ECLI:CZ:US:2004:2.US.518.03
sp. zn. II. ÚS 518/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Jiřího Nykodýma a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti J. H., právně zastoupeného JUDr. R. F., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2001, sp. zn. 13 Co 523/2001, a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 5. 6. 2001, sp. zn. 5 C 349/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel, který se domáhal zrušení výše označených rozsudků, odůvodnil ústavní stížnost tím, že zamítnutí návrhu okresním soudem, jímž uplatnil nárok dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen "zákon o půdě") a zamítnutí odvolání, které proti rozsudku soudu I. stupně podal, považuje za rozhodnutí, jimiž došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces, a to proto, že soudy nesprávně aplikovaly a vyložily ustanovení citovaného zákona o půdě.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně byl zamítnut návrh jeho a Z. D., kterým se domáhali rozhodnutí, že jsou oprávněni dle ustanovení §4 a §4a zákona o půdě k uplatnění nároku u Okresního pozemkového úřadu podle §9 odst. 1 cit. zákona k zemědělským pozemkům v k. ú. Lukov. Proti rozsudku podali v zákonné lhůtě odvolání, ale krajský soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Důvodem pro zamítnutí návrhu byla podle odůvodnění obou rozsudků skutečnost, že žalovaný Pozemkový fond ČR není ve sporu pasivně legitimován a že nebyla zjištěna existence pozemků, které jsou předmětem sporu.
Se závěry obecných soudů týkajících se pasivní legitimace Pozemkového fondu ČR stěžovatel nesouhlasí. Podle jeho názoru byl Pozemkový fond ČR "zřízen právě proto, aby hospodařil, užíval a zastupoval stát v těch vztazích, které se týkají hospodaření a nakládání se zemědělskou půdou". Je přesvědčen, že zákonodárce zřízením Pozemkového fondu ČR sledoval, aby zde byl orgán, který by hájil majetkové zájmy státu, vyplývající z vlastnictví pozemků, tedy orgán, který by tyto majetkové vztahy řešil. Protože obecné soudy nesprávně vyložily a aplikovaly ustanovení zákona o půdě, došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Stěžovatel nesouhlasí ani se závěry soudů ohledně neexistence pozemků, které jsou předmětem sporu, neboť podle něj není tato okolnost zcela jednoznačná. V k. ú. Lukov probíhala pozemková reforma, která však nebyla zcela dokončená. V každém případě byl vypracován tzv. plán přídělů pozemků jednotlivým přídělcům a v tomto plánu předmětné pozemky jsou již pod svými parcelními čísly uvedeny včetně jmen jednotlivých přídělců. Grafický plán přídělů byl vypracován dne 8. 12. 1954. Podle tohoto plánu byly zaznačeny pozemky, ale nedošlo k zaznačení parcelních čísel do příslušných podkladů. Stěžovatel má za to, že lze konstatovat, že pozemky jako takové existovaly a existují a v případě pouhého provedení zápisu grafického plánu přídělů by pozemky odpovídajících parcelních čísel byly v katastru nemovitostí zapsány.
Krajský soud v Brně ve vyjádření k obsahu ústavní stížnosti poukázal na odůvodnění rozsudku, v němž je obsaženo právní posouzení věci. Pozemkový fond ČR ve svém vyjádření ze dne 4. 3. 2004 uvedl, že soudy obou stupňů se v souladu s procesními předpisy nejprve zabývaly věcnou legitimací účastníků řízení. Dospěly k závěru, že osoba označená jako žalovaný není ve sporu pasivně legitimována. Zákon o půdě jednoznačně určuje, kdo je povinnou osobou a vůči komu má být příslušná žaloba podána. Okresní soud ve Zlíně se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozsudků obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z obsahu ústavní stížností napadených rozsudků nebyl zjištěn zásah do práva, kterého se stěžovatel v návrhu dovolává. Krajský soud v Brně přezkoumal rozhodnutí Okresního soudu ve Zlíně, kterým byl zamítnut návrh směřujícímu proti Pozemkovému fondu České republiky, že navrhovatelé jsou oprávněni ve smyslu §4 a §4a odst. 3 zákona o půdě k uplatnění nároku u pozemkového úřadu dle §9 odst. 1 zákona o půdě k zemědělským pozemkům v k. ú. Lukov, a jeho rozhodnutí potvrdil jako věcně správné. V odůvodnění odkázal na právní úpravu vztahů mezi osobami oprávněnými - fyzickými osobami jako původními vlastníky nemovitostí a dalšími po nich oprávněnými osobami za podmínek §4 odst. 1 a 2 zákona. o půdě a osobami povinnými, tj. právnickými osobami, které nemovitosti držely ke dni účinnosti zákona o půdě na základě práva hospodaření nebo práva vlastnického ve smyslu §5 odst. 1 a 2 zákona o půdě. Ztotožnil se se závěry soudu I. stupně, tj. se zjištěním, že žalovaný Pozemkový fond ČR není v předmětné věci pasivně legitimován. Vzhledem k této skutečnosti se již odvolací soud nezabýval spornou existencí pozemků, jež jsou předmětem nároku stěžovatele, neboť to považoval za nadbytečné.
Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským soudním řádem, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Ústavní soud se zabývá správností rozhodnutí orgánu veřejné moci jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Obecné soudy vycházely při posuzování pasivní legitimace žalovaného ze stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR z 19. 12. 1995, Cpjn 36/95, 1996, sešit 4, pod č. 16 (str. 124 a 125), v němž Nejvyšší soud České republiky uvedl, že "ustanovení §4a zákona o půdě, je začleněno do části druhé zákona o půdě, která upravuje postup při navracení nemovitého zemědělského majetku uvedeného v ustanovení §1 odst. 1 tohoto zákona původním vlastníkům a jejich nástupcům. Koncepce založená touto částí zákona spočívá v řešení vztahu mezi osobami oprávněnými (fyzické osoby, které jsou původními vlastníky nemovitostí za podmínek uvedených v §4 odst. 1 zákona o půdě a další po nich oprávněné osoby vyjmenované v ustanovení 4 odst. 2 zákona o půdě), a osobami povinnými (právnické osoby, které tyto nemovitosti držely ke dni účinnosti zákona o půdě na základě práva hospodaření nebo práva vlastnického ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 a 2 zákona o půdě)". Obecné soudy tak dospěly k závěru, že Pozemkový fond ČR nespadá do kategorie povinných osob, jak je vymezuje ustanovení §5 odst. 1 a 2 zákona o půdě, a že proto není ve sporu pasivně legitimován. Tento právní závěr vyplývá jak z dikce příslušných ustanovení zákona o půdě, tak i z judikatury obecných soudů, a Ústavní soud nemá důvod jej zpochybňovat.
Co se týká existence či neexistence sporných pozemků, soud I. stupně provedl dokazování, které vyhodnotil tak, že se žalobcům jejich existenci prokázat nepodařilo. Ústavní soud ve své judikatuře zaujal stanovisko, podle kterého z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy respektují kautely, dané ustanoveními občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Uvedené konstatování se plně vztahuje i na posuzovanou věc, neboť je možno konstatovat, že při hodnocení důkazů se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.
Ústavní soud tedy v daném případě neshledal, že by postupem obecných soudů byl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v citovaném ustanovení Listiny zaručeno a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo. Tvrdil-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tím, že obecné soudy v jeho věci dospěly k jinému právnímu závěru, než je názor stěžovatele, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny, pak nezbývá, než takovéto tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a v důsledku toho odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu