ECLI:CZ:US:2004:2.US.513.03
sp. zn. II. ÚS 513/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti F. S., zastoupeného JUDr. M. C., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2002, čj. 13 Co 125/2002-211, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 10. 2001, čj. 11 C 10/95-188, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a N. F., zastoupené JUDr. J. K., advokátem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 10. 11. 2003 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozsudky Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně garantovaná práva na ochranu zdraví dle článku 31 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), a to ve spojení s čl. 96 odst. 1 Ústavy. Navrhl, aby Ústavní soud projednal ústavní stížnost mimo pořadí a poté napadené rozsudky zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 11 C 10/95, z něhož zjistil následující:
Stěžovatel se žalobou, podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 a později několikrát doplněnou, domáhal po vedlejším účastníku náhrady škody na zdraví způsobené mu operačním výkonem. Obvodní soud pro Prahu 1 jeho žalobu v celém rozsahu zamítl rozsudkem ze dne 5. 11. 1997, čj. 11 C 10/95-77. Vyšel ze závěrů znaleckého posudku I. lékařské fakulty UK, z nichž dovodil, že zdravotní poškození udávané stěžovatelem je sice v souvislosti s operačním výkonem, ale důsledky poškození zdraví nenastaly jakýmkoli zaviněním vedlejšího účastníka. K odvolání stěžovatele soud druhého stupně usnesením ze dne 1. 6. 1999, čj. 16 Co 9/98-119, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Konstatoval, že stanovisko znaleckého ústavu vytváří spolehlivý základ pro závěr, že operační zákrok byl indikován a že operace byla provedena lege artis. Upozornil ovšem na to, že stěžovatel až v odvolacím řízení začal svůj žalobní návrh opírat o skutečnost, že nebyl před operací poučen o rozsahu možných nepříznivých komplikací. Tímto důvodem se soud nezabýval, neboť jádrem dosavadního vedení sporu byla otázka indikace operačního výkonu a jeho provedení z hlediska lege artis. Až vývojem v odvolacím řízení se proto stalo rozhodnutí nalézacího soudu nepřezkoumatelným. Soud prvního stupně doplnil v naznačeném směru dokazování a poté rozsudkem ze dne 24. 10. 2001, čj. 11 C 10/95-188, žalobu opět zamítl. Stěžovatel se proti tomuto rozsudku odvolal. Městský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně svým rozsudkem ze dne 10. 5. 2002, čj. 13 Co 125/2002-211. Ztotožnil se se závěrem nalézacího soudu, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno, pokud tvrdil, že ho lékaři nesprávně poučili o možných rizikách operace, v důsledku čehož se špatně rozhodl. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné neodůvodněným usnesením ze dne 27. 8. 2003, čj. 25 Cdo 881/2003-234.
Stěžovatel napadl potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně projednávanou ústavní stížností. Tvrdí, že jeho právům na ochranu zdraví a na spravedlivý proces nebyla poskytnuta dostatečná ochrana v otázkách volného hodnocení důkazů a vázanosti odvolacího soudu povinností přezkumu. Má za to, že nalézací soud opřel svůj závěr o splnění poučovací povinnosti o svědecké výpovědi MUDr. A. a MUDr. K., přestože oba vypovídali toliko o tom, jakým způsobem plní svou poučovací povinnost obecně, nikoli jak poučili stěžovatele. Dle stěžovatele se navíc výpověď svědka K., kterou soud považoval za věrohodnou, v podstatných rysech lišila od jeho původní výpovědi ze dne 27. 9. 1995. Stěžovatel má za to, že ani soud druhého stupně neposkytl dostatečnou ochranu jeho právům, když rozsudek napadený odvoláním nezměnil či nezrušil právě s ohledem na to, že byl založen na nesprávném posouzení věci. Poukazuje i na procesní vadu soudu prvního stupně, který vyšel ze znaleckého posudku ústavu, který nebyl k podání posudku povolán. Posudek vyhotovila 1. l., ačkoli k jeho podání byla určena V. Stěžovatel dále namítá, že odvolací soud ponechal bez povšimnutí důvody, které svědčily o tom, že postup léčby nebyl v souladu s dostupnými poznatky lékařské vědy. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na konkrétní skutečnosti, které pro takový závěr svědčí, a jež uváděl již v odvolacím řízení. Odvolací soud se jimi ovšem v rozporu s pravidly spravedlivého procesu vůbec nezabýval a odkázal toliko na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. V závěru své ústavní stížnosti stěžovatel odkazuje na obecné principy spravedlivého soudního řízení i na konkrétní ustanovení občanského soudního řádu upravující zásady soudního rozhodování (§153 občanského soudního řádu), hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), náležitosti odůvodnění rozsudku (§157 odst. 2 občanského soudního řádu). Vyslovuje přesvědčení, že unesl jak břemeno tvrzení, tak důkazní břemeno ke skutečnostem, které hovoří v jeho prospěch. Soudy ovšem s jeho důkazy nenaložily se stejnou vahou jako s důkazy vedlejšího účastníka, přičemž některé pominuly. Jejich rozsudky jsou nepřezkoumatelné a protiústavní. S odkazem na nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 271/96, je považuje za výraz zjevné soudcovské libovůle v rozhodování.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení a vedlejšího účastníka řízení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření vyslovil názor, že ústavní stížnost je založena na nesouhlasu stěžovatele s hodnocením důkazů a rozhodnutím obecných soudů., což samo o sobě nemůže být důvodem k podání ústavní stížnosti. Má za to, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně nedošlo k porušení procesních práv stěžovatele, když všechny důkazy pro rozhodnutí podstatné byly provedeny. Odvolací soud neměl proto důvod ke zrušení rozsudku.
Obvodní soud pro Prahu 1 ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, z něhož vyplývají úvahy, které soud vedly k zamítnutí žaloby.
Vedlejší účastník ve svém vyjádření poukázal na to, že z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel nesouhlasí s hodnocením důkazů, po jehož provedení došly soudy k závěru, který pro něho není příznivý. Odkázal na judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, jestliže soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením §132 občanského soudního řádu. Vedlejší účastník má za to, že soudy postupovaly v souladu nejen s předpisy procesními, ale neporušily ani ustanovení Listiny či Úmluvy. Stěžovatel se snaží provést své vlastní hodnocení důkazů, aby přinejmenším prokázal důvody pro podání ústavní stížnosti. To však náleží pouze obecným soudům.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost postrádá ústavní rozměr. Stěžovatel v ní polemizuje se závěry obecných soudů. V podstatě se tak domáhá přezkoumání jejich rozhodnutí, k čemuž ovšem Ústavní soud není oprávněn, neboť není dalším stupněm v hierarchii obecných soudů a do jejich nezávislého rozhodování nemůže zasahovat. Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu lze považovat za protiústavní pouze tehdy, jsou-li jeho právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud posuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí jen za předpokladu, že jimi je současně porušeno ústavně zaručené právo. Po prostudování spisu však Ústavní soud ke svému zrušujícímu zákroku důvod neshledal.
Stěžovatel zpochybňuje zejména hodnocení důkazů obecnými soudy a tvrdí, že v důsledku toho soudy dospěly k nesprávnému právnímu závěru. Jejich extrémní vybočení z pravidel soudního řízení způsobilo dle jeho přesvědčení porušení práva na spravedlivý proces. Ústavní soud v této souvislosti připomíná ústavní princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy), z něhož vyplývá zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky zakotvené v ustanovení §132 občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "přehodnocovat" jejich hodnocení důkazů (srov. III. ÚS 23/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, nález č. 5).
Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozsudků i jim předcházejících rozhodnutí soudů nalézacího i odvolacího, soudy se nárokem stěžovatele velmi podrobně zabývaly. Zkoumaly jednotlivé předpoklady odpovědnosti za škodu i otázku, zda byl stěžovatel před operací řádně poučen o rozsahu možných nepříznivých komplikací zákroku. Soud prvního stupně vyšel ze závěrů znaleckého posudku ve znění jeho doplňků, z něhož vyplynulo, že operace byla indikována a provedena lege artis (tj. v souladu s dosaženou úrovní lékařské vědy a praxe), ke zdravotnímu poškození udávanému stěžovatelem došlo sice v souvislosti s operačním výkonem, ale důsledky poškození zdraví nenastaly jakýmkoli zaviněním vedlejšího účastníka. Při zkoumání otázky splnění poučovací povinnosti dle §23 zákona o zdraví lidu neuvěřil tvrzení stěžovatele, že byl informován na jedné straně o banalitě zákroku a na straně druhé, o tom, že zemře, pokud operaci nepodstoupí, a považoval je za subjektivně zkreslené. Vypořádal se i s výpovědí svědkyně Sekáčové a jí sepsaným "čestným prohlášením" a uvedl důvody, pro které těmto důkazům neuvěřil. Vyšel z výpovědí svědků MUDr. K. a MUDr. A., přičemž vysvětlil , proč je považuje za věrohodné. K námitce stěžovatele, že tito svědkové vypovídali ke své poučovací povinnosti toliko obecně, se vyjádřil odvolací soud, přičemž Ústavní soud odkazuje v tomto směru na odůvodnění jeho rozhodnutí.
Odkaz stěžovatele na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 271/96 a III. ÚS 61/94, je nepřípadný. V nyní projednávané věci oba soudy svá rozhodnutí řádně a srozumitelně, v souladu s ustanovením §157 odst. 2 občanského soudního řádu, odůvodnily. Soud prvního stupně se podrobně zabýval i námitkami stěžovatele proti závěrům posudku znaleckého ústavu, které obsahuje rovněž jeho ústavní stížnost (otázka vztahu mezi předoperačním RTG vyšetřením a indikací operace, otázka zbytkové moči a jejího hodnocení, správnost indikace k operačnímu výkonu, adekvátnost rozsahu resekce) a vypořádal se s nimi. Za dané situace již nebylo nutné, aby odvolací soud znovu tyto námitky řešil. Postačilo, že v tomto směru odkázal na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, s nímž se ztotožnil. Také v ústavní stížnosti stěžovatel opakuje argumenty, s nimiž se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly, čímž v podstatě staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu ovšem nepřísluší.
Stěžovatel se v této souvislosti dovolává svého práva na rovnost účastníků v řízení. Tato zásada, zakotvená v článku 37 odst. 3 Listiny i v čl. 14 odst. 1, Paktu je obsažena v ustanovení §18 občanského soudního řádu a promítá se i do dalších jeho ustanovení. K jejímu provedení se soudům ukládá povinnost zajistit účastníkům stejné možnosti k uplatnění svých práv. Z obsahu spisu nevyplývají žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že byl některý z účastníků zvýhodněn či měl při rozhodování věci příznivější postavení. Skutečnost, že důkazy svědčící ve prospěch stěžovatele byly zhodnoceny pro něho nepříznivým způsobem, sama o sobě neznamená, že tím došlo k porušení zásady rovnosti účastníků či jiného ústavně zaručeného práva.
Za dané situace nelze považovat za extrémní závěr nalézacího soudu, s nímž se ztotožnil i soud odvolací, že stěžovatel v řízení neprokázal, že by vedlejší účastník v souvislosti s operačním výkonem porušil jakoukoli právní povinnost. Takový závěr je výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti a prima facie nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Článek 36 odst. 1 Listiny i čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jichž se stěžovatel dovolává, jsou ustanovení, která garantují právo na soudní ochranu, nelze je však vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v projednávané věci soudy porušily stěžovatelem tato ústavně garantovaná práva.
Procesní námitka stěžovatele, že znalecký posudek vypracoval ústav, který k tomu nebyl soudem povolán, postrádá ústavní rozměr. Soud prvního stupně formálně pochybil, když ustanovil znalcem z oboru urologie "V.", namísto správného označení dle seznamu znalců "l.". Tento ústav je ovšem součástí V. (oficiální název je "V. a l."), kde se nachází i soudem označená urologická klinika, která znalecký posudek vypracovala. Přes uvedenou nesprávnost nevznikly tedy pochybnosti o tom, kdo měl znalecký posudek podat. V opačném případě by sám znalecký ústav po obdržení usnesení o ustanovení znalce zcela jistě soud upozornil na to, že není k vypracování posudku povolán. Ostatně ani stěžovatel v průběhu řízení nenamítal, že posudek podal jiný subjekt, než byl k tomu určen, a své výhrady soustředil toliko proti jeho závěrům.
Článek 31 Listiny, zakotvující právo na ochranu zdraví, na jehož porušení stěžovatel bez bližšího zdůvodnění rovněž poukazuje, zjevně na projednávaný případ nedopadá. Ústavní soud navíc ve svých dřívějších rozhodnutích (srov. Pl. ÚS 35/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 5, str. 487 a násl.) zdůraznil, že práva uvedená v hlavě čtvrté Listiny, mezi něž patří i právo na ochranu zdraví, jsou konkretizována výslovně až příslušným prováděcím zákonem, na jehož základě (a v jeho mezích) je možné se těchto práv dovolávat (článek 41 odst. 1 Listiny). Článku 31 Listiny se tudíž nelze dovolávat samostatně jen s odkazem na porušení práva na spravedlivý proces.
Vzhledem ke všemu uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v.r.
předsedkyně senátu