ECLI:CZ:US:2004:2.US.540.02
sp. zn. II. ÚS 540/02
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické - ze dne 19. října 2004 sp. zn. II. ÚS 540/02 ve věci ústavní stížnosti Dr. P. P. proti jinému zásahu orgánu veřejné moci a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2002 sp. zn. 11 Zp 27/2002 spojené s návrhem na zrušení §87 odst. 1 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a §200n odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení ustanovení §87 odst. 1 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení §200n odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou včas (§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění platném před nabytím účinnosti zákona č. 83/2004 Sb.) brojí stěžovatel proti jinému zásahu okrskové volební komise volebního okrsku č. 580 v Praze 8, spočívajícímu v nepřipuštění stěžovatele k výkonu jeho volebního práva ve volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2002 sp. zn. 11 Zp 27/2002, jimž byl zamítnut návrh stěžovatele na vydání rozhodnutí o neplatnosti volby kandidáta do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.
Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, zásah do ústavně zaručeného práva volit spatřuje v tom, že mu dne 14. 6. 2002 nebylo při volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky okrskovou volební komisí v Praze 8 umožněno hlasovat. Konkrétně došlo k tomu, že když stěžovatel se dostavil do volební místnosti, byla mu odepřena možnost hlasovat vzhledem k tomu, že nebyl zapsán na stálém seznamu voličů a ani se mu podle tvrzení předsedy okrskové volební komise nepodařilo ve smyslu §19 odst. 5 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "volební zákon") prokázat právo hlasovat v uvedeném volebním okrsku (doslova nebylo prokázáno oprávnění být zapsán do stálého nebo zvláštního seznamu).
Stěžovatel se dostavil k volbám s cestovním pasem potvrzujícím jeho totožnost a skutečnost, že je státním občanem České republiky. Vzhledem k tomu, že byl ve stálém seznamu zapsán pro volby do Poslanecké sněmovny v roce 1998 a výkon volebního práva mu byl v roce 1998 umožněn a poznamenán ve stálém seznamu voličů, nepovažoval za nutné přesvědčovat se o tom, zda je v seznamu zapsán (v roce 1996 mu byl výkon volebního práva zaznamenán na základě zápisu do zvláštního seznamu do cestovního pasu).
Stěžovatel tedy až na místě samém shledal, že byl bez svého vědomí ze stálého seznamu vyškrtnut. Své právo volit se pokoušel prokázat návrhem, že předloží nájemní smlouvu k bytu v ulici M., Praha 8, což bylo volební komisí odmítnuto. Na základě zjištění, že byl stěžovatel naposledy hlášen k trvalému pobytu v Praze 6, bylo mu doporučeno, aby vykonal volební právo v příslušném volebním okrsku na Praze 6. Po telefonické konzultaci s vedoucí občansko-správního odboru Úřadu městské části Praha 6 bylo stěžovateli sděleno, že to bez dalšího nebude možné, neboť zde není zapsán ve stálém seznamu voličů. Stěžovateli bylo navrženo, že mu na jeho žádost bude ihned vystaven občanský průkaz, což však nebylo v dané situaci možné, neboť stěžovatel má manželku cizinku a jejich sňatek byl uzavřen v cizině. Nebylo reálné proto v krátké lhůtě ověřit oddací list a předložit další dokumenty potřebné k vystavení občanského průkazu.
Hlavním důvodem pro to, že stěžovateli nebylo umožněno hlasovat bylo, že údajně neprokázal oprávnění být zapsán do stálého nebo zvláštního seznamu voličů podle §19 odst. 5 volebního zákona. Důvodem pro tento postup bylo, že stěžovatel není formálně hlášen k trvalému pobytu v daném volebním okrsku. Okrsková volební komise totiž požadovala, aby stěžovatel doložil oprávnění volit v daném volebním okrsku právě prokázáním existence trvalého pobytu, tedy nejspíše předložením občanského průkazu.
Ustanovení §19 odst. 5 volebního zákona však nevyžaduje, aby občan byl ve volebním okrsku přihlášen k trvalému pobytu, nýbrž stanoví, že občan má prokázat své právo hlasovat v daném volebním okrsku. Podle stěžovatele tedy připouští jakýkoliv důkaz, z něhož vyplyne příslušnost voliče k danému volebnímu okrsku. Lze totiž argumentovat tím, že ustanovení §28 zákona č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, spojuje zápis do stálého seznamu voličů s trvalým pobytem. Pokud pak ustanovení §19 odst. 5 volebního zákona přímo neříká, že občan musí být veden v příslušné evidenci, znamená to podle stěžovatele, že se připouští i důkaz jiný, například nájemní smlouvou apod.
Stěžovatel v souvislosti s tím poukazuje, že trvalý pobyt je záležitostí ryze formální. Pokud vezmeme v úvahu, že na základě předložení nájemní smlouvy by byl stěžovatel bez problémů zapsán do evidence obyvatel [§10 odst. 6 písm. c) zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), ve znění pozdějších předpisů], je těžko vysvětlitelné, proč okrsková volební komise jako důkaz nepřipustila předložení nájemní smlouvy.
Z postupu okrskové volební komise lze podle stěžovatele vyvodit, že k výkonu volebního práva je potřeba být zapsán do stálého seznamu voličů, a tohoto zápisu je možno dosáhnout pouze prostřednictvím přihlášení se k trvalému pobytu. Formální přihlášení se k trvalému pobytu tedy vystupuje jako další podmínka výkonu volebního práva pro osoby, které chtějí volit v tuzemsku.
Stěžovatel je přesvědčen, že je třeba rozlišit dva aspekty, a to aspekt organizace voleb a aspekt podmínek výkonu volebního práva. Jak podle stěžovatele vyplývá z předchozího výkladu, existence trvalého pobytu v určitém volebním okrsku je brána jako podmínka výkonu volebního práva, ve skutečnosti však jde pouze o otázku organizace voleb. Právě v tom spatřuje stěžovatel zásah do svého základního práva volit, které je zakotveno v čl. 21 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel ústavní stížností napadá též usnesení Nejvyššího soudu, jímž byl zamítnut jeho návrh na vyslovení neplatnosti volby kandidáta do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Stěžovatel tento návrh podal právě z toho důvodu, že mu shora popsaným způsobem bylo znemožněno hlasovat.
Hlavním důvodem, proč Nejvyšší soud návrh stěžovatele zamítl, byla skutečnost, že nebyl zapsán ve stálém seznamu voličů. Podle §87 odst. 1 volebního zákona se může podáním návrhu na neplatnost volby kandidáta domáhat ochrany u soudu každý občan zapsaný do stálého seznamu ve volebním okrsku, kde byl poslanec volen. Obdobně i občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.") v §200n odst. 1 stanoví, že návrh může podat každý občan zapsaný do stálého seznamu voličů. Ze zákonné úpravy podle stěžovatele vyplývá, že někteří občané, kteří jsou zapsáni do zvláštního seznamu voličů podle §6 volebního zákona, jsou touto zákonnou úpravou zkráceni na možnosti podat příslušný návrh soudu. V této právní úpravě spatřuje stěžovatel porušení čl. 4 Ústavy České republiky, podle kterého jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. Právo volit je tedy základním právem a musí být pod ochranou soudní moci. To podle názoru stěžovatele znamená, že musí být dána soudní ochrana spočívající mj. v kontrole průběhu voleb. Jak však ukázáno výše, tato právní úprava upírá ochranu určité skupině voličů. Tím dochází zároveň k porušení čl. 3 odst. 1 Listiny, podle kterého jsou zaručena základní práva a svobody každému bez rozdílu.
Klíčovým momentem je podle stěžovatele skutečnost, že Nejvyšší soud odepřel stěžovateli soudní ochranu proto, že nesplnil podmínku zápisu do stálého seznamu voličů.
Stěžovatel poukazuje dále na to, že není jasné, proč nebyl zapsán ve stálém seznamu voličů na Praze 6, je-li tam podle údajů z evidence přihlášen k trvalému pobytu, jestliže se stálé seznamy sestavují podle údajů o trvalém pobytu. Ve skutečnosti se ovšem na této adrese nezdržuje od roku 1968, kdy opustil republiku.
V závěru ústavní stížnosti proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud přijal nález, jímž vysloví, že postupem okrskové volební komise bylo zasaženo do stěžovatelova práva volit, a jímž zruší napadené usnesení Nejvyššího soudu.
Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno výše, spojil stěžovatel s ústavní stížností návrh na zrušení §87 odst. 1 volebního zákona a §200n o. s. ř.
K výzvě Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud, který v podrobnostech odkázal na obsah odůvodnění napadeného usnesení. Na základě zjištění nedostatku aktivní věcné legitimace stěžovatele, vyplývající z toho, že nebyl a není zapsán ve stálém seznamu voličů pro volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, Nejvyšší soud podle svého vyjádření dovodil, že stěžovateli nepřísluší subjektivní právo domáhat se soudního přezkumu postupem podle §87 odst. 1 volebního zákona. Proto došlo k zamítnutí jeho návrhu. Nejvyšší soud proto vyjádřil své přesvědčení, že ústavní stížnost nepovažuje za opodstatněnou.
Ústavní stížnost byla podle rozvrhu práce platného ke dni doručení ústavní stížnosti přidělena jako soudci zpravodaji JUDr. Elišce Wagnerové, a to jako místopředsedkyni soudu zařazené jako zastupující člen druhého senátu Ústavního soudu. Po změně rozvrhu práce, vyvolané doplněním Ústavního soudu o třináctého soudce, byl soudce zpravodaj s účinností od 17. 9. 2004 pověřen rozhodováním jako zastupující soudce ve čtvrtém senátu. Podle §8b odst. 1 platného rozvrhu práce (srov. www.usoud.cz) musí být předmětná ústavní stížnost projednána v senátu, v němž je zařazen soudce zpravodaj, jemuž byla věc přidělena, přičemž tato věc je nadále vedena pod stejnou spisovou značkou. Z toho důvodu je ústavní stížnost nyní projednávána ve čtvrtém senátu Ústavního soudu, ačkoliv má zachovanou sp. zn. II. ÚS 540/02.
Ústavní soud po zvážení námitek a argumentů předložených stěžovatelem dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Volební právo garantované čl. 21 Listiny je jedním z prostředků zajišťujících aktivní status jednotlivce při konstituování veřejné moci. Jedná se o právo, které garantuje jednotlivci účast na politickém a veřejném životě, jinými slovy, umožňuje aktivní participaci jednotlivce na utváření a existenci veřejné moci. Nejedná se tedy o právo, které jednotlivci garantuje existenci autonomního prostoru, do něhož nepřísluší veřejné moci zasahovat a který je veřejnou mocí naopak chráněn před zásahy ze strany třetích osob (status negativus), nýbrž naopak předpokladem výkonu takového práva je bezpochyby samotná existence veřejné moci a její organizace (status activus), v níž je jednotlivci zajištěna participace (srov. obdobný výklad statu negativu a statu positivu podaný Ústavním soudem ve věci sp. zn. I. ÚS 504/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č. 138, str. 227).
Takové základní právo je posléze institucionalizováno v podobě voleb, volebních a hlasovacích procedur, v jejichž rámci je dán jednotlivci prostor, aby toto základní právo realizoval. Vzhledem k charakteru tohoto práva proto ovšem nelze zcela instituce a institucionalizovaný rámec tohoto práva (objektivní volební právo) oddělovat od samotné materiální podstaty tohoto práva (subjektivní volební právo). Toto právo a jeho institucionalizace jdou souběžně ruku v ruce (neexistovala-li by garance subjektivního volebního práva jednotlivce, stěží by se dalo hovořit o konstituování legitimní veřejné moci, na druhou stranu existence takové moci je předpokladem garance a realizace tohoto práva). Nelze proto zcela odtrhovat institucionální aspekty, včetně aspektů organizačních, od materiální stránky volebního práva jako subjektivního veřejného práva jednotlivce.
Lze konstatovat, že volební právo jako prostředek zajišťující participaci jednotlivce na konstituování veřejné moci zahrnuje též presumovanou skutečnost, že jednotlivec bez ohledu na reálný výkon svého volebního práva je členem politické obce (polis), na jejímž politickém, veřejném a dalším životě určitým způsobem participuje i mimo úzký výkon volebního práva (takové členství je v podmínkách moderního státu reprezentováno státním občanstvím jednotlivce). Lze však předpokládat, že není členem pouze formálním, nýbrž je i v dalších aspektech veřejného a politického života do politické obce integrován. Takový požadavek pak zahrnuje rovněž předpoklad, že na jednotlivce jako člena politické obce lze klást určité minimální nároky týkající se jeho zapojení do veřejného života, a to včetně nároků na jistou míru aktivity při případném zajištění možnosti výkonu volebního práva, resp. ověření toho, že splňuje všechny podmínky pro nerušený a řádný výkon volebního práva.
Tato základní ústavněprávní východiska je třeba podle Ústavního soudu reflektovat při aplikaci objektivního volebního práva a posuzování případných zásahů do základního práva stěžovatele garantovaného čl. 21 Listiny (zásahů do subjektivního volebního práva stěžovatele).
Ústavní stížnost jako prostředek k ochraně základních práv a svobod jednotlivce je založena na předpokladu, že případný zásah do základních práv a svobod je zásahem aktuálním, popřípadě trvajícím, jehož případné odčinění již nelze dosáhnout jinými prostředky ochrany práva (princip subsidiarity ústavní stížnosti).
Z obsahu ústavní stížnosti lze dovodit, že primární skutečností, již stěžovatel v ústavní stížností napadá, byl stav, kdy nebyl veden v žádném seznamu voličů pro volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, a tento stav vedl k situaci, kdy mu byl odepřen výkon volebního práva, v čemž stěžovatel spatřuje jiný zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručeného základního práva volit podle čl. 21 Listiny.
Ústavní soud má za to, že ačkoliv stěžovatel formálně napadl usnesení Nejvyššího soudu a postup okrskové volební komise, materiálně se jedná o stížnost, kterou de facto brojí proti absenci svého zápisu ve stálém seznamu voličů. Z ústavní stížnosti stěžovatele lze dovodit, že k cíli, který sleduje, tj. k ochraně svého volebního práva ex post, využívá procesních prostředků, jež s těmito cíli nejsou slučitelné, a z napětí mezi prostředkem a cílem, jehož má v úmyslu dosáhnout, dovozuje zásah do svých ústavně zaručených práv, a dokonce i neústavnost aplikované právní úpravy. Z tohoto důvodu se Ústavnímu soudu jeví, že spíše než dosažení ochrany základního práva, bylo v konečném důsledku úmyslem stěžovatele napadnout právní úpravu ustanovení §87 odst. 1 volebního zákona, případně §200n o. s. ř., kterou považuje za neústavní.
Ústavní soud proto nejprve poznamenává, že soudní ochrany proti situaci, kdy volič není zapsán v seznamu voličů nebo tento zápis vykazuje vady, se bylo v tehdejší době lze domáhat podle §200j o. s. ř. cestou návrhu na vydání rozhodnutí o provedení opravy nebo doplnění seznamu k místně příslušnému okresnímu soudu (od 1. 1. 2003 postupem podle §88 soudního řádu správního).
Jinými slovy, za situace, kdy by stěžovatel napadl ústavní stížností toliko postup okrskové volební komise, zvažoval by Ústavní soud dokonce odmítnutí takové stížnosti pro předchozí nevyčerpání prostředků ochrany práva, tedy pro její nepřípustnost. Vedle skutečnosti, že stěžovatel formálně napadl také usnesení Nejvyššího soudu pro odepření spravedlnosti, jsou tu i skutkové okolnosti případu, kdy stěžovatel zjistil nedostatky v zápisu až v den voleb, jež jsou důvodem pro to, aby se Ústavní soud stěžovatelovým návrhem zabýval kvazimeritorně.
Jak uvedeno shora, právní úpravu organizace voleb nelze zcela oddělovat od samotného výkonu volebního práva, vztah mezi objektivním volebním právem a subjektivním volebním právem nemá jednoznačné kontury vzhledem k samotné podstatě volebního práva jakožto práva politického, tj. jakožto práva, které jednotlivci garantuje vystupovat jako aktivní člen politické obce (status activus). Lze proto připustit, aby z důvodu institucionálního zajištění výkonu volebního práva, tedy zajištění organizace voleb, byla v právu stanovena jistá omezení, za jejichž splnění jednotlivec, resp. občan realizuje výkon subjektivního volebního práva. Z organizačních aspektů voleb lze vždy dovodit větší či menší míru omezení volebního práva, ať už jde o stanovení časového průběhu voleb, místa, kde lze volbu realizovat atd., které se mohou jevit jako další podmínky volebního práva. Nelze však hovořit o kvalifikačních podmínkách výkonu volebního práva (státní občanství, věk), nýbrž o jeho omezeních, jež však jsou i s ohledem na shora uvedenou povahu tohoto práva přiměřená a nezbytná k zajištění organizace voleb, a tedy v konečném důsledku k zajištění realizace subjektivního volebního práva.
Realizace volebního práva rovněž předpokládá jistou míru zapojení jednotlivce do politického života ve státě. Taková míra presumpce je vyšší u osob trvale se zdržujících na území státu, nižší u osob, jež se ve státě nezdržují a pobývají v zahraničí. Tento princip je ostatně právě reflektován v institutu stálých a zvláštních seznamů voličů a v různém nakládání s voliči při zápisu do stálého či zvláštního seznamu. Proto u osob hlášených k trvalému pobytu volební zákon nevyžaduje další úkon, jímž by dopředu avizovali to, že v čase konání voleb hodlají svého subjektivního práva využít, na rozdíl od osob, jež nejsou k trvalému pobytu hlášeny a dokonce se zdržují trvale mimo území státu. To však osoby hlášené k trvalému pobytu nezbavuje legitimního požadavku, že v případě pochybností je možné stav zápisu ve voličských seznamech ověřit. Účelem vázanosti zápisu do stálého seznamu voličů na trvalý pobyt je zajištění exkluzivity hlasu, tj. zajištění toho, aby bylo vyloučeno, že by volič eventuelně realizoval volební právo několikrát.
Stěžovatel mohl mít takovou pochybnost o zápisu v seznamu již vzhledem k tomu, že nedisponoval občanským průkazem a musel si být tedy vědom toho, že není hlášen na území České republiky k trvalému pobytu. Pokud pak své oprávnění prokazoval existencí nájemní smlouvy, je třeba konstatovat, že takový prostředek by zjevně nezajistil onu exkluzivitu volebního práva, neboť nájemních smluv na různé nemovitosti v různých oblastech České republiky by mohl eventuelně předložit více.
Pokud pak stěžovatel zamýšlel dosáhnout nápravy tohoto stavu cestou návrhu k Nejvyššímu soudu, je třeba konstatovat, že takový prostředek je zjevně s ochranou, kterou požadoval od tohoto soudu stěžovatel, neslučitelný.
Smyslem návrhu podle §87 odst. 1 volebního zákona, o němž do 1. 1. 2003 byl příslušný rozhodovat Nejvyšší soud (po tomto datu Nejvyšší správní soud), není bez dalšího toliko ochrana subjektivního volebního práva, nýbrž především zajištění objektivnosti volby, na jejíž zachování může mít případné porušení individuálního subjektivního volebního práva voliče vliv, nicméně takový závěr je vždy třeba korigovat celkovým dopadem porušení subjektivního práva na objektivní výsledek volby. Předmětem přezkumu soudu v řízeních tzv. volební stížnosti je otázka protizákonnosti a intenzity této protizákonnosti, tedy ochrana objektivního volebního práva (srov. novější judikaturu Nejvyššího správního soudu, usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2004 sp. zn. Vol 6/2004), nikoliv prima facie ochrana subjektivního volebního práva jednotlivce.
Stěžovatel uplatnil návrh u Nejvyššího soudu odkazem na to, že nebyl zapsán ve stálém seznamu voličů, což bylo volební komisí posouzeno jako překážka výkonu volebního práva. Ústavní soud připouští, že závěr, k němuž dospěl Nejvyšší soud, je vlastně závěrem tautologickým (argumentací v kruhu), když soud konstatoval, že stěžovatel není nositelem subjektivního práva domáhat se soudního přezkumu, neboť nebyl zapsán ve stálém seznamu voličů. Je však třeba konstatovat, že procesní prostředek podle §87 odst. 1 volebního zákona neslouží k ochraně voliče před postupem státních orgánů při vedení stálých či zvláštních seznamů voličů. Takový prostředek by totiž zjevně nevedl k tomu, co jím zamýšlel stěžovatel, tedy k ochraně jeho subjektivního volebního práva, a v důsledku vlastně k odstranění vad při vedení stálého seznamu voličů. Jinými slovy, stěžovatel by se cestou návrhu k Nejvyššímu soudu na vyslovení neplatnosti volby kandidáta nedobral toho, co de facto zamýšlel, tedy odstranění vad v zápisu ve stálém seznamu voličů tak, aby mu byl napříště umožněn výkon volebního práva.
Závěr, k němuž dospěl Nejvyšší soud je závěrem správným potud, pokud stěžovatele nepovažoval za nositele subjektivního práva domáhat se soudního přezkumu.
K tomuto tautologickému závěru vedla právě skutečnost, že řízení podle §87 odst. 1 volebního zákona je řízením, v němž je mimo jiné i ten (vedle politické strany, hnutí nebo koalice s registrovanou kandidátní listinou), kdo reálně uplatnil své volební právo, aktivně legitimován ke zpochybnění objektivního výsledku volební procedury. Jak uvedeno shora, ochrana subjektivního volebního práva v daném případě ustupuje do pozadí a je konfrontována s celým kontextem volební procedury.
Vzhledem k argumentům předloženým stěžovatelem Ústavní soud - pouze ovšem v poloze obiter dictum - poznamenává, že výklad ustanovení §87 odst. 1 volebního zákona by zřejmě z ústavněprávních hledisek nebyl udržitelný, pokud by dospěl k závěru, že nositelem takového subjektivního práva je toliko osoba formálně zapsaná ve stálém seznamu voličů, i přesto, že v konkrétní volební proceduře, jejíž výsledek zpochybňuje, své subjektivní volební právo vůbec nerealizovala, a že jí naopak není osoba, která subjektivní volební právo realizovala, nicméně je zapsaná toliko ve zvláštním seznamu voličů. Nepřijatelný je pak i výklad, podle něhož lze zpochybnit výsledek volby pouze tam, kde je volič zapsán ve stálém seznamu, ačkoliv reálně uplatnil volební právo na základě zápisu ve zvláštním seznamu jinde.
Takový výklad by na jedné straně popřel rovnost subjektů při přístupu k soudnímu přezkumu voleb, na druhé straně by ovšem negoval shora popsaný základní atribut subjektivního volebního práva, tedy předpoklad jeho aktivního výkonu (shora uvedený participativní předpoklad).
Takové skutkové okolnosti však nebyly v případě stěžovatele naplněny, neboť ten nebyl zapsán ani v jednom seznamu voličů, tedy v jeho případě nebyla skutečně naplněna podmínka existence subjektivního zájmu na zpochybnění výsledku volební procedury. Jak uvedeno shora, takový závěr nic nemění na tom, že prostředek soudního přezkumu voleb podle §87 odst. 1 volebního zákona neslouží primárně k ochraně volebního práva jednotlivce či k ochraně voliče před nesprávným vedením voličských seznamů.
Z těchto závěrů je třeba vycházet při posouzení návrhu stěžovatele, který spojil s ústavní stížností, tedy návrhu na zrušení §87 odst. 1 volebního zákona a §200n o. s. ř. Ústavní soud předně podotýká, že ustanovení §200n o. s. ř. již bylo zrušeno zákonem č. 151/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím soudního řádu správního. Podle nové právní úpravy je tak příslušný s účinností od 1. 1. 2003 k projednání návrhu podle §87 odst. 1 volebního zákona Nejvyšší správní soud (§88 odst. 2 volebního zákona).
Pokud jde o ustanovení §87 odst. 1 volebního zákona, není stěžovatel aktivně legitimován k návrhu, jímž by navrhl zrušení tohoto ustanovení, neboť jak uvedeno shora, napadeným usnesením Nejvyššího soudu nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv. Návrh na zrušení zákona, jiného právního předpisu nebo jejich částí je pouze návrhem akcesorickým, který lze uplatnit a k němuž Ústavní soud přihlíží pouze tehdy, pokud jejich uplatněním bylo zasaženo do základního práva stěžovatele.
Pouze jako obiter dictum Ústavní soud dodává, že ačkoliv toto ustanovení výslovně zakládá aktivní legitimaci k podání návrhu toliko osobě zapsané ve stálém seznamu voličů, je podle Ústavního soudu vyložitelné ústavně konformním způsobem tak, aby nedošlo k zásahům do základních práv voličů, jak ostatně vyplývá z výkladu traktovaného výše. Podle dosavadní judikatury Ústavního soudu je vždy třeba dát přednost ústavně konformnímu výkladu právních norem před jejich derogací, a to zvláště za situace, kdy by takovým zásahem byl procesní prostředek z právního řádu zcela odstraněn (srov. nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 41/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 10, vyhlášen pod č. 98/2004 Sb.). Takový závěr je v daném případě posílen i shora uvedenou skutečností, totiž že v mezidobí došlo k převodu pravomoci rozhodovat ve volebních věcech z Nejvyššího soudu na Nejvyšší správní soud, který lze považovat za orgán kvalifikačně povolanější k rozhodování ve věcech voleb. Ústavnímu soudu je rovněž známa dosavadní judikatura Nejvyššího soudu stran výkladu ustanovení §87 odst. 1 ve směru naznačeném stěžovatelem v návrhu, nicméně se domnívá, že je nyní věcí Nejvyššího správního soudu, aby realizoval svou novou pravomoc, a to způsobem slučitelným s ústavními maximami.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal zásah do základního práva tak, jak jej tvrdil stěžovatel, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný. S ohledem na to Ústavní soud rovněž odmítl návrh stěžovatele na zrušení shora uvedených zákonných ustanovení podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.