ECLI:CZ:US:2004:2.US.541.03
sp. zn. II. ÚS 541/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o návrhu R. S., zastoupeného JUDr. P. Š., advokátem, aby Ústavní soud zrušil "usnesení Policie ČR, okresního ředitelství, služby kriminální policie a vyšetřování, ve Žďáře nad Sázavou, čj. ČTS:ORZR-230/KPV-OOK-2003, usnesení Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou, sp.zn. 3 Nt 45/2003 a 2 T 106/2003, a Krajského soudu v Brně, sp.zn. 9 To 398/2003, o vzetí do vazby a ponechání ve vazbě", takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 26. 11. 2003, který byl po výzvě Ústavního soudu a po opakovaném prodloužení lhůty k odstranění vad návrhu právním zástupcem stěžovatele doplněn přípisem, doručeným Ústavnímu soudu dne 22. 1. 2004, se stěžovatel domáhal toho, aby Ústavní soud zrušil "usnesení Policie ČR, okresního ředitelství, služby kriminální policie a vyšetřování, ve Žďáře nad Sázavou, čj. ČTS:ORZR-230/KPV-OOK-2003, usnesení Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou, sp. zn. 3 Nt 45/2003 a 2 T 106/2003, a Krajského soudu v Brně, sp.zn. 9 To 398/2003, o vzetí do vazby a ponechání ve vazbě", Petit ústavní stížnosti však nesplňoval zákonné náležitosti [§34 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Neobsahoval přesné označení orgánu činného v trestním řízení, jehož postupem došlo k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv, ani specifikaci rozhodnutí, popř. jiného zásahu, kterým k údajnému dotčení práv došlo. Petit dále ani nenavrhoval následek, který stěžovatel zamýšlí dosáhnout v případě, že Ústavní soud shledá dotčení jeho ústavně zaručených práv (§82 odst. 2, 3 zákona o Ústavním soudu). Výzvou ze dne 28. 1. 2004 proto Ústavní soud výše uvedené vady návrhu právnímu zástupci stěžovatele vytkl a stanovil mu lhůtu k jejich odstranění. V přípisu ze dne 4. 2. 2004 stěžovatel, resp. jeho právní zástupce, navrhl, aby Ústavní soud vyslovil dotčení specifikovaných ústavně zaručených práv stěžovatele a zrušil "usnesení Policie ČR, okresního ředitelství, služby kriminální policie a vyšetřování, ve Žďáře nad Sázavou, čj. ČTS:ORZR-230/KPV-OOK-2003, usnesení Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou, sp. zn. 3 Nt 45/2003 a 2 T 106/2003, a Krajského soudu v Brně, sp. zn. 9 To 398/2003, o vzetí do vazby a ponechání ve vazbě". Dále navrhl, aby náklady na jeho zastoupení hradil stát.
Ze spisového materiálu vyplývá, že usnesením ze dne 17. 4. 2003, čj. ČTS:ORZR-230/KPV-OOK-2003, Policie ČR, okresní ředitelství, služba kriminální policie a vyšetřování ve Žďáře nad Sázavou zahájila trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) trestního zákona. Dne 24. 4. 2003 vydal totožný orgán další usnesení, čj. ČTS:ORZR-230/KPV-OOK-2003, jímž zahájil trestní stíhání stěžovatele (a spoluobviněného S. S.) pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona spáchaný ve spolupachatelství. Proti oběma usnesením stěžovatel podal stížnost, která byla usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Žďáře nad Sázavou ze dne 12. 5. 2003, čj. Zt 192/2003-49, jako nedůvodná zamítnuta.
Usnesením Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 3 Nt 45/2003, byl stěžovatel vzat do vazby, neboť byl u něj naplněn vazební důvod uvedený v ustanovení §67 písm. c) trestního řádu. Stěžovatel se vzdal práva podat proti uvedenému usnesení stížnost.
V průběhu řízení před obecnými soudy, které bylo vedeno pod sp. zn. 2 T 106/2003, bylo vydáno osm usnesení, jimiž soudy rozhodovaly "o ponechání stěžovatele ve vazbě" (z toho pět vydal Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou, tři Krajský soud v Brně jako soud stížnostní).
Pravomocným rozsudkem ze dne 3. 11. 2003, čj. 2 T 106/2003-486, Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou uznal stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona spáchaného ve spolupachatelství. Odsoudil jej za uvedený trestný čin a za sbíhající se trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) trestního zákona, jímž byl pravomocně uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Trutnově ze dne 13. 5. 2002, čj. 1 T 403/2002-40, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4,5 roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, dále k trestu zákazu pobytu v okrese Žďár nad Sázavou v trvání 5 let. Podle ustanovení §73 odst. 1 písm. c) trestního zákona mu byla zabrána střelbyschopná pistole a náboje (vše v rozsudku blíže specifikované). V části, týkající se skutku kvalifikovaného jak trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) trestního zákona, pro nějž s ním bylo zahájeno trestní stíhání usnesením ze dne 17. 4. 2003, čj. ČTS:ORZR-230/KPV-OOK-2003, byl stěžovatel obžaloby zproštěn, neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchal.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. 2. 2004, čj. 9 To 676/2003-553, odvolání stěžovatele zamítl.
Argumentace stěžovatele v návrhu stojí na tvrzení, že rekognice dle fotoalba, k níž orgány činné v trestním řízení přistoupily v rámci trestního stíhání, které bylo zahájeno usnesením ze dne 17. 4. 2003, čj. ČTS:ORZR-230/KPV-OOK-2003, byla provedena vadně. Stěžovatel již v přípravném řízení údajně opakovaně namítal, že jeho skutečná podoba v době, kdy měl být stíhaný skutek spáchán, se výrazně lišila od jeho podoby na fotografii zařazené do fotoalba (ve fotoalbu měl krátce střižené vlasy, zatímco ve skutečnosti měl stěžovatel dlouhé vlasy na ramena). Jeho námitky a návrhy však orgány činné v trestním řízení nevyslyšely. Až rozsudkem Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou, sp. zn. 2 T 106/2003, byl stěžovatel obžaloby týkající se uvedeného skutku zproštěn. Svědek, který při rekognici z fotoalba opakovaně za pachatele stíhaného skutku označil stěžovatele, totiž při hlavním líčení vyloučil, že by pachatelem mohl být stěžovatel (při hlavním líčení měl stěžovatel dlouhé hnědé vlasy na ramena).
Z uvedených skutečností stěžovatel dovozuje, že byl více než půl roku nezákonně stíhán pro trestný čin, který nespáchal. Domnívá se, že tím došlo k dotčení jeho ústavně zaručených práv garantovaných čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud vyzval ve smyslu ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníka řízení, Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou, aby se k projednávanému návrhu vyjádřil.
Účastník řízení ve vyjádření uvedl, že stěžovatel byl vedle trestného činu krádeže, pro nějž byl obžaloby zproštěn, stíhán rovněž pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona. Tento fakt byl, s ohledem na osobu stěžovatele a jeho nerespektování slibu jako náhrady za vazbu v předchozí trestní věci, dostatečný důvod pro jeho vzetí do vazby. Pro trestný čin krádeže bylo trestní stíhání zahájeno zcela důvodně, v další fázi řízení však byl stěžovatel přes přetrvávající podezření, v souladu se zásadou in dubio pro reo, pro trestný čin krádeže obžaloby zproštěn, přičemž trestným činem loupeže byl, nyní již pravomocně, uznán vinným. Jeho tvrzení, že byl nezákonně stíhán, nelze přisvědčit. Částečné zproštění obžaloby lze spíše hodnotit jako důkaz objektivnosti vedeného řízení než jako dotčení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Účastník připomíná, že předmětný spisový materiál neměl při sepisu vyjádření k dispozici, neboť nebyl dosud vrácen odvolacím soudem.
Ústavní soud primárně posoudil, zda návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to zejména otázku, zda je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v článku 2 odst. 3 Ústavy a v článku 2 odst. 2 Listiny, dle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, které nemůže překročit.
Působnost Ústavního soudu v případě ústavní stížnosti je primárně vymezena v článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Ústavní soud je oprávněn posoudit v řízení o ní mj. jen "pravomocné rozhodnutí" orgánů veřejné moci. Rozhodnutím ve smyslu citovaného článku Ústavy se dle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zákona o Ústavním soudu rozumí rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu je Ústavní soud oprávněn, v případě, že vyhoví ústavní stížnosti dle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, zrušit napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci.
Z uvedených kompetencí Ústavního soudu nelze dovodit jeho oprávnění, aby zrušil napadená usnesení Policie ČR, okresního ředitelství, služby kriminální policie a vyšetřování, ve Žďáře nad Sázavou, čj. ČTS:ORZR-230/KPV-OOK-2003, neboť tato rozhodnutí evidentně nejsou rozhodnutími o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Takovým rozhodnutím je až usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství ze dne 12. 5. 2003, čj. Zt 192/2003-49 (tímto dnem nabyla napadená usnesení právní moci), jímž byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti rozhodnutím, jež jsou napadena ústavní stížností. Opačný postup by vedl k tomu, že by konečné rozhodnutí ve věci zůstalo rozhodnutím Ústavního soudu nedotčeno, což by nepochybně bylo v rozporu s principem právní jistoty.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než petit v části týkající se usnesení Policie ČR, okresního ředitelství, služby kriminální policie a vyšetřování, ve Žďáře nad Sázavou, čj. ČTS:ORZR-230/KPV-OOK-2003, dle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnout, neboť v této části jde o návrh, k jehož projednání není příslušný.
Ústavní soud nad rámec připomíná, že návrhem nenapadené usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství ze dne 12. 5. 2003, čj. Zt 192/2003-49, bylo stěžovateli doručeno dne 14. 5. 2003. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu uplynula dne 14. 7. 2003, přičemž návrh byl stěžovatelem podán k poštovní přepravě až dne 26. 11. 2003, tedy po lhůtě zákonem stanovené.
Ústavní soud se následně zaměřil na tu část petitu ústavní stížnosti, v níž se navrhuje zrušení shora uvedeného usnesení Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou, sp.zn. 3 Nt 45/2003. Z obsahu spisu zjistil, že uvedeným usnesením ze dne 24. 4. 2003 vzal Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou stěžovatele do vazby s tím, že je naplněn důvod vazby dle §67 písm. c) trestního řádu.
Jak vyplývá z ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti němuž je dle §74 odst. 1 trestního řádu přípustná stížnost. Tohoto opravného prostředku však navrhovatel nevyužil (z protokolu o výslechu ze dne 24. 4. 2003, č.l. 15 spisu, vyplývá, že se stěžovatel výslovně vzdal práva podat stížnost proti usnesení o vzetí do vazby). Nevyčerpal tak všechny procesní prostředky, jež měl podle zákona k dispozici.
Ústavní soud proto návrh v části, směřující proti usnesení Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou dne 24. 4. 2003, sp.zn. 3 Nt 45/2003, odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť se jedná o návrh nepřípustný.
Ústavní soud dále ze spisového materiálu zjistil, že Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou a Krajský soud v Brně vydaly, pod sp.zn. 2 T 106/2003 (u stížnostního soudu pod sp. zn. 9 To 398/2003), celkem osm rozhodnutí týkajících se "ponechání ve vazbě" v případě stěžovatele. Stěžovatel ostatně sám v odůvodnění návrhu uvádí, že opakovaně žádal o propuštění z vazby na svobodu, přičemž žádosti byly vícekrát dvouinstančně zamítány.
Podle ustanovení §34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu musí být z návrhu na zahájení řízení mimo jiné patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Pokud Ústavní soud ústavní stížnosti fyzické osoby podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy vyhoví, zruší napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci [§82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ačkoli byl stěžovatel, resp. jeho právní zástupce, výzvou Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2004, doručenou právnímu zástupci oproti podpisu dne 30. 1. 2004, upozorněn na nutnost přesně specifikovat rozhodnutí, kterým k údajnému dotčení ústavně zaručených práv došlo, napadená rozhodnutí "o ponechání ve vazbě" označil pouze spisovou značkou bez uvedení data vydání nebo čísla jednacího, pod nímž byla vydána. Z vyžádaného spisového materiálu navíc vyplývá, že pod uvedenou spisovou značkou obecné soudy vydaly řadu rozhodnutí. Ústavní soud proto konstatuje, že dne 6. 2. 2004 uplynula lhůta, kterou určil k odstranění vytčených vad podání, spočívajících v nedostatečné specifikaci napadených rozhodnutí v závěrečné části petitu, aniž je stěžovatel odstranil.
Za situace, kdy navrhovatel i přes poučení o možných následcích vady svého podání ve stanovené lhůtě neodstranil, Ústavní soud jeho návrh v části, týkající se rozhodnutí Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou a Krajského soudu v Brně, sp. zn. 2 T 106/2003 a sp. zn. 9 To 398/2003, odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud neshledal konečně důvod, pro nějž by vyhověl návrhu stěžovatele, aby náklady jeho právního zastoupení hradil stát. Podle ustanovení §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle odst. 4 uvedeného paragrafu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Pravidlem pro řízení před Ústavním soudem tak zůstává úhrada vlastních nákladů řízení samotnými účastníky a vedlejšími účastníky. Z tohoto pravidla existují výjimky uvedené kromě ustanovení §62 odst. 4 i v ustanoveních §83 a §84 zákona o Ústavním soudu. Z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" vyplývá, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat jen v mimořádných případech, resp., jak uvádí konkrétně ustanovení §62 odst. 4, v "odůvodněných" případech podle výsledků řízení. V projednávaném případě k takovému postupu neshledal Ústavní soud, vzhledem k neúspěchu stěžovatele v řízení před Ústavním soudem, důvod. Byl nucen v této části označit ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Aplikace ustanovení §83 a §84 ostatně není možná už jen proto, že podle nich lze postupovat jen tehdy, nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta, což však splněno není.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 15. července 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v.r.
předsedkyně senátu