ECLI:CZ:US:2004:2.US.549.03
sp. zn. II. ÚS 549/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele ing. Z. Š., zastoupeného advokátem JUDr. Z. K., na vydání předběžného opatření, jímž by uložil orgánu veřejné moci zdržet se zásahu proti majetku stěžovatele a jeho manželky, jak je uloženo usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 11. 2002, čj. 91 Nc 10114/2002-4, a o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 2. 1998, čj. 25 C 525/96-42, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 2. 1999, čj. 8 Co 1663/98-69, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel, řádně zastoupen, se na Ústavní soud obrátil s ústavní stížností datovanou dnem 18. 11. 2003. Vzhledem k tomu, že petit jeho stížnosti nebyl zcela přesný, určitý a srozumitelný, vyzval Ústavní soud jeho právního zástupce k upřesnění. Na výzvu Ústavního soudu reagoval nicméně stěžovatel sám, a to přípisem ze dne 21. 12. 2003, označeným jako "Odstranění vad zaslané ústavní stížnosti doplněním, konkretizace". Podle ustanovení §30 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být fyzické a právnické osoby jako účastníci řízení nebo jako vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem zastoupeni advokátem. Ústavní soud se proto přípisem ze dne 8. 1. 2004 obrátil na právního zástupce stěžovatele s dotazem, zda na podání stěžovatele (odstranění vad) trvá, a současně jej vyzval, aby Ústavnímu soudu předložil toto podání v příslušné formě, tedy sepsané advokátem. Přípisy ze dne 16. 1. 2004 a 6. 2. 2004 byly uvedené vady odstraněny. Ústavní soud tak zjistil, že se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 2. 1998, čj. 25 C 525/96-42, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 3. 1999 (správně 15. 2. 2003), čj. 8 Co 1663/98-69, a vydání předběžného opatření v souladu s ustanovením §80 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu, jímž by Ústavní soud "uložil orgánu veřejné moci zdržet se zásahu proti majetku stěžovatele a jeho manželky nepokračováním, jak je uloženo usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 11. 2002, čj. 91 Nc 10114/2002-4".
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s přiloženými rozhodnutími a spisem Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 25 C 525/96, a shledal že jde o návrh zčásti podaný po lhůtě k tomu určené a z části o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů, která počíná běžet dnem doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Soudce zpravodaj, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li podán po lhůtě stanovené pro jeho podání [§72 odst. 1 písm. a) a odst. 2, §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Z přiloženého spisu Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 25 C 525/96, Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva v daném případě poskytuje, je napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 2. 1999, čj. 8 Co 1663/98-69, jenž byl doručen právnímu zástupci stěžovatele dne 11. 3. 1999. Ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 3. 12. 2003, tedy evidentně po lhůtě k tomu určené (§72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Pro úplnost Ústavní soud dodává, že na daném závěru nic nemění ani skutečnost, že stěžovatel podal v projednávané věci též návrh na obnovu řízení, který byl obecnými soudy zamítnut. Rozhodnutí obecných soudů o návrhu na povolení obnovy řízení nelze podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje. Lhůtu k podání ústavní stížnosti proti původnímu rozhodnutí krajského soudu tedy nelze počítat až ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu, který rozhodoval o návrhu na obnovu řízení.
Ústavní soud není oprávněn se meritorně zabývat ani druhou částí projednávaného návrhu. Je jako soudní orgán ochrany ústavnosti ve smyslu čl. 83 Ústavy při výkonu svých kompetencí povinen respektovat jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v článku 2 odst. 3 Ústavy a v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, které nemůže překročit.
Podle ustanovení §80 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, může Ústavní soud k odvrácení hrozící vážné škody nebo újmy, k zabránění hrozícímu násilnému zásahu nebo z jiného závažného veřejného zájmu uložit orgánu veřejné moci, aby v zásahu nepokračoval (předběžné opatření). Z uvedeného je zřejmé, že Ústavní soud je oprávněn uložit předběžné opatření na obranu před konkrétním jiným zásahem orgánu veřejné moci pouze v případě, kdy stěžovatel současně s návrhem na jeho uložení podává i ústavní stížnost směřující proti tomuto jinému zásahu orgánu veřejné moci. To však v projednávané věci splněno nebylo, neboť stěžovatel sice současně podal ústavní stížnost, ale nikoli proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, proti němuž by brojil i návrhem na uložení předběžného opatření, ale proti (odlišnému) rozhodnutí obecného soudu. Ze zákona o Ústavním soudu nelze dovodit oprávnění Ústavního soudu zabývat se návrhem na uložení předběžného opatření samostatně. Ústavní soud proto konstatuje, že k rozhodnutí o uvedeném návrhu není příslušný.
Nad rámec uvedeného považuje Ústavní soud za vhodné dodat následující. Zásah orgánu veřejné moci, proti němuž stěžovatel žádá zakročit předběžným opatřením, spatřuje stěžovatel zjevně v nařízené exekuci. K ní však došlo nikoli tzv. jiným zásahem orgánu veřejné moci, ale evidentně rozhodnutím - usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2002, čj. 91 Nc 10114/2002-4. S poukazem na výše uvedené by tedy nebylo možno ustanovení §80 zákona o Ústavním soudu aplikovat. Směřovala-li by ústavní stížnost proti rozhodnutí, mohl by Ústavní soud k příslušnému návrhu postupovat pouze podle ustanovení §79 zákona o Ústavním soudu a rozhodnout o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2002, čj. 91 Nc 10114/2002-4, bylo ovšem možné podat odvolání. Toto rozhodnutí tak nebylo rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Jako takové by proto nemohlo být napadeno ústavní stížností (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Z výše uvedených důvodů nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a d) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, částečně jako návrh podaný po lhůtě k tomu určené a částečně jako návrh, k jehož projednání není příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2004 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj