ECLI:CZ:US:2004:2.US.528.03
sp. zn. II. ÚS 528/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti R. R., zastoupeného JUDr. L. M., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 9. 2003, sp. zn. 4 Tz 98/2003, za účasti Nejvyšší soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení jeho práv chráněných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku, jímž Nejvyšší soud ČR podle §268 odst. 2 tr.ř. vyslovil, že pravomocným usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. 6. 2002, sp. zn. 3 T 243/2001, byl porušen zákon v ustanovení §33 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, ve prospěch obviněného (stěžovatele).
Z tvrzení uvedených v ústavní stížnosti a odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel byl rozhodnutím bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 16. 6. 1988, sp. zn. 1 T 74/88, uznán vinným trestným činem nenastoupení vojenské služby dle §269 odst. 1 tr. zák. (neboť mu v tom bránilo jeho svědomí a náboženské přesvědčení). Rozsudkem Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 7. 7. 1988, sp.zn. 2 To 197/88, byl tento rozsudek zrušen ve výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině byl stěžovateli nově uložen trest odnětí svobody ve výši 18 měsíců nepodmíněně. Usnesením Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 28. 10. 1988, sp. zn. Nt 500 -58/88, bylo rozhodnuto, že je účasten amnestie prezidenta republiky.
Stěžovatel dále u obecných soudů podal návrh na soudní rehabilitaci, přičemž požádal o navrácení lhůty pro podání návrhu, kterému nebylo vyhověno. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 7 Tz 211/2000, pak byla zamítnuta stížnost pro porušení zákona podaná ve prospěch stěžovatele. Ústavní soud usnesením ze dne 7. 6. 2001, sp.zn. I. ÚS 27/01, ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení Nejvyššího soudu ČR odmítl s odůvodněním, že jádro problému spočívá ve lhůtě k podání rehabilitačního návrhu, k čemuž se Ústavní soud vyjádřil zamítavým nálezem ze dne 6. 6. 2001, sp. zn. Pl.ÚS 46/2000.
Okresní soud v Olomouci dne 5. 12. 2001 usnesením sp. zn. Nt 225/2001, povolil obnovu řízení skončeného rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 16. 6. 1988, sp.zn. 1T 74/88, ve znění rozsudku Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 7. 7. 1988, sp.zn. 2To 197/88. Zároveň byly tyto rozsudky zrušeny, stejně jako rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo, pozbyla podkladu. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. 12. 2001, sp. zn. 3 T 243/2001, byl stěžovatel podle §226 písm. b) tr.ř. zproštěn obžaloby pro výše uvedený skutek. Stížnost pro porušení zákona, podaná proti rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci ze dne 5. 12. 2001, sp.zn. Nt 225/2001, kterým byla povolena obnova řízení, byla usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 8. 2003, sp.zn. 4 Tz 99/2003, zamítnuta.
Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. 6. 2002, sp. zn. 3 T 243/2001, bylo k návrhu stěžovatele rozhodnuto, že je podle §33 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., v platném znění, per analogiam účasten soudní rehabilitace ohledně svého odsouzení rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 16. 6. 1988, sp.zn. 1T 74/88, ve znění rozsudku Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 7. 7. 1988, sp.zn. 2 To 197/88. (Důvodem pro návrh stěžovatele bylo, aby se mohl úspěšně domoci jednorázové peněžní částky, kterou zák. č. 261/2001 Sb. poskytuje občanům ČR, kteří byli vězněni mezi 25. 2. 1948 a 1. 1. 1990, a u kterých bylo rozhodnutí o jejich věznění zcela nebo zčásti zrušeno mj. podle zák. č.119/1990 Sb.)
Proti tomuto rozhodnutí byla ministrem spravedlnosti podána stížnost pro porušení zákona, o které rozhodl Nejvyšší soud ČR ústavní stížností napadeným rozhodnutím tak, že došlo k porušení zákona ve prospěch stěžovatele. Vzhledem k tomu, že k porušení zákona došlo výlučně ve prospěch stěžovatele, musel se Nejvyšší soud ČR omezit pouze na tzv. akademický výrok, aniž mohl napadené rozhodnutí zrušit.
Stěžovatel namítal, že ze strany Nejvyššího soudu ČR došlo k dezinterpretaci ust. §33 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb. Je přesvědčen, že po zrušení odsuzujícího rozsudku a vydáním rozsudku zprošťujícího nastala situace, kdy se má použít ust. §33 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb. Před vydáním těchto rozhodnutí nebylo možno pravomocným rozhodnutím prokázat, že byl bezdůvodně držen ve vazbě a že byla bez zákonného důvodu omezena jeho svoboda. Dle jeho názoru má být ust. §33 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb. použito tam, kde nedošlo k rehabilitaci podle §2 a §4 cit. zákona, ale existují k ní důvody podle §1 zák. č. 119/1990 Sb.
Stěžovatel dále vyslovuje nesouhlas s důvody, pro které Nejvyšší soud ČR odmítl jeho návrh na přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu, aby vyslovil nálezem, že stěžovatel je částí ustanovení §2 odst. 1 zák. č. 261/2001 Sb. diskriminován ve svém právu na poskytnutí jednorázové peněžní částky, a namítá, že Nejvyšší soud ČR se uvedeným postupem dopustil porušení své povinnosti podle §95 odst. 2 Ústavy ČR. Stěžovatel trvá na tom, že usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. 6. 2002, sp. zn. 3T 243/2001, k žádnému porušení zákona v jeho prospěch nedošlo, a i když ke zrušení usnesení, kterým byla vyslovena jeho rehabilitace nedošlo, trvá na tom, aby Ústavní soud vyslovil, že napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR došlo k porušení zákona.
Stěžovatel vznesl i námitku proti obsazení senátu Nejvyššího soudu ČR, neboť ve věci rozhodoval soudce, který byl podle §30 odst. 3 tr. ř. z rozhodování vyloučen. Předsedou senátu Nejvyššího soudu ČR byl totiž tentýž soudce, který jako předseda senátu rozhodoval u Vojenského obvodového soudu v Plzni dne 28. 10. 1988.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 4 Tz 98/2003, z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že rozhodování o stížnostech pro porušení zákona je svěřeno Nejvyššímu soudu ČR, a to především z důvodu zabezpečení jednotného rozhodování a usměrňování soudní praxe při řešení důležitých právních otázek. Dle Ústavního soudu postupoval Nejvyšší soud ČR v řízení o této stížnosti v souladu se zákonnými ustanoveními a také jeho rozhodnutí odpovídá příslušným ustanovením trestního řádu. Nejvyšší soud ČR v odůvodnění svého rozhodnutí vyčerpávajícím způsobem uvedl, za jakých zákonných podmínek lze aplikovat ustanovení §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v platném znění, a to pouze při dodržení lhůty, která je stanovena v §6 odst. 1 cit. zákona. Nejvyšší soud ČR rovněž podrobně zdůvodnil, jaká zjištění jej vedla k závěru, že tyto zákonné podmínky dodrženy nebyly, a z nichž bylo ověřeno, že lhůta zachována nebyla. Vyjádřil se i k nemožnosti analogické aplikace příslušných ustanovení zákona č. 119/1990 Sb. na danou věc.Vzhledem k přiléhavému a vyčerpávajícímu odůvodnění napadeného rozhodnutí nepovažuje Ústavní soud ze nutné se k věci duplicitně vyjadřovat. Dle Ústavního soudu závěry Nejvyššího soudu ČR, který shledal pochybení Okresního soudu v Olomouci, jenž za situace, kdy stěžovatel nepodal ve lhůtě návrh na soudní rehabilitaci podle zák. č. 119/1990 Sb., per analogiam rozhodl, že stěžovatel je účasten soudní rehabilitace ohledně rozsudků, které však již byly v době rozhodování soudu zrušeny na základě obnovy řízení a kdy okolnost, že poskytnutí jednorázové peněžní částky dle zák. č. 261/2001 Sb. vyžaduje mj. zrušení odsouzení dotyčné osoby dle zák. č. 119/1990 Sb., není důvodem pro rozhodnutí trestního soudu o účasti na soudní rehabilitaci, nelze považovat za závěry, které by vedly k zásahu do práv stěžovatele, chráněných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že ke shodným závěrům dospěl i v obdobné věci, vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. III.ÚS 434/03 (usnesení ze dne 17. 12. 2003).
Ústavní soud neshledal jako neústavní ani postup Nejvyššího soudu ČR, který nevyhověl požadavku stěžovatele na přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu z důvodu diskriminačního dopadu ust. §2 odst. 1 zák. č. 261/2001 Sb. na věc stěžovatele, neboť se nejedná o zákon rozhodný z hlediska rozhodování o vině a trestu, a v daném řízení nebylo uvedené ustanovení §2 odst. 1 zák. č. 261/2001 Sb. aplikováno. Nebyl proto dán zákonný podklad pro postup podle §224 odst. 5 tr. ř. ani dle čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR.
K námitce stěžovatele týkající se toho, že ve věci v rozporu s ust. §30 odst. 3 tr.ř. rozhodoval vyloučený soudce, když předsedou senátu Nejvyššího soudu ČR byl tentýž soudce, který jako předseda senátu rozhodoval u Vojenského obvodového soudu v Plzni dne 28. 10. 1988 o tom, že stěžovatel je účasten amnestie prezidenta republiky, Ústavní soud uvádí, že z připojeného spisu Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 4 Tz 98/2003, a konečně i z tvrzení stěžovatele vyplývá, že námitku podjatosti při veřejném zasedání nevznesl. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu (např. sp. zn. III.ÚS 359/96, I.ÚS 650/99) však platí, že námitky, které mohly a měly být uplatněny v předchozích právních řízeních nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti, aniž by se jimi stěžovatel bránil již v řádném řízení.
Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2004
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu