedeného v záhlaví. Namítá, že krajské státní zastupitelství coby stížnostní orgán jí upřelo právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u jiného orgánu, když její včas podanou stížnost proti usnesení Okresního státního zastupitelství ve Žďáře nad Sázavou označilo za opožděnou a z tohoto důvodu ji zamítlo. Poukazuje na potvrzení Č. T., a.s., divize telekomunikačních služeb, z něhož je patrné, že stížnost podala telegraficky na poště v Proseči u Skutče dne 2. 4. 2002.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spisy Krajského státního zastupitelství v Brně, sp. zn. 5 KZt 63/2002, a Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou, sp. zn. 2 T 54/2002, z nichž zjistil následující:
Usnesením Policie ČR, okresního ředitelství, odd. hospodářské kriminality ve Žďáře nad Sázavou ze dne 8. 2. 2002, sp. zn. ČTS: ORZR-78/KPV-OHK-2002, bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatelky pro trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu dle ustanovení §126 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"). Státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Žďáře nad Sázavou podal na stěžovatelku pro uvedený skutek dne 17. 4. 2002 u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou obžalobu. Věc je vedena u jmenovaného soudu pod sp. zn. 2 T 54/2002 a nebyla doposud skončena.
Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství ve Žďáře nad Sázavou rozhodla usnesením ze dne 15. 3. 2002, sp. zn. Zt 83/2002, tak, že státní zástupkyně JUDr. L. H. není vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení (jak je specifikováno ve výrokové části tohoto usnesení).
Stěžovatelka podala proti tomuto usnesení prostřednictvím své obhájkyně telegraficky stížnost, která byla Okresnímu státnímu zastupitelství ve Žďáře nad Sázavou doručena dne 4. 4. 2002.
Státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně o stížnosti rozhodla usnesením ze dne 13. 5. 2002, sp. zn. 5 KZt 63/2002 tak, že ji jako opožděnou zamítla. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatovala, že napadené usnesení bylo stěžovatelce doručeno dne 29. 3. 2002. Posledním dnem k podání stížnosti bylo úterý dne 2. 4. 2002. Protože stěžovatelka podala stížnost až 3. 4. 2002, krajskému státnímu zastupitelství tak nezbylo, než stížnost jako opožděně podanou zamítnout.
Na výzvu Ústavního soudu se k věci vyjádřilo Krajské státní zastupitelství v Brně. Uvedlo, že při posouzení včasnosti podané ústavní stížnosti vycházelo ze spisového materiálu, z něhož vyplynulo, že stěžovatelka podala stížnost telegraficky dne 3. 4. 2002. Posledním dnem k podání stížnosti bylo ovšem úterý 2. 4. 2002. K tvrzení stěžovatelky, že stížnost byla podána telegraficky již 2. 4. 2002, a k předloženému potvrzení této skutečnosti uvedlo, že tuto písemnost nemělo při rozhodování o stížnosti k dispozici. V případě, že by stížnost byla skutečně podána dne 2. 4. 2002, byla by třídenní lhůta zachována. Zastupitelství ovšem upozornilo na ustanovení §61 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Ve smyslu tohoto ustanovení lze totiž rozhodnutí o zamítnutí opravného prostředku pro opožděnost zrušit, jestliže o to ten, kdo tvrdí, že opravný prostředek podal včas, požádá. Nelze tak ovšem rozhodnout z úřední moci. Pokud stěžovatelka žádost ve lhůtě tří dnů od jejího vyrozumění o zamítnutí stížnosti nepodala, je možno situaci řešit pouze postupem podle §266 a násl. trestního řádu.
Ústavní soud se v důsledku výše uvedených skutečností primárně zabýval otázkou, zda byla v projednávaném případě zachována podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem než cestou ústavní stížnosti. Ústavní stížnost je totiž koncipována jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto se snaží své zásahy do činnosti orgánů veřejné moci minimalizovat. Může jejich rozhodnutí z ústavněprávního hlediska přezkoumávat pouze tehdy, jestliže před podáním ústavní stížnosti byly vyčerpány všechny ostatní prostředky k ochraně práva, které jsou v procesní dispozici stěžovatele. V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
Jak upozornilo i Krajské státní zastupitelství v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, je procesním prostředkem způsobilým k nápravě nesprávného rozhodnutí o zamítnutí podaného opravného prostředku pro opožděnost žádost podle §61 odst. 3 trestního řádu na zrušení takového rozhodnutí, podaná ve lhůtě do tří dnů od vyrozumění o jeho zamítnutí. Dle tohoto ustanovení se totiž přiměřený postup (podle §61 odst. 1 a 2 trestního řádu) aplikuje i za situace, kdy oprávněná osoba podala opravný prostředek sice včas, ale nadřízený orgán nesprávně tento včas podaný opravný prostředek jako opožděný zamítl. Po zjištění, že původní opravný prostředek byl ve skutečnosti podán včas, se k žádosti oprávněné osoby dřívější rozhodnutí o zamítnutí opravného prostředku zruší a o původně podaném opravném prostředku se rozhoduje v příslušném řízení znovu (srov. Šámal, Král, Baxa, Púry: Trestní řád, komentář, 2. vydání 1997, str. 270).
Z obsahu připojených spisů Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou nevyplývá, že by stěžovatelka žádost ve smyslu §61 odst. 3 trestního řádu podala. Nic takového ostatně ani netvrdí ve své ústavní stížnosti. Nevyčerpala tak všechny procesní prostředky způsobilé k nápravě tvrzeného protiústavního postupu při vydání napadeného rozhodnutí, jež měla podle zákona k dispozici (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud se dále zabýval tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež představuje výjimku z obecné zásady, že před podáním ústavní stížnosti je nutno vyčerpat všechny procesní prostředky. Každou takovou výjimku je třeba interpretovat restriktivně, toliko v mimořádných případech, kdy by mohla být efektivita ochrany ústavně zaručených práv ohrožena. Ústavní soud důvody k postupu podle citovaného ustanovení neshledal, a to již proto, že stěžovatelka nevyčerpala opravné prostředky vlastním chybným postupem.
Na základě uvedených skutečností proto Ústavní soud podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl podaný návrh jako nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 3. února 2004 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj